Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

María Josefa Calafat Moya (* 1931)

• nació en Madrid, España, el 13 de junio de 1931

• en 1935, cuando María Josefa tenía 4 años, su familia decide irse a vivir a Cuba

• cuando su padre muere en 1952, su madre decide vender la finca que tenían en La Julia, antigua provincia de Oriente

• sus padres tenían negocios en Cuba antes del triunfo de la Revolución Cubana en 1959

• se casó y vivía con su esposo y sus tres primeros hijos en Tarará, La Habana

• después del triunfo de la Revolución en 1959, comienzan a prepararse para salir de Cuba en 1961, pero en sus preparativos interviene la muerte de su madre

• emigran del país en el trasatlántico llamado Satrústegui, que fue el último barco que salió desde Cuba

• llegaron a Barcelona en octubre de 1962

• 1969–1973 desempeñó el cargo de secretaria del Ministro de hacienda, Alberto Monreal Duque

• fue presidenta por un año, del Centro cubano de España

• reside actualmente en Madrid, España

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“Fidel Castro ha desgraciado a Cuba. La sumido en la miseria. Y nosotros no tenemos perdón de Dios en que nos hayamos dejado arrebatar Cuba”, comenta María Josefa Calafat Moya, nacida en Madrid, España, el 13 de junio de 1931, pero por razones que desconoce, fue inscrita en el registro civil el 17 de ese mismo mes y año.

Infancia maravillosa en Cuba

María Josefa, a la edad de 4 años, se traslada con sus padres a Cuba: “Era el año 1935, tenía solo 4 añitos y nos fuimos a Cuba. Allí papá tenía su finca, en la cual crecí maravillosamente. Mis padres también tenían otros negocios en la isla”. Esta parcela de tierra se encontraba ubicada en la antigua provincia de Oriente[1]: “Estaba justamente entre Bayamo y Manzanillo, en un pueblo llamado La Julia[2]. Al tiempo de estar en Cuba, pues empieza en España la Guerra civil, en 1936 y era mucho mejor estar en Cuba”. Sobre su tiempo de estudiante, Calafat agrega que: “Estuve internada por 4 años en un colegio de monjas en Bayamo. Ya cuando tenía 14 años nos fuimos a vivir a La Habana e íbamos a la finca solo en alguna que otra temporada”. Corría el año 1952: “Mi padre muere y mamá decide vender la finca de Oriente y quedarse solo con el otro negocio que tenía en La Habana. Teníamos un edificio de apartamentos para rentar. Este negocio le fue confiscado en su mayoría a mi madre en el año 1959, con el triunfo de la Revolución de Fidel Castro, debido a que sacaron una ley de la noche a la mañana que se llamaba Ley de Reforma urbana[3]”.

“Nadie se imaginaba la verdad”

Cuando triunfa la Revolución Cubana en 1959: “Nadie se imaginaba que Fidel quería cambiar el país al comunismo, sino yo estoy segura que muchas personas no lo hubieran apoyado. Es que hasta en la Plaza de la Revolución se hizo hasta una misa de la iglesia católica, a la cual, él mismo y su gobierno, tiempo después, mandó a perseguir y desterrar al exilio a los curas y las monjas”. María Josefa recuerda que: “Antes del triunfo de la Revolución, Cuba era un lugar maravilloso para vivir. Yo vivía con mi esposo en Tarará[4] y mi madre en Ampliación de Almendares[5]. Es verdad que había millonarios, ricos, pobres, la clase media vivía bien, pero eso es normal en todo el mundo. Imagínate si Cuba era un buen lugar para vivir, que España estaba atrasada a su lado. Ahora es todo lo contrario. Hay demasiada miseria en la isla. Con Batista tenían problemas los que querían formar Revolución. Si eras tranquilo, nunca ibas a tener problema. Cerca de mi casa vivía Ventura, que era un criminal de la policía batistiana y nosotros nunca tuvimos problemas con él”.

