Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luis Caballero Parra (* 1995)

• nació el 12 de marzo de 1995 en Guantánamo

• primero vivió en el reparto humilde de Ho Chi Minh en Guantánamo

• más tarde se trasladó con su abuela cerca de la plaza Polvo en el viento

• pasado un año sin vacaciones en el servicio militar se plantó y empezó huelga de hambre

• después de haber sufrido un problema de salud ya no regresó al servicio militar

• su madre murió de cáncer después de haber sido operada dos veces sin que los médicos tuvieran la información necesaria sobre su estado de salud

• tiene un canal cómico en YouTube en el cual publica videos hechos con cámara oculta

***Český příběh následuje po španělském***

 

“Era un barrio muy humilde. No tenía calle, había solo fango. Los muchachos jugábamos trompo y pelota en el fango y nos poníamos a luchar en la hierba. Allí los niños se criaban sin camisa y descalzos,” describe Luis Caballero Parra, nacido el 12 de marzo de 1995, cómo era su infancia en el reparto Ho Chi Minh en la ciudad cubana de Guantánamo.

Trompo, bolitas, y papelote

Hoy en día vive en la misma ciudad de Guantánamo, en las proximidades de la por frecuentes episodios de violencia tristemente célebre Plaza 28 de Septiembre, conocida como Polvo en el Viento. Ho Chi Minh era un barrio contento, pero sin muchas posibilidades. La escuela primaria llamada según la revolucionaria cubana Caridad Pérez se encontraba cerca de su casa, donde vivía junto con sus padres y con su abuela. Según sostiene, fue una institución con buenos profesores. Sin embargo, sus días favoritos eran los del fin de semana, cuando tenía todo el día libre. Salía de la casa a las siete de la mañana con su trompo, bolitas y papelote para poder aprovechar el tiempo jugando afuera con los demás amigos. “Todavía nos mantenemos en contacto de vez en cuando.” Su padre era custodio y su madre trabajaba como farmacéutica en casi todas las farmacias de la ciudad. El ambiente familiar era lleno de afecto. “Me limpiaba la mente al llegar a mi casa.” Mientras tanto, su abuela era una mujer muy religiosa y le dejaba dormir con la Biblia. “Me enseñaba mucho la oración y todo…”

Un barrio caliente

A sus siete años, en 2002, mudó junto con su abuela a la Calle 5 Sur, donde permanece viviendo hasta el día de hoy. Los padres continuaban viviendo en el Reparto Ho Chi Minh y venían a visitarle a él y a su abuela con bastante frecuencia. “Era un barrio caliente en ese tiempo. Muchas bandas, una contra otra fajando, mucha violencia. Sin embargo, casi siempre los muchachos mayores cuidaban a los menores. Si uno tenía un problema, te decían ‘dame esto a mí…’ Me crie en este ámbito y me llevo bien con todos, al final son buenas personas. Eso de bandas es cosa de la juventud. Ya cuando van creciendo, poco a poco se van quitando,” opina y al mismo tiempo dice que uno se acostumbra a muchas de las cosas que pasan a su alrededor. “Como uno creció en este entorno, lo ve como algo normal...” La pelota fue el pasatiempo favorito de la juventud. Acabadas las clases en la escuela, Luis pasó rápidamente por su casa y se fue directamente al entrenamiento. “A mí nunca me han gustado los bonches. Uno iba porque los amigos iban, pero no encuentro mucho sentido en esto.”

Hoy en día los jóvenes se divierten de manera diferente a lo que era antes. La mayoría de ellos tienen internet en sus teléfonos, pues andan con el dispositivo en la mano y ven qué está pasando en las redes sociales. “En mi tiempo era la hora de trompo, la hora de pelota, cuando ponían Juegos Olímpicos en la televisión, íbamos a hacer los deportes. Mucho ha cambiado…,” dice al respecto.  

