Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Onisija Ivanivna Buchalo (* 1929)

• narozena 6. listopadu 1929 v Dermáni na Volyni

• v rodné obci prožila sovětskou (1939–1941) i nacistickou (1941–1944) okupaci Volyně

• otec Ivan (1904–1944/1945) byl ve spojení s Ukrajinskou povstaleckou armádou

• otec krátce zatčen a vyslýchán v Mizoči kvůli podpoře povstalců

• v roce 1944 otec mobilizován do Rudé armády, ale domů se již nevrátil

• po válce pracovala v kolchozu

• přestěhovala se do Dubna, kde žije dosud (2020)

Onisija Ivanivna Buchalo se narodila 9. listopadu 1929 v obci Dermáň na Volyni v meziválečném Polsku. Pamětnice sice přišla na svět v polském státě, ale byla ukrajinská národnosti. Polsko se zasadilo o poměrně podstatný rozvoj celé oblasti, avšak netolerantní jednání vůči Ukrajincům způsobilo růst ukrajinského nacionalismu.

Otec se jmenoval Ivan (1903) a maminka Hanna (1910). Oba se znali již od dětství a po svatbě se v Dermáni věnovali hospodářství. Celá rodina žila na chutoru, což je označení pro osamocené vesnické stavení s rozšířeným hospodářstvím. To odpovídalo tehdejším dobovým poměrům na Volyni.

Němci nahnali místní do kůlny, zavřeli ji a zapálili

Dne 1. září 1939 napadlo jeho západní část nacistické Německo a o šestnáct dní později jeho východní část Sovětský svaz. Obec Dermáň se tak dostala do područí Sovětů a to s sebou přinášelo značné nesnáze – lidé byli například odváženi na Sibiř do sovětských táborů nucených prací, ale také přišly první náznaky kolektivizace, a tedy i konce soukromého hospodaření. Sovětské plány nicméně narušil nenadálý útok – dne 22. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz a do Dermáně přišli nacisté.

Nacistická okupace pochopitelně přinášela útrapy nejenom Židům, ale také místním Ukrajincům: „U nás byly obce, které se nazývaly jako První a Druhý Dermáň. Naše rodina žila na prvním, ale z prvního bylo vidět na druhý. Najednou jsme odtud uslyšeli křik, lidé tam opravdu velmi křičeli, a začalo se tam střílet. Tehdy Němci nahnali místní obyvatele do kůlny, zavřeli ji a zapálili. Lidé tam zemřeli. Někdo utekl. Samozřejmě odtud lidé utíkali. Pamatuji si, že jedna žena odtud utekla do sousední kolonie. Někdo utekl, ale mnoho lidí zemřelo.“

Okupace také znamenala pro místní obyvatelstvo praktický zánik školství, protože nacisté povolili pouze čtyři třídy obecné školy. Němečtí okupanti také často přicházeli do domů a požadovali produkty pro svou válečnou mašinerii. V té době však bylo na západní Volyni prakticky bezvládí, protože Němci kontrolovali pouze důležité komunikace, zatímco v lesích pobývali sovětští partyzáni Kovpaka a Medvěděv a po celém kraji se potulovaly různé ozbrojené skupiny.

Značným problémem pak bylo nucené nasazení, alespoň jak na něj vzpomíná Onisija Ivanivna: „Z pole se vozila pšenice. Tehdy neexistovaly kolchozy,[1] ale byla to vlastní pšenice našich lidí. Tehdy se i přivezl stroj, že ji budeme mlít, ale pak k nám přišli do obce Němci. Tak jsem s mámou a tátou vyběhla z domu na cestu, dokonce jsme ani dům nezavřeli. Náš soused zrovna vezl pšenici z pole. Němci ale přijeli na povozech a najednou slyšíme, jak nad námi jako výhružka sviští jejich střely. Byla doba sklizně a lidé byli na poli, Němci je z těch polí vzali a nahnali je do mlýna. Nahnali i mě s mámou. Seděli jsme tam nějakou dobu, ale přijelo auto, vystoupil z něj Němec, něco promluvil a pak nás hnali zpět do obce. Ale muže vzali do Německa na nucené práce.“

Otce chytili a zatkli

Na období nacistické okupace nevzpomíná Onisija Ivanivna ráda, ale horší vzpomínky má na „osvobození“ oblasti Rudou armádou v roce 1944, protože se tato doba proplétá s nešťastným osudem jejího tatínka Ivana. Otec se totiž rozhodl pomoci Ukrajinské povstalecké armádě a odnesl to zatčením: „My jsme s mámou vyšly ven a tam už bylo hodně lidí. Banderovci tam vodili přes řeku spoustu lidí do lesa. Dělali to tak, aby je Sověti neviděli. Ale ti už les obklíčili. Pak do něj vběhli a mnoho povstalců zabili. Mého otce chytili a zatkli. V tom lese tehdy byla zabita spousta lidí.“

Jak pamětnice uvádí, otec byl obviněn za pomoc Ukrajinské povstalecké armádě: „Seděl v Mizoči ve vazbě tři neděle a tam ho bili. Bili ho silně, protože byl banderovec. Nakonec ale Sověti jeho účast u banderovců nepotvrdili, protože nikdo z jiných zatčených zřejmě neřekl, že byl táta u banderovců.“ Onisija Ivanivna se v té době musela s maminkou starat o celé hospodářství.

