Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Cábová (* 1924  †︎ 2015)

• dětství prožité v Lidicích

• zásnuby s Františkem Cábou

• 10. června 1942 - likvidace Lidic

• 14. června příjezd do pracovního tábora Ravensbrück

• pochod do Schwerinu

• osvobození v lesním táboře v Crivitz

• návrat do Československa

• svatba s Františkem Cábou a nový život v Praze

• návrat do Lidic

• zemřela 17. listopadu 2015

Taková poklidná vesnice

Paní Milada Cábová se narodila manželům Říhovým v roce 1924, dva roky po jejich sňatku. Maminka však měla z prvního manželství již desetiletou dcerku. Maminčin první manžel v 1. světové válce. Starší sestra se jmenovala Věra a měla to štěstí, že během lidické tragédie byla již provdána do Stehelčevsi, takže osud Lidic ji a její rodinu včetně ročního synka minul. Manželé Říhovi si postavili v Lidicích malý domek, č. p. 89, hned na kraji vesnice směrem od Buštěhradu.

Pamětnice chodila v Lidicích do obecné školy, poté do měšťanské do Buštěhradu, a nakonec se začala učit u švadleny v Buštěhradu. Tatínek byl málomluvný muž, chodíval s rukama za zády, byl pracovitý. Pocházel z jižních Čech, ale protože záhy přišel o rodiče, vychovávala ho sestra z Kladna a v Kladně už zůstal, pracoval na hutích u vysoké pece. Přestože to byl hutník, měl rád čisté a pěkně vyleštěné boty, do hospody nechodil, ale paní Milada mu coby holka chodila pro pivo ke Šenfeldrům.

Dětství paní Milady je plné krásných vzpomínek na rodnou ves, její obyvatele, děti od sousedů. Vypráví, jak s dětmi tloukli špačky, hráli kuličky. Děti chodily po škole pást husy nebo kozy a přitom si zpívaly a hrály. Když byly větší, scházely se dole pod Horákovic statkem, pod velikou lípou a tam si večer před setměním povídaly a zpívaly písně.

„Tak jsme se tam scházeli vždycky k večeru, když jsme měli už splněné povinnosti z domova, to jsme museli pást husy. Tam jsme si vždycky zpívali písničky, v létě samozřejmě, a to byly krásné večery, když jsme se tam sešli. To už bylo jedno, z jakého konce vsi jsme, všichni společně jsme tam sedávali a zpívali si.“ 

Paní Milada také vzpomíná na Máry, místní pošťačku, byla to taková zajímavá postava. Byla to žena, která neměla vlastní rodinu a děti, vychovávala dceru své sestry, Zdeničku, která ale ještě před válkou zemřela. Její pošťácká brašna se vryla do paměti všem lidickým ženám, nechtěla ji totiž odevzdat esesákům na Kladně a odvezla ji s sebou až do Ravensbrücku, zde odpor již nebyl možný.

Pomsta za Heydricha

V Lidicích se nacisté poprvé objevili už v březnu 1939, přijela skupina, byli ubytováni ve vesnici, každá rodina, která měla pokoj v domě, musela přijmout alespoň jednoho vojáka.

V domě rodiny Říhových byl ubytován jakýsi Helmut. Byl to mladý voják plný ideálů, okouzlený Adolfem Hitlerem. Pamětnici bylo tenkrát 15 let a nepřipadalo jí nebezpečné se s Helmutem přít o ideály a „nadávat“ před ním na Hitlera.

„Přišel březen 1939 a v Lidicích také bylo ubytované německé vojsko a byla povinnost ubytovat alespoň jednoho vojáka, to rozděloval starosta. Rozděloval to podle možností, kde byly dvě místnosti. Například my jsme měli barák a dvě sednice, jak se říkávalo, kuchyň a takový velký pokoj, nahoře půda, sklep. A tak podle možností starosta ubytovával ty vojáky. K nám přidělili vojáka, který se jmenoval Helmut a byl to mladý kluk a vím, že jsme se tím klukem strašně hádali.“

Doba vystrkovala růžky pomalu a nenápadně. Situace ve vsi se změnila, musely se hlásit cizí osoby v domě, muselo se hlásit zabíjení dobytka. Lidé to dělali tak, že zabili dvě prasata, z toho jedno načerno, aby nemuseli odevzdávat příliš mnoho masa. V roce 1939 odešli do zahraničí dva důstojníci československé armády, oba Josefové: Josef Horák a Josef Stříbrný. Pro jejich rodiny to znamenalo pouze problémy a problémy.

