„Zůstal nezvěstný, tak otec nebyl a my jsme s matkou žili samy. Nadřely jsme se, zůstaly jsme samy ve vesnici a měly jsme koně, krávu i prasata. Máma byla vždy nemocná a já jsem nebyla dospělá. Tak jsme žily. Velice těžce žily. Velice těžce. Takové jsem měla dětství.“
„Máma říkala, že týden chodila do Mizoče. Nebyl autobus, nebylo nic, a tak chodila pěšky. Já jsem byla doma, jen jsem byla taková nedospělá a [starala jsem se o] krávu, koně i prase a ještě dvě ovečky byly. Nějak poprosila máma, ona prosila a prosila, abychom mohly otce vidět. Jeden den přišla máma domů a říká: ‚Zítra nám ho ukážou.‘ Otec přišel, bokem stál voják a máma hned říká: ‚Utíkej.‘“
„Já jsem tam byla s mámou, byla tam řeka a okolo říčky prováděli [obyvatele vesnice a partyzány] po jednom [člověku] do lesa. Banderovci to dělali, aby to Sověti neviděli, protože už to bylo Sovětům prozrazené. Les už byl obklíčený, už ho obkličovali, a do lesa je [banderovci] přihnali a kam se schovat? Normálně se berou do kasárna a v ní jsou lidé, ale tady to bylo v lese. Tam hodně lidí zabili a mého otce chytili.“
Onisija Ivanivna Buchalo se narodila 6. listopadu 1929 v obci Dermáň na Volyni v tehdejším meziválečném Polsku. V rodné obci prožila sovětskou (1939–1941) i nacistickou okupaci (1941–1944) Volyně a zejména v období nacistického režimu je důležitá role jejího otce. Ten byl spojen s Ukrajinskou povstaleckou armádou, se kterou působil v lesích kolem Dermáně. Za svou činnost byl zatčen a krátce vězněn v Mizoči a v roce 1944 mobilizován do Rudé armády. Domů se však již nevrátil a oficiálně je veden jako nezvěstný. Onisija Ivanivna neměla sourozence a po válce tak zůstala pouze se svou maminkou. Pamětnice pracovala v kolchozu, vdala se a měla jednoho syna. Z obce Dermáň se přestěhovala do Dubna v Rovenské oblasti, kde žije dodnes (2020).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
