„Někdy je přesouvali, ale někdy měly častější návštěvy ty, které byly v plánu [vězeňkyně zapojené do programu převýchovy]. A přišel okamžik... Protože když mám říct pravdu... Mně osobně... No, nechtěla jsem se do toho vměšovat, protože skutečnost, že byly v plánu, z nich nedělala nepřítelkyně – stále to byly naše spoluvězeňkyně. To, co mezi námi přetrvávalo, byl vzájemný respekt, jak od těch, které se k programu připojily, tak od těch, které se nepřipojily. Pořád jsme všechny byly vězeňkyně. Někdy jim po určité době dali povolení navštívit rodiny – třeba na jeden den nebo tak něco. Ale rozdíly v zacházení nebyly zas tak výrazné. Hlavně pro ty, které musely poslouchat jejich neustálé kázání – to bylo horší než fyzické týrání. Protože muset snášet, jak vám někdo, kdo je skutečný nepřítel, přednáší o výhodách systému, to nebylo vůbec snadné.“
„Na Kubě v té době, v roce 1961… Pardon, 1965, protože už v roce 1961 byla situace velmi obtížná. V roce 1965 jsem byla převezena do ženské věznice v Guanajay, v provincii Pinar del Río, která tehdy ještě patřila pod tuto provincii, i když později bylo správní členění změněno. Každopádně, tehdy patřila ženská věznice Guanajay, která byla založena v roce 1945, k politickým věznicím pro běžné vězeňkyně – tedy pro ženy, které existují v každé zemi na světě a které si musejí odpykat svůj trest. V té době však byla určena pro politické vězeňkyně. To znamená ženy, které byly kvůli svým politickým názorům uvězněny právě tam.“ „Byla jste odsouzena v roce 1965?“ „Ano, v roce 1965. A propuštěna jsem byla o šest let později, v roce 1971. Ta věznice byla něco jako koncentrační tábor, řekla bych. Byly tam ženy všeho věku – od nezletilých až po ženy přes šedesát či sedmdesát let.“
„Až do té doby se, více či méně, dalo nějak přežívat pod tímto systémem, který dnes ničí Kubu, moji zemi. Ale v žádném okamžiku se moje demokratické smýšlení neshodovalo s tím mužem [Fidelem Castrem], který od samého začátku vykonával moc absolutním způsobem, aniž by dal komukoli možnost alespoň pokojně nesouhlasit s věcmi, se kterými jsme nesouhlasili – jednoduše proto, že jsme měli jiné přesvědčení.“
„Ten, kdo slibuje lidu rovnost tím, že bohatí nesmějí existovat a chudí budou stále chudší, není dobrý člověk – to je komunista. Protože ten, kdo se připravuje, pracuje a usiluje o vysokou ekonomickou, politickou, kulturní a sociální úroveň, si ji zaslouží. Pokud na tom pracuje, měl by ji získat. A ten, kdo to nedělá a spokojí se s tím, že zůstane chudý, si zaslouží respekt – rozhodl se tak sám. Musíme ho respektovat, aniž bychom ho týrali nebo mu upírali práva, ale se stejným respektem jako vůči těm druhým. Bohatí nemusí být pro společnost špatní, špatné je to, jak využívají své bohatství a moc.“
Cristina Cabezas se narodila v roce 1932 v kubánském hlavním městě. Její rodina měla libanonský původ a její rodiče přišli na Kubu na začátku 20. století. Cristina vyrůstala ve skromných poměrech s omezenými ekonomickými zdroji. Byla jedenáctým dítětem v rodině.
Přestože pocházela z dělnické rodiny, doma byl vždy kladen důraz na respekt k ostatním. Proto se jako dospělá neztotožňovala s totalitním způsobem řízení země, který praktikoval Fidel Castro. Studovala obchodní vědy na univerzitě a zároveň se vyučila jako odborná pracovnice pro transfuze. Později začala pracovat v květinářství, jehož majitelé byli nuceni opustit zemi kvůli své opozici vůči režimu. V této době se Cristina začala setkávat s lidmi, kteří rovněž nesouhlasili s totalitarismem na Kubě. Kvůli tomu ji začala pronásledovat policie, až ji nakonec našla v domě jejích přátel. Po zatčení následoval rychlý soudní proces, který nesplňoval žádné standardy spravedlivého řízení. Byla uvězněna ve věznici Guanajay v provincii Pinar del Río, kde strávila šest let, od roku 1965 do roku 1971. Byla svědkem systematického porušování lidských práv, odepírání lékařské péče a psychického vydírání politických vězeňkyň. Po propuštění v roce 1971 nějaký čas pracovala v nemocnici, ale nakonec v roce 1980 emigrovala z Kuby, aby mohla světu odhalit případy zneužívání, včetně případu svého manžela, který byl rovněž disidentem a politickým vězněm. O vězeňských podmínkách a represích vyprávěla v různých zemích, včetně Francie, Nizozemska a Spojených států.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