El servicio militar interrumpido

A los dieciocho años terminó la escuela. Sus padres en aquella época se quedaron sin trabajo y él tampoco tenía mucha cosa para hacer. “Pasaba todo el tiempo en la esquina, a veces ya amanecía y nosotros seguíamos conversando en la esquina. Estaba esperando el ejército,” cuenta. Primero le mandaron a La Habana y más tarde acabó en la prisión El Combinado del Este, donde estaba de guardia. “Fue una etapa dura, sin familia… pero al mismo tiempo aprendí mucho. Me enseñó a independizarme.” Al final, Luis no llegó a terminar el servicio militar en su totalidad tal como era planeado. Durante el primer año no le dieron ni un día de vacaciones. “Siempre decían que algo iba mal, que no había soldados. Me planté y me pasé tres días sin comer.” Con esta actitud desobediente consiguió alcanzar su objetivo y la jefatura le dejó salir. Sin embargo, Luis ya no volvió. Primero pasó tres meses en su casa en Guantánamo. “Mucho tiempo bebiendo y amaneciendo en las calles… hasta que me salió una úlcera en el estómago y se perforó. Me operaron en el hospital y me mandaron la baja del servicio militar,” explica cómo acabó su servicio militar obligatorio.  

El nacimiento de su hija y la muerte de su mamá

La madre de Luis murió dos años antes de la grabación de esta entrevista. La época era turbulenta en muchos aspectos. “Imagínate tú… cuando mi mamá se enferma, mi mujer iba junto con ella en el mismo carro al hospital. Mi mujer ya iba a parir. La iban a ingresar. El proceso duró seis meses… lo de mi mamá.” Gracias a Dios, la madre de Luis todavía llegó a conocer a su nieta. “Bueno, ya te digo, estaba en el hospital junto con mi mujer. Estuvo seis meses con la terrible enfermedad de cáncer en el músculo de psoas.” La atención que recibió su mamá en el hospital se caracterizó por dos fenómenos ambivalentes. “Fue buena por parte de los médicos, porque eran compañeros, mi mamá era farmacéutica en el hospital general y entonces se conocían. Pero yo pienso que mucho antes se pudo alargar más la vida de mi mamá, porque a ella le hicieron una biopsia, y la biopsia duró 33 días para recoger los resultados. Mientras tanto, mi mamá fue operada dos veces. Entonces fue cuando se dieron cuenta de que tiene cáncer,” cuenta y añade que hasta tal punto los médicos creían que era un absceso en el músculo de psoas. Luis opina que a causa de la demora en la diagnosis de la enfermedad, su madre perdió una cantidad de tiempo considerable y que si se hubieran tomado las medidas correspondientes, podía haber vivido más tiempo. “Cuando recogieron la biopsia, ya era tarde...”

El salario que no cubre ni lo más mínimo y el canal en YouTube

En lo que se refiere a su situación laboral, Luis tiene su puesto de trabajo en la planta de leche de Guantánamo. Sin embargo, de vez en cuando pasa meses y meses sin realmente hacer cualquier cosa. “Ahora mismo no se produce, porque no hay soja. Cuando hay soja, no hay azúcar,” describe las peripecias laborales. Su salario mensual no le alcanza ni para asegurar lo más básico para él y para su familia. “Esto es supercrítico, porque imagínate tú…Mi salario básico es 2600 pesos. Tú te das cuenta qué vas a comer con 2600 pesos… Un pan especial diario a 80 pesos, esto son 2400 pesos al mes. Un pan especial diario… tú solo. O sea, tú coges el pan así, lo picas de desayuno, almuerzo, merienda, comida y merienda. De los 200 pesos que te sobraron, tú compraste refresco y entonces tacita por tacita, cada una con un pedacito de pan,” explica y comenta que, desde su punto de vista, el sistema económico de Cuba obviamente no sirve para nada. “No le podemos echar la culpa al bloqueo todo el tiempo...,” destaca y al mismo tiempo sostiene que a pesar de todo eso, en Cuba todavía hay personas que incluso en esta situación difícil prefieren emborracharse gastando los pocos recursos económicos que tienen a su disposición.

