„Hodně jsme se scházeli tam dole, tam já jsem šla vždycky z vršku, tak u Horákovic statku. Tam byla taková krásná stará lípa a tam jsme chodili a potom, když už jsme byli větší, když nám bylo kolem čtrnáctého patnáctého věku, tak jsme se tam scházeli vždycky k večeru, když jsme měli už splněné povinnosti z domova, to jsme museli pást husy. Tam jsme si vždycky zpívali písničky, v létě samozřejmě, a to byly krásné večery, když jsme se tam sešli. To už bylo jedno, z jakého konce vsi jsme, všichni společně jsme tam sedávali a zpívali si.“
„To jste nikdy nevěděl na tom apelu, jak se máte tvářit, jestli máte ze sebe dělat mladýho nebo starýho, protože někdy vybírali mladé a posílali je někam jinam a jindy zase vybírali staré na likvidaci. Při jednom apelu byla také maminka vybraná, ještě s paní Zbrojkovou, to je také lidická žena a maminka paní Vachterové. Byly vybrány na transport, a protože byly vybrány samé staré ženy, bylo jasné, že je to na likvidaci.“
„Přišel březen 1939 a v Lidicích také bylo ubytované německé vojsko a byla povinnost ubytovat alespoň jednoho vojáka, to rozděloval starosta. Rozděloval to podle možností, kde byly dvě místnosti. Například my jsme měli barák a dvě sednice, jak se říkávalo, kuchyň a takový velký pokoj, nahoře půda, sklep. A tak podle možností starosta ubytovával ty vojáky. K nám přidělili vojáka, který se jmenoval Helmut a byl to mladý kluk a vím, že jsme se tím klukem strašně hádali.“
„To se jim člověk nediví, když jim brali děti v kladenském gymnáziu v té tělocvičně, tak jsme brečely všechny, protože jsme ty děti znaly, a zvlášť z toho našeho konce. To jsme věděli i jména, jak se ty děti jmenovaly. Člověk s nimi cítil, ale teprve když jsme se vrátily, když se mi narodil Lubor, teprve když jsem ho chovala, když jsem ho držela, tak jsem si říkala... Kriste pane... To bylo něco strašného, když takové malé dítě ta máma musela dát. Když se jí to dítě drželo a volalo: ,Maminko, nedávej mě, já od tebe nechci...‘ Do toho oni střelili do stropu pro výstrahu, psi tam štěkali... To ty matky muselo strašlivě otřást. Ono je strašné, když to dítě umře, samozřejmě, ale tady když ty matky nevěděly, když jim vzali ty děti do toho roka věku a s tím, že tam ty matky nechají, a nechali je do druhého dne a pak jim je také vzali. Tak jen to pomyšlení... Kde je to dítě, třeba má hlad, vždyť nemá plenku, vždyť nemá tuhleto... To muselo být něco strašného...“
„Paní Červená, maminka Soni Červené, byla v Ravensbrücku také zavřená, nevím proč, nevím zač. Ona mluvila perfektně německy a byla tam taková známá. Jeden čas také dělala blokovou ve Strafblocku, tam se dostali právě lidi, kteří se něčím provinili, například i když špatně dělali nebo nestíhali. Tak tam ona pracovala a měla už také poměrně vliv, také byla v táboře delší dobu než my a ona také tu a tam k nám zašla na blok, ještě když jsme byly na bloku 11. Dávala nám různé rady, co máme a co nemáme dělat. A my jsme se s tou Milkou Zbrojkovou za ní vydaly a říkaly jsme jí, že naše maminky jsou vybrané na transport a jestli by v tom nemohla něco udělat. Paní Červená je obě z toho transportu vyřadila a nahradila je pochopitelně jinými jmény, ty to bohužel odnesly. Maminku a paní Zbrojkovou tím ale zachránila.“
Milada Cábová, roz. Říhová, se narodila v Lidicích 1. 3. 1924. Manželé Říhovi vychovávali dvě dcery. Sestra paní Milady Věra byla o 10 let starší a pocházela z maminčina prvního manželství (první maminčin manžel padl v 1. světové válce). Manželé Říhovi měli v Lidicích domek č. p. 89. Milada chodila do místní školy do 5. třídy, poté chodila do školy do Buštěhradu. Po povinných osmi letech nastoupila ještě do nepovinné, placené 9. třídy, poté šla do učení ke švadleně do Buštěhradu. Vyučit se však již nestihla, protože v červnu 1942 byla s ostatními lidickými obyvateli zadržena a poté převezena nejprve do kladenského gymnázia a odtud rovnou do pracovního tábora v Ravensbrücku. Zde v těžkých podmínkách spolu se svou maminkou přežila téměř celou válku. Esesáci, kteří se báli konce války a snažili se proto zbavit většiny obětí pracovních táborů, paní Miladu spolu s ostatními lidickými ženami v noci z 27. na 28. dubna vypravili na pochod do Schwerinu. Tam však celý průvod žen s dozorci nedošel. Dozorci se totiž natolik obávali rudoarmějců a postupující fronty, že vězeňkyně opustili. Ženy nakonec došly až do Crivitz, kde se potkaly s českými muži, kteří šli podobným způsobem z koncentračního tábora Sachsenhausen. Obě skupiny se na konci války usídlily v lesním táboře. Zde je osvobodila 2. 5. 1945 Rudá armáda. Antonín Zápotocký, který byl jedním z mužů ze Sachsenhausenu, začal ihned vyjednávat s Rusy, lidickým ženám zajistil odvoz do Neubrandenburgu, odkud byly odvezeny do Kladna. Až na hranicích Československa jim vojáci řekli o osudu Lidic. Autobusy je dovezly do Buštěhradu a odtud paní Miladu a její maminku odvezl manžel sestry Věry do Stehelčevse, kde bydleli. Zde paní Miladu po dvou dnech také navštívil její snoubenec František, který na ni celé tři roky čekal a posílal jí balíčky do Ravensbrücku. Město Kladno přidělilo lidickým ženám nejprve byty, kde bydlela paní Milada se svou maminkou do té doby, než dostal její snoubenec byt v Praze. Mezitím se paní Milada za svého snoubence Františka v srpnu 1945 provdala. Manželé Cábovi bydleli v Praze, kde se jim v srpnu roku 1946 narodil syn Lubor, po čtyřech letech se jim narodila ještě dcerka. Paní Milada v roce 1961 nastoupila do práce na letiště v Ruzyni. Nejprve byla zaměstnána jako letová úřednice, později nastoupila do pasového oddělení, kde zajišťovala víza a výjezdní doložky pro letový personál. Současně si ukončila vzdělání, ve večerní škole složila státní maturitní zkoušky. Milada Cábová zemřela 17. listopadu roku 2015 ve věku 91 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
