Otakar Braun

„Ten den si pamatuju pěkně. Máma ráno vstávala do práce, my jsme měli staré rádio, ladila si tam zprávy a já jsem jí říkal: ,Prosím tě, nech to bejt, stejně to kníká a nic nového tam nebude.’ Pak jsem došel na zastávku a lidi se tam bavili, že jsou nad Prahou ruská letadla, což mi nic neříkalo, protože jich tady bylo stejně dost. A pak se v autobuse lidi bavili, že poslouchali rádio a že se něco děje. Přišel jsem do práce, a to už se nedělalo, mluvilo se o tom, a pak nás zavolali do kantýny. Nějaký tirák tam přinesl zahraniční tranzistorák, který mu dobře hrál, a pustil ho, takže jsme slyšeli všechno, jak se dobývají do toho rozhlasu, jak byla střelba a jak naposledy zahrála hymna. Všichni tam plakali, hlavně ženský. Tak to už jsem věděl, že je zle. Pak jsme chodili na náměstí a hrozili jsme Rusům, co jezdili od Točníka, od řeky zatáčeli na Plzeň. Na rohu tam byla cukrárna a tam i urazili kus baráku. No a pamatuju si nějakého Vencu Sudíka, jak skočil na stupačku a plivnul tomu šoférovi do obličeje. Existuje z toho i fotografie možná někde v Žebráce.“