Mladá dívka Milada Říhová však žila svým životem, chodila do učení do Buštěhradu. Novou politickou situaci doprovázely nepříjemnosti, které ovlivňovaly každodenní život, jako například omezení provozu autobusů ze vsi, ale také omezení zábav. Na jedné zábavě na prvního máje roku 1940 se pamětnice seznámila s četníkem, mladým mužem o 13 let starším než ona. Protancovali celý večer a mladý muž František Cába pak jezdil do Lidic na návštěvy. 

Nastal pro mnoho lidí osudný den – 27. 5. 1942, dva parašutisté spáchali atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Adolf Hitler zuřil a poslal do protektorátu K. H. Franka, který hodlal učinit mstu hodnou Vůdce. Hledali se viníci atentátu, hledali se pomahači. Zemřelo mnoho českých sokolů a zemřelo mnoho českých odbojářů. Ti vědomě riskovali svůj život a věděli posléze, za co jdou umřít. Smrt jedinců však byla málo, hledal se důvod pro čin mnohem hrůznější. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde, a tak se našel i důvod pro pomstu za Heydricha. Jeden záletník, Václav Říha, napsal dopis své milence Anně Marusczákové do továrny na baterie ve Slaném, milenka však byla nemocná a dopis se dostal do rukou majiteli továrny Jaroslavu Pálovi. Tomu se obsah dopisu nezdál a odevzdal ho na četnictvu a ti ho předali gestapu. Souhra okolností přivedla gestapo do Lidic. Čtvrtého června 1942 nacisté provedli razii v Lidicích, nikdo nesměl ze vsi. Zatkli celou rodinu Horákových a dva členy rodiny Stříbrných.

Paní Milada však zažívala jedno z nejkrásnějších období svého života, byla zamilovaná až po uši. Její budoucí manžel ji požádal o ruku. Osmadvacátého května 1942 byla s otcem v Unhošti na úřadě, aby byla zplnoletněna a mohla se vdát. Svatba měla být na svátek svatého Martina, 11. listopadu.

Bylo však jasné, že lidičtí obyvatelé nemají s atentátem nic společného. K. H. Frank se potřeboval blýsknout před Vůdcem, proto vypracoval plán na vyhlazení Lidic. A Adolf Hitler nebyl proti. Tvrdý postih pro vzpurné Čechy vynesl K. H. Frankovi post říšského protektora.

Podvečer 9. června 1942 byl stejný jako každý jiný. Sestra Věra bydlela s manželem a synkem Pavlem ve Stehelčevsi, proto v domku rodiny Říhových byla jen maminka s dcerou Miladou. Otec byl v práci. Na huti se pracovalo na trojsměnný provoz. Začalo se stmívat a najednou začala do vsi vjíždět osobní a nákladní auta sem a tam. Tak to všechno začalo. Někdy před půlnocí přišel domů otec a informoval manželku a dceru, že kolem vsi je snad celá armáda Němců.

Následovalo vyvedení obyvatelstva z domů, oddělení mužů od žen a dětí. Muži šli do Horákova statku a ženy s dětmi do školy.

Atmosféra ve škole byla strašlivá, probuzené děti vyděšeně plakaly. Některé ženy a děti dovedli nacisté do školy ještě v pyžamech a nočních košilích. Ráno je všechny odvezli na nákladních autech do kladenského gymnázia. Ten pohled, který byl vidět skrze slídová okénka plachty, pronásledoval paní Miladu ještě mnoho nocí.

