Ing. František Wretzl

„Tak mě vodtáhli vod zdi a za mě se postavili dva chlapi. Jeden měl gumiknipl, takovej klacek na bití. A ten druhej měl kus lana. Řekli mi, abych se předklonil, a začli mě mlátit, každej z jiný strany. Kolik těch ran bylo. to nevím, než jsem se začal akusticky projevovat. A pak jsem si řekl: ,No, neudělám vám žádnou velkou radost.‘ Tak jsem to tlumil, co se dalo. A potom mě svázali do kozelce. To znamená postavit se, předklonit, dát ruce za kolena a tam přišla pouta. Mě napadlo: ,No, to jste mi toho udělali.‘ Ale von to je zápřah. Chvíli to jde, ale za nějakou tu minutku se nohy vodkrvěj a překrví se mozek. Začneš se potit a ten pot kape z čela na zem. A on vždycky přišel a řekl (německy): ,To nic není, to musí bejt celý jezero.‘ A pak zase vodešel. Ale potom tě vopouští rovnováha, začal jsem se kejvat jako ve větru a říkám si, kam to dopadne. Buďto hlavou na to umyvadlo nebo na tu skříň. Von pak přišel, vodemk pouta a to teprve byla bolest. Když srdce vžene krev do těch nohou, to jsou miliardy jehel, který tě nabodnou. Tak to byla taková chuťovka.“

„A teď se tam betonovalo. A nás tam nahnali, ale neřekli nám, co máme dělat. Já tam zůstal, a jak někde vězeň stojí, tak je v nebezpečí. Tak jsem se ptal starejch mazáků: ,Kucí, co mám dělat?‘ - ,Nó... Někde si sežeň prkno a s tím prknem někam rychle běž! Tam se zastav, podívej se, jestli tě nikdo nevidí, vodpočiň si a běž zase někam jinam, jakože někdo strašně rychle potřebuje prkno.‘ Takhle jsem blbnul několik dní se strachem, aby na mě nikdo nešáh.“