„Byl to opravdu zážitek, když doslova během hodin se všechno změnilo. Vysloveně úplně jiná situace. Tak samozřejmě, ta vzpomínka na ten 8. a 9. květen je mimořádná. Já jsem toužil zjistit, jak to s tím Ruskem je. No a v tom městečku, ale to i jinde, byla celá řada takových lidí, kteří byli nadšení a to Rusko pochopitelně spojovali s komunismem. To i dneska.“
„No, ať si to přeberou, samozřejmě, ale ať si zachovávají sami svou linii, své myšlení. Ať jdou dál než já. Já samozřejmě jsem v podstatě na konci, jsem rád, že se těch pár dnů, že se probudím a že zase přijdu a vařím tady kafe a tak. A sedím a zase se dívám, jestli tam jsou ty Hradčana a ten Petřín, jo? No jsou tam jo, no…“
„Jó, jsem tam měl takový případ. Měl jsem skládat zkoušku z historické mluvnice, a zkoušku měla přijmout jistá profesorka Sokolovová. A já jako chlapec z Československa, protože (kde samé): ‚soudruhu a soudruhu, soudruhu, co děláte… soudruhu a soudruhu…‘ Tak jsem si to přeložil, pochopitelně, a říkám ‚Tovarišč Sokolovova…‘ A ona se tak podívá a říká: ‚A vy otkuda?‘ Tak to soudruhování, to jsem zažil až teprve tady, v Československu.“
„Já jsem byl vyvolán tím vyučujícím, tím profesorem Chalvinem, a on viděl, že mám akcent, a ptá se mě, odkud jsem, já říkám z Československa, a on říká, že v květnu 1945 byli v Československu a že sjížděli z hor a že právě kvetly stromy podle silnic a že přijeli do města Opočna. A nakonec dodal: ‚Nas tam sam knjaz prinjal‘, teda Colloredo Mansfeld, že byli na zámku a že uviděl renesanční zámek. Já nevím, jakou on ten Pjotr Jakovlevič Chalvin, jakou on měl hodnost v armádě. To už si nepamatuji.“
„To bylo v 56. roce, a to byly ty události v Maďarsku. Tam taky studovali studenti z Maďarska, jeden se jmenoval Šándor. Vysokej, štíhlej, říkali jsme mu ‚Šagajuščij exkalator‘. A ten se najednou o přednášce přihlásil a říká: ‚Já jsem věděl, že to všechno je podvod (to bylo v době těch maďarských událostí) s celým tím socialismem‘, zkrátka, že tomu už nevěří, a tak. A ten profesor mu tenkrát říká: ‚Šándor, vas nikto nezastavljajet byť patriotom Sovetskogo sojuza, no vy možetě byť patriotom ruskoj litěratury.‘ Hezký, že jo?“
„Těch policajtů teda tam bylo, to bylo hrozný. Dal jsem se na útěk do metra, do ‚Áčka‘, víte. A za mnou policajt s pendrekem a já jsem běžel po eskalátoru dolů a ten policajt by se byl pustil za mnou, ale ta obsluhující ten eskalátor zastavila, takže on mě nedohonil, ale jenom bušil tím pendrekem do toho klandru a řval na mě: ‚Však já tě dostanu!‘“
„V 39. roce, 15. března, to byla středa, to jsem byl ve třetí třídě. To bylo oznámeno, že se vytváří ten Protektorát Čechy a Morava. Paní učitelka hrála na housle a my děti jsme zpívaly ‚Čechy krásné, Čechy mé…‘ Paní učitelka slzela, plakala, no a pak nás odvedla do sklepa, protože najednou byla taková představa, že okupační vojska tam vtrhnou, taky do toho města. To se nestalo, v tu chvíli to nebylo na pořadu dne.“
Petr Brandeiský se narodil 6. února 1930 v Úpici jako druhé dítě manželů Zdeňka a Zdeny Brandeiských. Manželství rodičů bylo smíšené, otec pocházel z úpické židovské rodiny, matka byla katolička, původem z Nymburka. Aby protektorátní protižidovská opatření nezasáhla děti, manželé se rozvedli a otec se odstěhoval do blízkých Hořiček. V roce 1943 byl otec transportován do Terezína a později zahynul v Osvětimi. Když byl Petr Brandeiský z rasových důvodů vyloučen ze studií gymnázia v Jaroměři, pracoval v továrně na váhy, kde se vyučil vahařem. Intenzivní zážitek osvobození Úpice Rudou armádou v květnu 1945 v něm prozbudil zájem o Rusko, jeho jazyk a kulturu. V roce 1951 započal studia rusistiky, nejprve v Praze a od roku 1952 v Leningradě (dnešním Sankt Petěrburgu), kde mladého studenta hluboce ovlivnilo setkání s výraznými osobnostmi tamní univerzity. Po návratu ze studií v roce 1957 působil jako asistent na katedře rusistiky FF UK. Koncem šedesátých let absolvoval stáž na univerzitě ve Spojených státech amerických. V době normalizačních čistek přišel o místo na fakultě a byl vyloučen z KSČ. Od sedmdesátých let až do své penze vyučoval na Akademii múzických umění ruský a německý jazyk. Petr Brandeiský žil v době natáčení rozhovoru v roce 2021 v Praze, věnoval se dobrovolnické práci v rámci Židovské obce, četl a překládal své oblíbené německé a ruské klasiky, psal poezii a povídky. V roce 2019 získal od MČ Praha 10 cenu „Dobrovolník roku“. Petr Brandeiský zemřel 9. srpna 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