Co mně Bůh dá, to bude, ale vy alespoň zůstanete doma

Maminka úpěnlivě prosila sovětské orgány, aby se mohla se svým mužem setkat. Jednoho dne se tak stalo, že otec přišel domů. Nebylo to však šťastné shledání: „On přišel, takhle bokem stál sovětský voják a máma hned otci říká, aby utekl. Ale otec odpověděl: ‚Ne, všechno je pryč. Oni si ode mě všechno zapsali.[2] Když dnes uteču, tak vás zítra odvezou na Sibiř. Co mně Bůh dá, to bude, ale vy alespoň budete doma.‘ (…) Oni vzali otce do Rudé armády do Altajského kraje do města Bijsk. Nevzpomenu si ale, jak dlouho tam otec byl.“

Z Altajského kraje mohl otec ještě rodině psát. Onisija Ivanivna si na dopisy vzpomíná. Uváděl v nich, že je v Bijsku již pouze on sám a že všichni ostatní už odjeli pryč. Poslední dopis poslal z Moskvy a v tomto dopise se zmínil o svém odjezdu na frontu, ale zároveň tvrdil, že neví, kam pojede. Také slíbil, že pošle adresu, jakmile dojede na místo. To byl ale poslední dopis. Onisija Ivanivna společně s maminkou psaly do Moskvy i strýci na Donbas, ale dozvěděla se pouze, že otec je nezvěstný: „A více nic. Prostě ho vzali na frontu a bylo to. Tak můj otec zahynul,“ dodává pamětnice.

Jakmile byl otec přesunut do frontu, musela Onisija Ivanivna s maminkou nocovat u sousedů a zamykat si svůj dům. Bály se totiž Sovětů i ukrajinských povstalců.

Zůstaly jsme na hospodářství samy

Život bez otce byl velice těžký: „My jsme s mámou byly jenom dvě. Nadřely jsme se, to asi tušíte, protože jsme zůstaly na hospodářství samy. Měly jsme koně, krávu i prase, ale máma také byla celou dobu nemocná a já jsem ještě ani nebyla dospělá. Tak jsme žily. Velice těžko. Takové jsem měla dětství.“

Onisija Ivanivna chodila do ukrajinské školy a v roce 1948 se vdala. Tehdy jí bylo devatenáct let. Manžela Dmytrije, který byl o devět let starší, poznala v obci. Měli spolu jednoho syna, který ale před čtyřmi roky zemřel.

V 50. letech se sovětská kolektivizovaná forma hospodaření uplatnila i na západní Ukrajině a pamětnice tak musela pracovat v kolchozu. Sama to však odmítala a nebyla výjimkou: „Lidé se do kolchozu nechtěli zapsat. Tak Sověti museli za lidmi běhat, aby podepsali. I náš soused to podepsal, ale jakmile se člověk jednou zapsal, tak už nic nebylo jeho. Všechno musel odevzdat kolchozu.“

Práce v kolchozu byla zpočátku velice těžká kvůli nedostatečné mechanizaci: „Nebyly traktory a všechno se muselo dělat ručně. Já jsem pracovala na všelijakých pracích. Šest let na farmě, která byla daleko od chutoru. Musela jsem tak dlouho docházet. V zimě to bylo stejné – muselo se vstávat a jít na farmu. Na sklizni pak mohlo být kvůli horku i velice těžce. Ale muselo se pracovat celý den a na noc ještě máma chodila do mlýna mlátit obilí.“

Lidé z kolchozu neměli za svou práci ani peníze, protože se až do 60. let platilo pomocí naturálií. Pamětnice tak místo rublů dostávala obilí a až poté se situace zlepšila. Onisija Ivanivna přesto vzpomíná, že i poté se stalo, že jednou nedostala zaplaceno dokonce celý rok. Manžel Dmytrij také pracoval v kolchozu.

Životní perspektivy však nebyly valné ani kvůli negativním zkušenostem se sovětským zřízením, které požadovalo ideologickou výchovu: „Museli jsme napsat syna do komsomolu.[3] Starosta vesnické rady pak pravidelně docházel do školy a díval se, jestli jsou děti ve škole, anebo jestli nejsou v kostele. Do kostela se totiž děti nepouštěly. Děti do kostela nemohly jít.“

Ukrajina není nezávislá a nikdy nebyla

Pamětnice žila v Dermáni mnoho let, ale poté odešla do města Dubno za svým synem. Její jediný potomek se totiž učil na technické škole na mechanika a chtěl, aby jeho rodiče žili s ním v Dubně. V současnosti (2020) tak žije Onisija Ivanivna ve městě Dubno, ale je již sama, protože jí zemřel jak manžel, tak i syn.

Pamětnice také vzpomíná na rozpad Sovětského svazu a na vznik nezávislé Ukrajiny. O ukrajinské samostatnosti se vyjadřuje kriticky: „Nezávislou Ukrajinu dodnes nemáme. Proč ji chtěli, aby byla? Ona není nezávislá a nikdy nebyla.“

 

[1] Forma kolektivního hospodářství (na způsob jednotného zemědělského družstva v Československu).

[2] Popravdě nevím, co tím pamětnice myslela.

[3] Komunistický svaz mládeže. Jednalo se o sovětskou politicko-výchovnou organizaci.