„Člověk byl zvyklý na takovou klidnou ves a teďka najednou, jak vypustili dobytek a zvířata a ten dobytek už byl zdivočelý a oni je hnali na Buštěhrad do státního statku, protože potřebovali, aby byla vesnice prázdná. Takže ten dobytek tam pobíhal, do toho ti vojáci, kteří řvali na ten dobytek. Sháněli to dohromady. My jak jsme jeli tím autem, tím kouskem vesnice na ten Buštěhrad, tak jsme viděli rozsvícená světla v barácích, okna dokořán, věci v oknech, věci naházené před domem, jízdní kola, rádio, kočárky. V oknech různé krabice. Když jsme jeli kolem našeho baráku, já jsem měla takovou truhlu, tak jsme tomu říkali, tam mi maminka výbavu schraňovala, a tak ta byla v okně vyložená, všechna okna dokořán...“

Ubytování v kladenském gymnáziu bylo mizerné. Na zemi sláma, ženy a děti všechny spolu. Ženy střídavě plakaly, všechny hledaly důvod, proč byly vyhnány. Obávaly se o své muže a bály se toho, co přijde. Následovaly výslechy matek, nacisté se ptali na jejich děti. Děti byly měřeny, prohlíženy.

„Když jim brali děti v kladenském gymnáziu v té tělocvičně, tak jsme brečely všechny, protože jsme ty děti znaly, a zvlášť z toho našeho konce. To jsme věděli i jména, jak se ty děti jmenovaly. Když se jí to dítě drželo a volalo: ,Maminko, nedávej mě, já od tebe nechci...‘ Do toho oni střelili do stropu pro výstrahu, psi tam štěkali... To ty matky muselo strašlivě otřást. Ono je strašné, když to dítě umře, samozřejmě, ale tady když ty matky nevěděly, když jim vzali ty děti do toho roka věku a s tím, že tam ty matky nechají, a nechali je do druhého dne a pak jim je také vzali. Tak jen to pomyšlení... Kde je to dítě, třeba má hlad, vždyť nemá plenku, vždyť nemá tuhleto... To muselo být něco strašného...“

Matkám byly ponechány pouze děti do jednoho roku, druhý den je však čekal stejný osud.

Ženy však také hned odpoledne odjely. Auty je vezli Kladnem na nádraží. Ulice byly prázdné, bylo přísné nařízení, že okna musí být zatemněna, a zákaz vycházení. Lidické ženy jely liduprázdným městem, samy nevěděly kam, nevěděly, co je s jejich muži, se syny, švagry, strýčky a dědečky. Nevěděly, kde mají děti a jestli je o ně pečováno. Ztratily domov, to jediné tušily. Ta nevědomost a nejistota byly možná to nejhorší.

Cesta vlakem byla klidná, ženy jely osobním vlakem pod dozorem vojáků. Sledovaly cestu, někdy stály na nádražích, zase jely dál. Minuly Drážďany, tak věděly, že jedou do Německa. Nacisté jim řekli, že jedou na práci.

Neříkejte Lidickým, co se stalo s Lidicemi

Uvítání v Ravensbrücku bylo drsné. Vojenský doprovod vystřídali esesáci se psy. Okamžitě začal řev, rychle do řady a spočítat. Nic netušící ženy, které ještě před pár dny věšely venku prádlo, okopávaly záhony a připravovaly svým mužům večeři, přišly najednou, z ničeho nic a bezdůvodně kamsi, kde lidskost nikoho nezajímala. První, co ženy zajímalo, když do tábora přišly, byly jejich děti. „Kde jsou, kde jsou naše děti...,“ ptaly se všech. Odpověď byla krutá, nevíme, tady přece žádné děti nejsou...

Ženy byly vysprchovány, prohlédnuty, zda nemají vši. Ty, které měly vši, byly okamžitě oholeny dohola. Byly také na lékařské prohlídce a u dvou z nich bylo zjištěno těhotenství. Jedna těhotná žena byla deportována do Prahy a druhá, paní Hroníková, v Ravensbrücku porodila chlapečka. Esesáci novorozeně po porodu zabili a matku surově zbili. I přes takové zacházení paní Hroníková přežila a dočkala se osvobození.