Desde su infancia, a Luis siempre le ha gustado la actuación. Un día se le ocurrió probar la suerte e intentar poner en marcha un canal cómico en YouTube. Se inspiró en las actividades de los pioneros en el campo de las redes sociales que en su mayoría empezaban a surgir en la capital cubana. Con la ayuda de un amigo suyo adquirió una cámara y pidió a la madre de su hija que le asistiera con la creación de su canal en YouTube. La idea era hacer videos cómicos grabados al estilo de la cámara oculta en las calles de Guantánamo. “Empezamos a hacer los videos. Cuando amanecimos el otro día después de haber publicado el primer video, ya tenía 200 suscriptores,” cuenta. Durante el proceso de creación de este tipo de videos, Luis se ha encontrado con reacciones de todo tipo. Sin embargo, sostiene que la mayor parte de las personas que al inicio tuvieron problema con haber sido grabados, posteriormente se convirtieron en sus suscriptores. “En este sentido quiero darle un poco más de cultura a la población de Cuba. Si uno anda por la calle con la cámara, todos piensan que eres policía o que trabajas para la guardia. La gente le coge miedo a la cámara,” explica. Si en el futuro tiene más éxito con su producción audiovisual, le gustaría participar en un proyecto que se centre en la ayuda a los niños desfavorecidos. Entre los temas que en su opinión deberían recibir mucha más atención en Cuba pertenecen también la violencia contra las mujeres y el trabajo de la policía. Dos cosas, que frecuentemente están relacionadas. “El que mata a una mujer no nació de una mujer, nació de un tanque de basura. Y la policía nunca llega a tiempo.”

 

*********

 

„Byla to chudá čtvrť. Žádné zpevněné chodníky, všude jen bahno. Jako malí kluci jsme hrávali baseball, točili jsme káču, kopali do mičudy a prali se na louce. Děti venku pobíhaly bez trička a bosé, popisuje Luis Caballero Parra, narozený 12. března 1995, jak vypadaly první roky jeho života ve čtvrti kubánského Guantanáma pojmenované po Ho Či Minovi.

Káča, kuličky a drak

Dnes žije v centru Guantánama, poblíž nechvalně známého náměstí Polvo en el viento, které vešlo v obecnou známost kvůli častým potyčkám mezi mladými. Ho Či Minova čtvrť byla naopak podle Luise místem, kde lidé žili spokojeně, a to navzdory špatné finanční situaci a nedostatku příležitostí, jak si polepšit. Základní škola nesla pro změnu jméno kubánské revolucionářky Caridad Pérezové a stála poblíž Luisova bydliště. Kromě jeho rodičů ho s nimi sdílela i Luisova babička. Na učitele sice vzpomíná v dobrém, nicméně jeho oblíbenými dny v týdnu byly sobota a neděle. Z domu vybíhal už kolem sedmé ráno, aby si mohl užít hry s káčou a cvrnkání kuliček ve společnosti vrstevníků. „Ještě dnes se s některými z nich bavím.“ Luisův otec pracoval jako hlídač a matka byla lékárnice a v rodinném kruhu se Luis cítil vždycky dobře. „Doma jsem si mohl oddechnout a odreagovat se“. Jeho babička mezitím dbala na to, aby měl chlapec dobré mravy, k čemuž používala Bibli, se kterou musel chlapec i usínat. „Učila mě různé modlitby a podobně…“     

Místa, kde to vřelo

Když bylo Luisovi sedm let, odstěhoval se spolu s babičkou hlouběji do centra Guantánama, konkrétně do ulice Calle 5 Sur, kde žije dodnes. Rodiče zůstali na staré adrese v Ho Či Minově čtvrti, ovšem chodili ho často navštěvovat. „Tohle už bylo o poznání ‚zajímavější‘ místo. Potulovalo se tam množství různých partiček a gangů, často tam propukaly rvačky. Bylo to místo plné násilí. Nicméně, musím říct, že starší chlapci v jistém smyslu drželi nad těmi mladšími ochrannou ruku. Když byl nějaký problém, vždycky říkali: ‚nech to na mě, já to vyřeším.‘ Vyrůstal jsem v tomto prostředí a neměl jsem problém vyjít takřka s kýmkoliv. Ostatně, většina z nich byli v nitru dobří lidé. Tyhle gangy jsou pro mladé, a když ti lidé zestárnou, postupně odpadají,“ myslí si Luis. Zároveň ale připouští, že na vysokou míru násilí si možná tak trochu přivykl. „Když v tom člověk vyrůstá, přestane to postupně vnímat…“ Nejoblíbenější zábavou v tomto období byl určitě baseball. Hned, jak skončilo vyučování, Luis se jen nakrátko zastavil doma a už pelášil na trénink. „Různé pouliční zábavy a diskotéky mě nikdy moc netáhly. Šel jsem tam, protože tam chodili ostatní, ale sám jsem v tom velký smysl nespatřoval.“ 

