„Podívej, kámo… tím, že natáčím videa na skrytou kameru, bych chtěl lidem předat třeba to, že když uvidí jít po ulici někoho s kamerou, můžou být v pohodě, protože to není nic, čeho by se měli bát. Jde o to, že když jdeš s kamerou v ruce po ulicích Guantánama, lidé si hned myslí, že jsi buď policista, nebo pracuješ pro mravní policii, nebo jsi od vyšetřovatelů. Lidé mají na ulici z kamery prostě strach.“
„Tohle je opravdu extrémně kritická situace. Představte si to… můj měsíční plat je 2600 pesos. Uvědomte si, co se tak dá sníst za 2600 pesos…“
- Kolik jídla si za 2600 pesos můžeš koupit?
„Jeden bochník pořádného chleba stojí 80 pesos. To znamená, když si koupíte denně bochník chleba, máte to za 2400 pesos na měsíc. A to máte jen chleba pro sebe. To znamená, že ho vezmete a rozřežete ho na pár kousků. Jeden máte k snídani, druhý k obědu, třetí ke svačině, čtvrtý k večeři a pátý po večeři. A zbylo vám 200 pesos. Za to si můžete koupit nějakou limonádu.“
- „Nezbyde ani na lahev oleje?“
„To rozhodně ne… Koupíte si lahev limonády a potom to pijete po malých sklenkách, každou s jedním kusem chleba. To je asi tak všechno, co si s touto měsíční výplatou můžete dovolit. Pokud byste si chtěli koupit litr oleje, tak to je za takových 1500 pesos. Tedy pardon, vlastně teď to bude nějakých 800 pesos. Nevím, jaká je jiná možnost… můžete si koupit pár kilo rýže a jíst samotnou rýži bez ničeho.“
„Jen si to představ… když moje matka onemocněla, vezli ji do nemocnice ve stejné sanitce, ve které jela i moje žena, která právě začala rodit. V tu stejnou chvíli měli přijmout i mou matku. Ta posléze umírala dalších šest měsíců. Díky bohu mohla ještě spatřit svou vnučku. Však jsem to říkal, odvezli ji do nemocnice společně s mou ženou. Půl roku dožívala s tou strašnou rakovinou, s nádorem v oblasti bederní páteře.“
- „Jak bys zhodnotil lékařskou péči, která jí byla poskytnuta?“
„Lékařská péče, kterou dostala moje matka, byla dobrá, protože ti doktoři byli její kolegové. Ona pracovala jako lékárnice v nemocnici, takže to byli všechno její známí. Myslím si ale, že její život mohl trvat určitě minimálně o něco déle. Udělali jí biopsii, a potom se čekalo celých 33 dní, než byly k dispozici výsledky analýzy. Mezitím ji dvakrát operovali. Až potom se dozvěděli, že má rakovinu.“
- „To znamená, že ona tedy onemocněla a udělali jí biopsii. Jenže aniž by měli výsledek, provedli dvě operace?“
„Přesně tak. Nejdříve totiž tvrdili, že je to absces v oblasti bederní páteře.“
- „Jenže to mohlo celý proces šíření rakoviny urychlit…“
„A to se přesně stalo. Rozjela se metastáze… Když potom obdrželi výsledky biopsie, už bylo pozdě. Sžírala ji rakovina.“
Luis Caballero Parra se narodil 12. března 1995 v Guantánamu. Během dětství žil nejprve společně s rodiči a babičkou ve čtvrti Ho Či Min. Jeho první roky se nesly ve znamení pro toto období typických dětských her, mezi které patřilo například cvrnkání kuliček nebo pouštění draka. To všechno se odehrávalo v zablácených ulicích chudého předměstí. Přestože Luisova rodina se potýkala se špatnou finanční situací, doma panovala vřelá atmosféra. Otec pracoval jako hlídač a matka prodávala v místních lékárnách. Luisova babička pak malému chlapci vštípila zásady slušného chování, přičemž se opírala především o sou silnou křesťanskou víru. Byla to ona, kdo se s Luisem v jeho sedmi letech přestěhoval do centra Guantánama, přesněji do ulice Calle 5 Sur, která leží poblíž vysokou kriminalitou nechvalně proslulého náměstí Polvo en el viento. Právě toto náměstí a jeho přilehlé ulice se stalo dějištěm Luisova dospívání. Je ale třeba zdůraznit, že ačkoliv různé potyčky mezi místní mládeží byly na denním pořádku, Luis se nikdy nezapletl do ničeho vážného. Od problémů ho držel sport, hlavně všudypřítomný baseball. Po ukončení školní docházky zůstal nějakou dobu bez zaměstnání a většinu času trávil potulováním se po ulicích. Brzy ale přišlo povolání k nastoupení povinné vojenské služby. Tu začal v Havaně, přičemž později sloužil jako hlídač ve věznici El Combinado del Este. Celý rok bez jediného dne volna ho přinutil k protestům a zahájení hladovky. Když ho velitelé propustili na pár dní domů, neobjevil se další tři měsíce. Velké množství alkoholu vypitého během tohoto období se podepsalo na jeho zdravotním stavu. Žaludeční vředy se zhoršily a Luis musel na operaci. Poté už se zpět na vojnu nevrátil. Dnes pracuje v mlékárenském závodě, který je ale kvůli chybějícím ingrediencím často mimo provoz. Jeho měsíční plat mu stěží vystačí na bochník chleba denně a trochu limonády. Luisova matka zemřela před pár lety na rakovinu. V nemocnici ji dvakrát operovali ještě předtím, než měli přesné informace o jejím zdravotním stavu. Podle Luise to mohlo zhoršit její stav a urychlit její odchod. Dnes zkouší Luis prorazit na serveru YouTube s kanálem El Pibe Lucho, na kterém publikuje vtipná videa natočená skrytou kamerou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