Paní Milada popisuje, že jejich nevědomost, jejich nepřipravenost byla na jednu stranu výhodou, protože nevěděly, do čeho jdou, a na druhou stranu pro ně bylo těžké se zorientovat v nastalé situaci. Češky, které v Ravensbrücku byly již delší dobu, radily ženám, co mají dělat a také co nedělat.

Nejdříve byly všechny lidické ženy ubytovány spolu, později byly rozděleny podle pracovního zařazení. Starší ženy nejčastěji pletly ponožky, mladší ženy nejdříve na tři směny sešívaly malé kousky kůží ve větší. Později se pamětnice dostala k šicímu stroji a šila podle potřeby kalhoty, kabáty apod. Veškeré oblečení putovalo k vojákům. Některé ženy byly také posílány do továrny společnosti Siemens, většina Lidických však zůstala uvnitř tábora.

Občas se stávalo, a zejména u žen, které se dostávaly tzv. za bránu, že se pokusily o útěk. Pro celý tábor to bylo příšerné, protože vězni museli v nástupu čekat, dokud uprchlici nenašli a pak ji demonstrativně táhli již nemohoucí, pokousanou od psů a před zraky všech ji dobili.

Přelomový byl 43. rok, Němcům začalo být v Evropě úzko, německým vojákům se na východní frontě příliš nedařilo. Esesáci povolili vězeňkyním balíčky. Paní Milada a její maminka měly obrovské štěstí, že jim měl kdo balíčky posílat, mamince posílala balíčky starší dcera Věra a pamětnici její snoubenec František, který na ni v protektorátu čekal. V té době také do tábora přijelo množství nových pracovních sil na pozice dozorců. Byli to lidé mimo jiné i ze Slovenska a Rumunska. Paní Milada vzpomíná na jednoho Rumuna, který ženám pomáhal, varoval je před plánovanými kontrolami při odchodu z pracoviště (ženy totiž často propašovávaly nitě na zašití svých oděvů), také je informoval o stavu války.

Paní Milada byla později od své maminky oddělena, maminka byla mezi staršími ženami a bydlela tudíž jinde. To bylo pro obě ženy velice těžké, maminka měla na noze bércový vřed, snažila se to všemožně utajit, protože bylo zřejmé, že nemocné a nemohoucí jsou posílány na smrt. Jednou se tato hrozba transportu kamsi dotkla obou žen. V roce 1944 byly maminka paní Milady spolu s paní Zbrojkovou (rovněž lidickou ženou) vybrány na transport. Paní Milada a dcera paní Zbrojkové se to dozvěděly a hledaly všemožně pomoc, jak obě maminky z transportu odepsat. Pomoc našly u paní Červené (maminky operní pěvkyně Soni Červené). Svými konexemi pomohla oběma ženám, šly místo nich jiné. Tak to bohužel v táboře chodilo, nešlo zachránit všechny.

„Paní Červená, maminka Soni Červené, té zpěvačky, byla v Ravensbrücku také zavřená, nevím proč, nevím zač. Ona mluvila perfektně německy a byla tam taková známá. Jeden čas také dělala blokovou ve Strafblocku, tam se dostali právě lidi, kteří se něčím provinili, například i když špatně dělali nebo nestíhali. Tak tam ona pracovala a měla už také poměrně vliv, také byla v táboře delší dobu než my a ona také tu a tam k nám zašla na blok, ještě když jsme byly na bloku 11. Dávala nám různé rady, co máme a co nemáme dělat. A my jsme se s tou Milkou Zbrojkovou za ní vydaly a říkaly jsme jí, že naše maminky jsou vybrané na transport a jestli by v tom nemohla něco udělat. Paní Červená je obě z toho transportu vyřadila a nahradila je pochopitelně jinými jmény, ty to bohužel odnesly. Maminku a paní Zbrojkovou tím ale zachránila.“

Nelidské podmínky v táboře a absence informací ohledně rodiny působily na lidické ženy drtivě. Některé z nich nebyly schopny tak těžkou situaci zvládnout, některé dobrovolně sáhly na elektrické dráty. Takto zemřela i paní Šroubková, selka, žena, která přišla o svou čtrnáctiletou dceru. Sebevražd nebylo mnoho, ale výjimečné také nebyly. Často si ženy říkaly, že by bylo snazší, mít to za sebou.