La entrega de los bienes al gobierno

Para 1961 comienzan los preparativos para salir definitivamente de Cuba: “Mi madre muere unos días antes de irnos para España. Cuando estábamos preparando los trámites, tuvimos algunos problemas porque faltaban pasaportes y era mucho el papeleo que teníamos que hacer. Además, en aquel tiempo, cuando alguien se iba de Cuba, tenía que esperar para que funcionarios del gobierno vinieran a tu casa a hacer un inventario de todas las cosas que dejabas y no podías llevarte nada”. A su familia no le dejaron llevarse nada de la casa, así lo cuenta María Josefa: “Éramos 6 personas que nos fuimos juntos y solo pudimos llevarnos 5 maletas con ropa y maletas malas, porque las buenas no nos las dejaron sacar de la casa. A mi suegra le rompieron su maleta el día que salimos y le tiraron todo al piso cantándole el himno de La Internacional. Fuimos también al banco porque mi mamá tenía dinero en dólares guardados en su caja fuerte y nos dijeron que el gobierno había confiscado todo. Nos quedamos sin nada”. Según cuenta: “Si te soy sincera, yo iba feliz en el barco. Estábamos amontonados todos en un camarote, dormíamos juntos muchas personas, sin ventilación, solo tenía una pequeña ventana que daba al fondo del mar, como si fuéramos en un submarino, pero iba feliz. Zarpamos en un barco llamado Satrústegui, último trasatlántico que salió de Cuba en esa época”.

Los sellos salvavidas

María Josefa Calafat narra que no tenían nada para vivir: “Mi marido era filatélico y al ver todo lo que estaba pasando en Cuba, se le ocurrió la brillante idea de empezar a comprar sellos y enviarlos en cartas hacia España. También nos llevamos muchos en el barco. Cuando llegamos a Barcelona, en octubre de 1962, gracias a Dios teníamos esos sellos. Mi marido era abogado, pero al llegar a España tenía que validar su título y estudiar un año las leyes del país y mientras tanto, no nos podíamos morir de hambre. Fue entonces cuando él y yo nos poníamos a vender los sellos en la plaza y gracias a eso podíamos pagar el hotel y comprar comida. También tengo que agradecer a un matrimonio que conocimos en el barco que nos ayudaron mucho al llegar a España. También es verdad que mucha gente nos dio la espalda, sobre todo familia”.

Centro Cubano en Madrid

España es la segunda nación, después de Estados Unidos, con más afluencia de emigración cubana: “Julio Lobo[6], en compañía de otros cubanos radicados en Madrid, fundaron el Centro Cubano de España. Era un lugar donde nos reuníamos los cubanos para comer, oír música y hablar sobre los últimos acontecimientos. Recibimos visitas de personalidades de la cultura cubana como fueron Celia Cruz[7] y Olga Guillot[8] Yo fui presidenta del Centro cubano por todo un año”. Calafat, recordando sus palabras iniciales del presente texto de que Fidel Castro ha desgraciado a Cuba, sumiéndola en la miseria, se pregunta: ¿Dime qué ha pasado con el azúcar, en un país que era uno de los mayores exportadores de ese producto a nivel mundial? Pues nada, simplemente en una época desmantelaron muchos de los centrales azucareros[9]. Ya sé que en Cuba es muy difícil moverse y desenvolverse por la falta de libertad, es por eso que a los cubanos solo les deseo que tengan fe y esperanza”, cierra la entrevista.

 

[1] Oriente: Antes de la actual división político administrativa en Cuba, solo existían tres provincia, Occidente, Las Villas y Oriente

[2] La Julia: https://www.cubatechtravel.com/knowing_cuba/details/es/19675/Localidad-La-Julia-Las-Tunas-Cuba

[3] Ley de Reforma Urbana: el 14 de octubre de 1960, se dictó dicha ley, que convirtió en dueños de la vivienda a quienes las habitaban. Consistía en eliminar todos los gravámenes hipotecarios existentes sobre inmuebles urbanos y se prohibió el establecimiento de estos en el futuro. https://revistas-colaboracion.juridicas.unam.mx/index.php/boletin-derecho-comparado/article/view/9664/8749

[4] Tarará: Zona residencial perteneciente a la localidad de Guanabo, municipio Habana del Este, La Habana, Cuba. https://www.14ymedio.com/reportajes/Tarara-Cuba-cubanos-cubanoamericanos-construcciones-Operacion_Milagro-Venezuela-Pueblo_cubano-reparto_0_2073992581.html

[5] Ampliación de Almendares: Barrio perteneciente al municipio Playa, La Habana, Cuba. Limita al norte con el Estrecho de la Florida, al este con los consejos populares Miramar, Sierra Almendares y Buenavista, al sur con el Municipio Marianao y al oeste con el consejo popular Cubanacán-Náutico.