Dnes už se podle něj mladí baví jiným způsobem. Většina dětí má telefony s připojením k internetu a sledují, co se děje na sociálních sítích. „Za mého mládí bylo jasně dané, že se jde buď hrát baseball, nebo pouštět káča. Když dávali v televizi olympijské hry, tak jsme venku hrály všechny ty různé sporty. Hodně se toho změnilo…“ vypráví.

Nedokončená vojenská služba

Luisovi bylo osmnáct let, školní docházka byla u konce a jeho rodiče byli nezaměstnaní. Ani on ale neměl zrovna do čeho píchnout. „Trávil jsem veškerý čas poflakováním se na rohu. Občas se stávalo, že jsme se venku zakecali a najednou se začalo rozednívat. Tehdy jsem věděl, že mě čeká povinná vojenská služba,“ vypráví. Nejprve ho poslali do hlavního města Havany a později skončil jako dozorce ve věznici El Combinado del Este. „Nebylo to zrovna jednoduché období. Dlouhé odloučení od rodiny, ale zároveň jsem se dost osamostatnil a hodně jsem se naučil.“ Luis nakonec povinnou vojenskou službu nedokončil. Během celého prvního roku mu nedali ani jeden den volna, aby mohl vycestovat domů. „Vždycky nějaké výmluvy. Něco nefungovalo, nebyl dostatek vojáků. Rozhodl jsem se protestovat a zahájil jsem hladovku. Tři dny jsem vůbec nejedl.“ Tímto chováním si nakonec vymohl propustku. Velení ho sice nechalo vzít si pár dnů volna, jenže Luis už se na vojnu nevrátil. Nejdříve strávil přibližně tři měsíce v Guantánamu, kde se většinu času věnoval popíjení alkoholu. „Vypil jsem toho tehdy opravdu hodně. Probouzel jsem se venku na ulici. Nakonec to dospělo do stavu, kdy se mi udělaly vážné žaludeční vředy, a musel jsem do nemocnice na operaci. Když bylo po všem, dostal jsem dopis, že na vojnu už nemusím,“ vysvětluje okolnosti svého přerušení vojny a její následné úplné ukončení.  

Narození dcery a matčina smrt

Luisova matka zemřela dva roky před natočením tohoto svědectví. Pro něho to bylo velmi turbulentní období hned z několika důvodů. „Však si to představte, když moje matka onemocněla, odváželi ji do nemocnice v té samé sanitce, kterou jela do porodnice moje žena. Začínala rodit. Moje matka pak bojovala s rakovinou ještě šest měsíců.“ Štěstí v neštěstí – Luisova matka tak ještě stihla poznat svou čerstvě narozenou vnučku. „Jak jsem říkal, ty dvě odváželi do nemocnice společně. Moje matka se půl roku potýkala s rakovinou v oblasti bederní páteře.“ Lékařská péče, která se dostala Luisově matce, se vyznačovala dvěma velmi rozdílnými tendencemi. „Na jedné straně s ní sice zacházeli hezky, protože matka pracovala jako lékárnice v nemocniční lékárně, a tím pádem ji tam vlastně dobře znali. Na druhé straně si ale myslím, že došlo k určitým pochybením, bez nichž by tady moje matka mohla být o poznání déle. Udělali biopsii, jenže na výsledky se čekalo dlouhých 33 dní. Mezitím, aniž by znali její přesný zdravotní stav, matka podstoupila dvě operace. Až potom se zjistilo, že má rakovinu,“ vypráví a dodává, že lékaři si celou dobu mysleli, že se jedná o nějaký absces. Podle Luise matka kvůli prodlevě s výsledky biopsie ztratila drahocenný čas, který by jinak prožila se svou vnučkou. „Když konečně dostali výsledky, už bylo pozdě.“