„Člověk si kolikrát říkal, byl by pokoj hned, kdyby šel na dráty. To si člověk musel ponechat takovou tu pevnou vůli a věřit tomu, že to jednou skončí. Těžko ty ženy, konkrétně lidické soudit, když přišly takovým způsobem o ty děti. Vždyť to bylo něco strašného, když to dítě během jedné noci ztratí všechno, ztratí svoji postýlku, hračky, potom ztratí i mámu a tátu.“

Možná i proto se paní Milada nebála náletů, tábor nebyl za celou válku bombardován, ale nálety a přelety letounů byly časté. Když byl víkend a ženy pracovaly v továrnách, chodily se schovávat do krytů. Když byl přes týden lágr plný esesáků, na vězeňkyně nezbývalo místo a zůstávaly na blocích.

Blížil se konec války, do Ravensbrücku začali jezdit pracovníci Mezinárodního červeného kříže, začali odvážet vězeňkyně severského původu. Propuštěním některých vězňů se Němci snažili vyjednat si lepší podmínky pro blížící se kapitulaci.

Bylo jen otázkou času, kdy vše skončí. Chování esesáků však bylo zrádné. Ke konci války pamětnice pracovala v tzv. novém lágru, byla též ubytovaná jinde než její maminka. Paní Milada se o svou maminku obávala, a tak si vypůjčila od spoluvězeňkyně, jedné Polky, pásku a maminku v noci převedla k sobě na blok. Druhý den, 27. 4. 1945, esesáci shromáždili ženy na apel a večer je posílali na tzv. pochod smrti. Paní Milada šla ve skupině lidických žen, spolu s ní a její maminkou šly také například sestry Suchánkovy, paní Podhorová s maminkou, paní Leflerová, paní Stříbrná, paní Šilhánková a další. Lidických šlo čtyřicet šest. Cílem pochodu měl být německý Schwerin, odkud je měly lodě odvážet na moře, později se pamětnice dozvěděla, že plán nacistů byl jasný, na moři lodě se všemi cestujícími potopit.

Ženy se vzájemně podporovaly, pomáhaly si celé těžké období v Ravensbrücku, stejně tak si pomáhaly i na této cestě. Doprovázeli je dozorci a dozorkyně. Dozorci se však po několika náletech, kdy se celý průvod rozprchl, vytratili. Zbývající dozorkyně se snažily průvod zformovat znovu, ale úplně se jim to již nepovedlo. Po třech dnech utekly od průvodu i zbývající dozorkyně obávající se Rudé armády, a tak ženy zůstaly samy. Možná i díky tomu jich vlastně tolik přežilo. Zemřely dvě ženy, Marie Syslová a Julie Průchová, za dodnes nevyjasněných podmínek.

Ženy šly, jak jim přišla cesta, bloudily a hledaly nějaké potraviny v opuštěných vesnicích. Německé obyvatelstvo uteklo před Rudou armádou a ponechalo své domovy opuštěné, krajem se také toulala domácí zvířata, puštěná a ponechaná na pospas. Náhodou se pak vězeňkyně potkaly se skupinou českých mužů, kteří měli podobný osud. Byli to bývalí vězni z koncentračního tábora Sachsenhausen. Muži ženám pomohli. Vybudovali stanový tábor v lese, kde všichni bydleli. Byli velice vynalézaví, sháněli jídlo, starali se o zábavu. Mužům se dokonce podařilo ve vesnici kdesi v domě sehnat i fotoaparát, a tak se z této doby zachovaly i unikátní fotografie. Mezi muži byl i Antonín Zápotocký, ten byl také aktivní ve vyjednávání s Rudou armádou, která je 2. května 1945 oficiálně osvobodila. Antonín Zápotocký lidickým ženám zajistil převoz do republiky. Vracely se však ve skupinkách, některé dříve, některé později. Jako jedna z prvních se domů vrátila paní Kubíková, která se během náletů ztratila, utekla z pochodu. Paní Milada byla mezi těmi, které se vracely přes Neubrandenburg, tam byly odvezeny, bydlely v nacistických kasárnách. Prvního června 1945 je odtud autobusy odvezly do Kladna.

