Marie Brychtová

„Než jsem utekla, tak on (Polák) právě došel za mnú a povidá: ‚Ty musíš utéct, já ti všecko udělám, já ti seženu něco.‘ Fakt, kabelku mně sehnal, abych byla... ‚Já tě budu čekat a já tě někde dám, ty se nějak dostaneš.‘ A včil jsme došli, to všecko, my jsme nosili pásky na klopě a na rukávech, tak to všecko mně oddělal, jakýsi kabát mně donesl. No a on povidá: ‚Pojďme, ideme.‘ Šli jsme k cestě, jak ustupovali ti Němci, a včil jsme došli tam a on toho jednoho zastavil, že: ‚Kam jedete?‘ Že: ‚Za Znojmo, až tam kdesi.‘ A on (Polák) povidá: ‚Byla tady na návštěvě a včil se nemůžu nijak dostat dom.‘ A on povidá: ‚No, může.‘ On měl polní kuchyň, tam měl na tem vozu kotel a tam, takže: ‚Ať si vleze za ten kotel, tam je teplo, a může jet s nama.‘ No já jsem došla fakt až do těch Novosedlí. A včil jsem došla až k cestě, protože to jsme z Novosedlí museli chodit pěšky k nám do dědiny, a včil jela motorka, chlapec na motorce, zastavil a že: ‚Kam? Do Nového Přerova? Já vás svezu.‘ Ale já jsem se bála. A on se tak na mě podíval, že: ‚Ty se bojíš, že... neboj se, já tě na začátku Přerova vysadím a půjdeš.‘ Tak mě dovezl fakt, já jsem se dovezla až tam a včil jsem došla dom a v kuchyni kráva rozřezaná, to už Rusi si vařili. Já pam (říkám): ‚Kde sú naši, kde ti lidi sú?‘ No že ve sklepách. Já jsem tam šla, já jsem na minu nešlápla, nic, a já jsem došla až tam do teho. Já pam: ‚Kde naši sú, kde je maminka?‘ – ‚Oni sú u Křižaniců, běž tam.‘ To bylo, tak ve sklepě dole byli. ‚Žofko, máš tady návštěvu.‘ A že: ‚Kdo by tady za mnú chodil...‘ A včil ona, jak ona po tych (schodech) šla do teho vrchu, tak ona se na mě dívala, a ona mě nepoznala. Já pam: ‚Mami, to su já...‘ No, ona spadla. To srdíčko... omdlela. Tak ju hned křísili, voda nebyla, tak ju pleskali tym vínem, tak se probrala a já pam: ‚Mami, to su já, já jsem se vrátila.‘“

„Tatínka jsme neměli, tak maminka, chuděra, chodila po tych sedlákách, esli by jí něco dali, aby nás uživila. Ona nic neměla. A já jsem hlídala, dvanáct roků, to byli menší, a najednú, seděly jsme děcka mezi dveřama, to aj súsedovy děcka, a vykládaly jsme si a včil oni tam došli dva páni v autě, a že esli bydlí tady Zimmermanovi, že abych jim šla ukázat, kde je národní výbor. Já pam (říkám): ‚Dyť jste jeli kolem.‘ – ‚Ano, pojď, musíte jet.‘ Strčili mě do auta. Konec, a už nevěděl nikdo, kde su, co su, nic. Vedli nás všeckých do Mikulova a v Mikulově nás dali do – esli si pamatujete ty prasečáky, co vozili, nebo krávy a to byla jedna to... a do toho nás tam nahnali, do vagonu, vlak to jel. No, kde, já dvanáct roků, já jsem: ‚Kam nás včil vezú?‘ Všecí, no plakalo to všecko, tož to šlo krokem ten vlak, to bylo plné. To bylo ale dvanáct tech vagonů a to bylo všecko plné. No to byl můj první zážitek, co povidám: ‚Co s nama bude?‘ Dojeli jsme, oni to měli nějak udělané, že to jelo až do teho tábora. To byl dětský tábor na předělání na Němců a dojeli jsme tam a včil taká bachařka tam byla a ona si vzala tych dvanáct děcek a to bylo takové postavené, jak dyž teď chodí děcka na tábory. To byla taková velká louka a to bylo postavené. Tak jsme byly čtyři děvčata ve stanu jednem. No, to bylo hrozné, ale musely jsme, musely jsme. A já jsem se modlívala večer, já jsem tak seděla. To tam byla Ruska, Polka a jakási Švédka nebo co to bylo, čtyři jsme tam byly. A ty že: ‚Co děláš?‘ Ale nikdo nerozuměl, jenom ta Polka. Já pam: ‚Já se modlím.‘ A ona povidá: ‚Tak se modli, abychom všecí...‘ A já pam: ‚Ale dyť mně nerozumíte.‘ A ona mně na to říká: ‚Děvčátko, Bůh je jenom jeden. Ty se modlíš a modlíš se aj za nás, aby nás Pánbůh chránil.‘ Já pam: ‚No já se budu.‘ Každý večer, dyž jsme došly, tak ony jenom chodily za mnú, abych se modlila. Tak jsme si dycky sedly a modlily jsme se.“