„Samozřejmě vím, že se děly nejrůznější zvěrstva za tý doby... ale myslím si, že naprosto právem se osud této oblasti řadí mezi to nejhorší, co způsobili... protože, nešlo jenom o to, že zbourali vesnice, města, že převrátili vzhůru nohama stovky kilometrů čtverečních tý nádherný... kdysi tak nádherný krajiny, ale zasáhli desítky tisíc lidí přímo do srdce. Protože jednak rozdělili to, co se budovalo od války...“
„Na konci komunismu... jsem sekal trávu kolem kostela a on říká: ‚Proč to sekáš, vyto se na to, že jo. Vždyť to tady stejně zboříme, ten kostel. Tady chceme dělat parcely.‘ A to bylo v době, kdy do toho kostela chodilo šedesát lidí. A já říkám: ‚Co to tady plácáte za nesmysly? Proč by se měl bourat kostel?‘ A on: ‚Máš tady nějakou lepší parcelu v Jiřetíně? Tady to je nejlepší. Já tady chci barák!‘ Říkal to úplně vážně. Pohrdání a posmívání, to bylo hodně běžný.“
„Sestru mojí babičky odstěhovali do Chomutova a potom za rok, když došlo bourání tam, kde bydlela moje babička – a kde jsme bydleli taky my jako malí, kde jsme vyrůstali a kde nám to bylo nejdražší – tak ty vystěhovali do Mostu. V podstatě tam došlo nejenom k tý šílený devastaci krajiny a likvidaci týhletý krásný vesnice – krásný se vším všudy, musím říct – tam došlo k rozdělení komunit a příbuzenských vztahů.“
Myslím si, že naprosto právem se osud mostecké oblasti řadí mezi to nejhorší, co komunisti způsobili. Je to apokalyptický výjev pro člověka, který má něco rád
Vladimír Buřt se narodil 16. března 1964. Vyrostl na Mostecku, ve vsi Albrechtice. Od dětství byl svědkem likvidace podkrušnohorské krajiny a okolních vesnic kvůli těžbě uhlí. Silně vnímal, jak s vesnicemi mizí nejen domy, ale i mezilidské vztahy a pospolitost, která se zde budovala od konce války. V roce 1983 byla zničena jeho rodná ves Albrechtice. Ačkoliv pocházel z ateistické rodiny, ve svých dvaadvaceti letech uvěřil v Boha a nechal se pokřtít. Účastnil se setkání podzemní křesťanské komunity. Po revoluci se začal angažovat v boji za zachování těžebních limitů. Od roku 2014 je starostou Horního Jiřetína.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