Zatímco jiní slavili, lidické ženy truchlily

První informace o lidické tragédii se ženy dozvěděly na hranicích. Zatímco v republice všichni oslavovali mír, lidické ženy se dozvěděly zdrcující zprávy o svých nejbližších. O smrti mužů se vědělo, dokonce už 5. května ráno, čili ještě před osvobozením, byl na jejich hromadném hrobě postaven kříž s věncem a československou vlajkou. Ženy hledaly hlavně děti, ale o jejich osudu zatím nebylo známo nic. Po příjezdu do Kladna si příbuzní ženy rozebrali a odvezli si je do okolních vesnic. Paní Milada odjela s maminkou do Stehelčevsi k sestře, za dva dny se přes protesty příbuzných vydala na kole do Lidic.

Většina žen se do Lidic poprvé podívala až při tryzně za Lidice 10. 6. 1945. Všechny v černém, zasmušilé, zdrcené. Pod tribunou na louce bylo tehdy 160 tisíc lidí. Žádná nechtěla promluvit, jen paní Hroníková:

„Pomozte nám najít naše děti, bez nich by život nebyl životem.“

Bohužel většina lidických matek své děti již nikdy nespatřila. Později se zjistilo, že 82 lidických dětí bylo pravděpodobně zavražděno v pojízdných plynových komorách. Sedmnáct dětí však přežilo a vrátilo se do republiky. Některé děti se vrátily k matkám, některé se vrátily jako sirotkové a rozebrali si je příbuzní.

Paní Milada sama říká, že tu pravou hrůzu poznala až dlouho po válce, až když sama měla své děti, držela je v náručí. Teprve tehdy jí došlo, jaká to byla hrůza, kterou v kladenském gymnáziu prožily lidické matky při odebírání dětí. Dodnes říká, že ty děti měly nejhorší osud ze všech lidických obyvatel.

„Člověk s nimi cítil, ale teprve když jsme se vrátily, když se mi narodil Lubor, teprve když jsem ho chovala, když jsem ho držela, tak jsem si říkala... Kriste pane... To bylo něco strašného, když takové malé dítě ta máma musela dát.“

Věrný snoubenec se dočkal

Za dva dny po příjezdu k sestře do Stehelčevsi navštívil paní Miladu také její snoubenec František. Jak šťastné setkání to muselo být, si asi ani nedovedeme představit. Však také hned v srpnu 1945 měli svatbu a o rok později v srpnu se jim narodil syn Lubor. Rodina bydlela v Praze, jelikož manžel v Praze pracoval a získal zde byt. V roce 1956 dostala paní Milada v Lidicích domek, ale protože byl její syn zrakově postižený, bylo pro rodinu výhodnější nadále zůstat v Praze, aby mohl navštěvovat speciální školu. Do Lidic však rodina jezdila na víkendy. V roce 1949 se manželům Cábovým narodila ještě dcera. Paní Milada po mateřské nastoupila v roce 1961 do práce na letiště v Praze-Ruzyni. Zde pracovala 22 let, nejprve jako úřednice, později si dokončila střední školu a pracovala v pasovém oddělení, kde vyřizovala leteckým pracovníkům víza a cestovní doložky. 

Milada Cábová, v roce 2015 jedna ze tří posledních přeživších lidických žen, opustila tento svět 17. listopadu roku 2015 ve věku 91 let.