Rozpočet a kanál na YouTube

Co se týče Luisova zaměstnání, už nějakou dobu pracuje v guantanámské mlékárně. Jenže výroba ve fabrice často stojí z důvodu nedostatku surovin. Luis tak opakovaně zůstává i několik měsíců bez pracovní náplně. „Jednou chybí sója, a když máme sóju, tak zase chybí třeba cukr,“ popisuje peripetie na pracovišti. Jeho měsíční výplata je 2600 kubánských pesos. A přestože mu peníze chodí, suma nevystačí ani na nákup těch nejzákladnějších potravin. Nemluvě o tom, že má malou dceru. „Situace je extrémně kritická. Jen si to představte… můj základní plat činí 2600 kubánských pesos. Co si za to ale reálně můžete koupit? Jeden pořádný bochník chleba vyjde na nějakých 80 pesos. To znamená, že když si chcete koupit jeden chleba denně, měsíčně se dostanete na 2400 pesos. Co s tím můžete udělat? Rozkrajíte bochník na několik porcí, z nichž jednu snídáte, druhou obědváte, třetí svačíte, čtvrtou večeříte a jedna vám zbyde po večeři. Z těch dvou set pesos, které ještě máte, si můžete koupit třeba limonádu. Tu potom pijete po malých skleničkách ke každému kusu chleba,“ vysvětluje a dodává, že z jeho pohledu je hospodářská situace na Kubě naprosto nevyhovující. „Nemůžeme donekonečna svalovat veškerou vinu na ekonomické embargo Spojených států amerických,“ zdůrazňuje. I přes to, jak málo jídla si někteří lidé mohou dovolit, je ale podle Luise v okolí stále množství lidí, kteří si z toho mála, kterým disponují, radši koupí pár plechovek piva nebo lahev rumu a opíjejí se.

Luis jevil už od dětství zájem o herectví a rád předváděl různá vystoupení. Jednoho dne ho napadlo zkusit štěstí a založit na YouTube kanál, na kterém by publikoval videa humorného rázu. Inspiroval se přitom tvorbou některých průkopníků této disciplíny, kteří natáčeli své materiály hlavně v prostředí hlavního města. Luis se chtěl po jejich vzoru zaměřit na natáčení lidí v různých situacích na skrytou kameru. S pomocí přátel sehnal potřebnou techniku a matka jeho dcery mu zase pomohla se založením kanálu. „A tak jsme začali natáčet videa. Hned druhý den po probuzení bylo na mém kanálu 200 odběratelů,“ vypráví o počátečním úspěchu. Zároveň ale popisuje, že Kubánci často reagují na kamery popuzeně. Přestože někteří se proti jeho natáčení ohradí, nakonec se z většiny těchto lidí podle jeho slov stanou další odběratelé kanálu. „V tomhle smyslu bych rád lidem na Kubě trochu otevřel oči. Totiž, když po ulici chodíte s kamerou, lidé si hned myslí, že pracujete pro policii nebo tak něco. Jak spatří kameru, dostanou strach,“ vysvětluje. Pokud by se mu s postupem času podařilo získat větší publikum, rád by se věnoval nějaké prospěšné činnosti zaměřené na děti vyrůstající v obtížných podmínkách. Mezi další témata, která by si podle Luise na Kubě zasluhovala větší pozornost, patří také násilí namířené proti ženám a nedostatečná práce policie – dvě věci, které spolu v mnoha případech souvisí. „Jestli je někdo schopný zavraždit ženu, tak nevím, odkud přišel na svět. Rozhodně ne z ženského lůna. Spíš se vyklubal z kontejneru na odpadky. A policie? Tak ta nikdy nepřijede včas,“ zakončuje rezolutně své úvahy.