[6] Julio Lobo: cubano radicado en España. Fundador del Centro cubano de España. Apodado en la posteridad „el rey del azúcar“ y quien hasta quedar desposeído de sus bienes había sido el hombre más rico y con la colección de arte más importante de la isla. https://www.abc.es/internacional/abci-julio-lobo-cuba-201107310000_noticia.html

[7] Celia Cruz: Úrsula Hilaria Celia de la Caridad de la Santísima Trinidad Cruz Alfonso (La Habana, Cuba; 21 de octubre de 1925 - Fort Lee, Nueva Jersey, Estados Unidos; 16 de julio de 2003), internacionalmente conocida como Celia Cruz, fue una cantante cubana de música tropical. Apodada «La Reina de la Salsa» y «La Guarachera de Cuba» Nunca pudo regresar a Cuba debido a que fue exiliada.

[8] Olga Guillot: (Santiago de Cuba; 9 de octubre de 1922 – Miami Beach; 12 de julio de 2010) ​ fue una cantante cubana de bolero popular en toda América Latina, Estados Unidos y Europa. Es ampliamente considerada una de las figuras más importantes y emblemáticas en la historia del bolero y de la música romántica del Siglo XX.

[9] Desindustrialización en Cuba: https://elpais.com/diario/2002/06/09/internacional/1023573607_850215.html

 

„Fidel Castro zničil Kubu. Zbídačil ji. A Bůh nám neodpustí, že jsme si ji nechali vzít,“ říká María Josefa Calafat Moya, narozená 13. června 1931 ve španělském Madridu, ačkoliv z neznámých důvodů byla do matriky zapsána až 17. června téhož roku.

Krásné dětství na Kubě

María Josefa Calafat Moya se narodila ve Španělsku. V jejích čtyřech letech se však se svými rodiči přestěhovala na Kubu. „Psal se rok 1935, byly mi jenom čtyři roky, když jsme odešli na Kubu. Tam měl můj otec farmu, na které jsem vyrůstala. Rodiče měli na Kubě ještě další podnikání,“ vypráví o svém prvním stěhování přes oceán. Usedlost se nacházela ve staré provincii Oriente[1]. „Byla mezi městy Bayamo a Manzanillo ve vesničce jménem La Julia[2]. Na Kubu jsme odešli kvůli napjaté situaci - ve Španělsku vypukla v roce 1936 občanská válka, a tak bylo mnohem lepší být na Kubě,“ vysvětluje důvod rodinného přesunu na ostrov. Ve městě Bayamo studovala 4 roky na jeptišku. Když bylo Maríi Josefe 14 let, přestěhovali se s rodinou do Havany a na farmu jezdili už jen příležitostně. V roce 1952 se po smrti jejího otce situace změnila: „Můj otec zemřel a matka se rozhodla farmu v Oriente prodat a nechat si jen podnikání, které měla v Havaně. Měli jsme zde dům s byty k pronájmu. Většina bytů byla matce zabavena v roce 1959 po vítězství Castrovy revoluce. Stalo se tak díky zákonu Ley de Reforma Urbana[3] [Zákon o městské reformě] přijatému víceméně přes noc,“ popisuje dopad vítězství revoluce na rodinné podnikání.

Skutečnost si nikdo neuměl představit

„Nikdo si nedokázal představit, že Fidel Castro chce v zemi nastolit komunismus. Jsem si jistá, že hodně lidí by bylo proti. Na Náměstí revoluce [Plaza de la Revolución] se nejdřív konala mše katolické církve, na stejném náměstí, kde on [Fidel] a jeho vláda později nařídil pronásledování kněží a jeptišek a jejich vyhnání do exilu,“ připomíná María Josefa situaci katolické církve po převzetí moci v zemi Fidelem Castrem v roce 1959. „Před revolucí byla Kuba nádherným místem k životu. Žila jsem s manželem v Tarará[4] a moje matka v Ampliación de Almendares[5]. Je pravda, že zde byli milionáři, bohatí, chudí, střední třída si žila celkem dobře, ale to je normální po celém světě. Představte si, že by Kuba byla dobrým místem k životu, a že Španělsko by za ní zaostávalo. Teď je vše naopak. Na Kubě je příliš mnoho utrpení. S Batistou měli problémy ti, kteří chtěli revoluci. Pokud jsi žil poklidně, nikdy si problémy neměl. Blízko mého domu žil Ventura[6], zločinec z Batistovy policie a my s ním nikdy neměli konflikt,“ vzpomíná María na předrevoluční Batistovu éru.

Odevzdání majetku vládě

V roce 1961 začala Mariina rodina s přípravami na odchod z Kuby. „Matka zemřela pár dní před naším odjezdem do Španělska. Když jsme vyřizovali povolení, měli jsme nějaké problémy, protože nám chyběly pasy, bylo to hodně papírování, které jsme museli vyřídit. Navíc, v té době, když někdo opouštěl Kubu, musel nejprve počkat, dokud nepřijdou vládní úředníci do jeho domu a neudělají soupis všech věcí, které mu nedovolili si vzít s sebou a které jim musel nechat,“ popisuje María obtíže předcházející jejich odjezdu. Její rodina si nemohla vzít nic. „Bylo nás dohromady šest osob a mohly jsme si vzít jen 5 starých kufrů s oblečením, ty lepší kufry nám nedovolili z domu odnést. Mojí tchýni kufr rozbili v den odjezdu a všechno jí vyházeli na zem za zpěvu Internacionály. Taky jsme šli do banky pro dolarové bankovky, které zde měla matka uložené. Tam nám řekli, že vláda všechno zabavila. Nezbylo nám nic,“ popisuje způsoby, jak Castrova vláda ztěžovala emigrantům odjezd ze země. „Upřímně řečeno, po nalodění jsem byla šťastná. Všichni jsme byli namačkaní v jedné kajutě, spali jsme pohromadě, bez větrání, jenom s jedním malým okénkem s výhledem na mořské dno, jako kdybychom byli v ponorce, ale já jsem byla šťastná. Pluli jsme na lodi zvané Satrústegui, na posledním zaoceánském parníku, který tehdy opustil Kubu,“ vzpomíná María.

Záchranné známky

María Josefa přiznává, že v té době neměla pro co žít. Naštěstí nenechali s manželem nic náhodě. „Můj muž byl filatelista, a když viděl, co všechno se na Kubě děje, přišel s brilantní myšlenkou nakoupit známky a posílat je v dopisech do Španělska. Taky jsme jich hodně vezli s sebou na lodí. Když jsme v říjnu 1962 dorazili do Barcelony, díky Bohu, že jsme ty známky měli. Manžel byl právník, ale po příjezdu si musel nechat nostrifikovat svoje vzdělání a rok studovat španělské zákony. Mezitím jsme ale nemohli zemřít hlady. Tehdy jsme začali prodávat ty známky na náměstí a díky tomu jsme si mohli platit hotel a nakoupit jídlo. Musím také poděkovat jedněm manželům, které jsme potkali na lodi a kteří nám po příjezdu do Španělska moc pomohli. Taky je pravda, že hodně lidí se k nám otočilo zády, především rodina,“ vzpomíná María, jak v prvním roce zvládli španělský exil.

Kubánské centrum v Madridu

Španělsko je po USA druhou zemí s největším počtem imigrantů z Kuby, není proto s podivem, že zde začaly vznikat jejich spolky. „Julio Lobo[7] spolu s dalšími Kubánci v Madridu založil Kubánské centrum ve Španělsku [Centro Cubano de España]. Bylo místem, kde jsme se scházeli na společné jídlo, poslouchali muziku a povídali si o nejnovějších událostech. Měli jsme zde návštěvy osobností kubánské kultury jako Celia Cruz[8] nebo Olga Guillot[9]. Jeden rok jsem dokonce byla prezidentkou centra,“ popisuje María svou aktivitu v rámci kubánské menšiny v Madridu. Připomíná svá úvodní slova o zničení Kuby Fidelem Castrem, se znovu pozastavila nad jejím osudem: „Řekněte mi, co se stalo s cukrem v zemi, která byla jedním z největších vývozců této komodity na světě? Samozřejmě že nic, prostě během chvíle strhli většinu cukrovarů[10]. Už vím, že na Kubě je kvůli nesvobodě složité se pohybovat a rozvíjet, proto si přeju jen to, aby měli Kubánci víru a naději,“ uzavírá María Josefa svým přáním kubánskému lidu rozhovor.

 

[1] Před současným politickým administrativním dělením existovaly na Kubě pouze tři provincie: Occidente, Las Villas a Oriente.

[2] Více o La Julia na: https://www.cubatechtravel.com/knowing_cuba/details/es/19675/Localidad-La-Julia-Las-Tunas-Cuba

[3] Ley de Reforma Urbana neboli Zákon o městské reformě byl přijat 14. října 1960. Zákon udělal z nájemníků nemovitostí jejich majitele. Cílem bylo odstranění všech hypotečních závazků městských nemovitostí a jejich pořizování bylo do budoucnosti zakázáno. Více na: https://revistas-colaboracion.juridicas.unam.mx/index.php/boletin-derecho-comparado/article/view/9664/8749

[4] Tarará je residenční čtvrť v oblasti Guanabo ve východní části Havany. Více na: https://www.14ymedio.com/reportajes/Tarara-Cuba-cubanos-cubanoamericanos-construcciones-Operacion_Milagro-Venezuela-Pueblo_cubano-reparto_0_2073992581.html

[5]  Ampliación de Almendares je čtvrť ve městě Playa poblíž Havany. Na severu hraničí s Floridským průlivem, na východě s lokalitou Miramar, Sierra Almendares a Buenavista, na jihu s městem Mariano a na západě s lokalitou Cubanacán-Náutico.

[6] Esteban Ventura Novo byl nájemným vrahem Batistovi armády podle svého typického oblečení přezdívaný El Sicario de traje Blanco [Nájemný vrah v bílém obleku]. Kubu opustil bezprostředně před triumfem Castrovy revoluce 1. ledna 1959. Více na: https://www.ecured.cu/Esteban_Ventura_Novo

[7] Julio Lobo byl kubánský aktivista žijící ve Španělsku. Byl zakladatelem Kubánského Centra ve Španělsku [Centro Cucano de España]. Na Kubě byl před zabavením svého majetku znám jako „cukrový král“ a zároveň byl nejbohatším člověkem na Kubě vlastnícím zde nejdůležitější uměleckou sbírku. Více na: https://www.abc.es/internacional/abci-julio-lobo-cuba-201107310000_noticia.html

[8] Celia Cruz, celým jménem Úrsula Hilaria Celia de la Caridad de la Santísima Trinidad Cruz Alfonso (21. října 1925, Havana, Cuba – 16. července 2003, Fort Lee, New Jersey, USA), byla kubánská zpěvačka latinskoamerické hudby. Byla přezdívána „Královna salsy“ a „Kubánská Guarachera“, podle žánru muziky s názvem guaracha pocházejícímu z Kuby. Z Kuby byla vyhnána a nikdy se sem už nemohla vrátit.

[9] Olga Guillot (9. října 1922, Santiago de Cuba, Kuba – 12. července 2010, Miami Beach, USA) byla kubánská zpěvačka lidového bolera známá po celé Latinské Americe, v USA i Evropě. Je považovaná za jednu z nejdůležitějších a nejvýznamnějších postav v historii bolera a romantické muziky 20. století.

[10] V rámci deindustrializace na Kubě, Více na: https://elpais.com/diario/2002/06/09/internacional/1023573607_850215.html