Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Brandeiský (* 1930  †︎ 2022)

• narozen 6. února 1930 v Úpici

• pochází ze smíšené česko-židovské rodiny

• v roce 1943 otec Zdeněk Brandeiský transportován do Terezína

• otec zahynul v Osvětimi

• pamětník z rasových důvodů vyloučen z gymnázia v Jaroměři

• v 50. letech studoval rusistiku na univerzitě v Leningradě

• pedagogem na katedře ruského jazyka FF UK

• koncem 60. let pobýval na stáži na univerzitě v USA

• v rámci normalizačních čistek vyloučen z KSČ

• v 70. až 90. letech učitelem němčiny a ruštiny na AMU

• držitel ceny „Dobrovolník roku“ 2019, udělené MČ Praha 10

• věnoval se dobrovolnické práci v DSP Hagibor, překládal, psal poezii a povídky

• zemřel 9. srpna 2022

Příběh Petra Brandeiského je příběhem milovníka ruského a německého jazyka, básníka hledajícího cesty ke vzájemnému porozumění a přítele všech osamělých poutníků.

Příliš krátké dětství

Petr Brandeiský se narodil 6. února 1930 v městečku Úpice v krkonošském podhůří manželům Zdeňkovi a Zdeně Brandeiským. Prvních osm let jeho života bylo velmi šťastných. Pamětník vzpomíná na časté výlety, které se svou starší sestrou, rodiči a jejich přáteli podnikali do Ratibořic, Svatoňovic, České Skalice, Hořiček a dalších krásných míst rodného kraje. Období masarykovské republiky, která se všem zdála neochvějnou, však náhle ukončila mnichovská dohoda. Z obavy před německým záborem Úpice se rodina přestěhovala do středočeského Nymburka. Po vytyčení hranic, kdy rodné město zůstalo součástí republiky, se vrátila do svého domova.

Silnou vzpomínku si pamětník uchoval na den, kdy byla republika obsazena německým vojskem. Toho času byl žákem třetí třídy úpické základní školy. Když přišla zpráva o obsazení země, „paní učitelka hrála na housle a my děti jsme zpívaly ‚Čechy krásné, Čechy mé‘. Paní učitelka slzela, plakala…“

Synem tatínka s hvězdou

Po ukončení základní školy, v roce 1940, nastoupil Petr Brandeiský gymnaziální studia. Protože nedaleký Trutnov byl již součástí tehdejší Třetí říše, studenti z Úpice museli denně dojíždět do vzdálenějšího gymnázia v Jaroměři. Pro pamětníka to nebyla léta studentské bezstarostnosti, právě naopak. Jako syn židovského otce těžce prožíval veškerou tíhu a bezvýchodnost situace, která byla všeobecně považována za konečnou. Přestože studium úspěšně zvládal, na podzim 1943 byl z rasových důvodů z českého gymnázia vyloučen.

Protižidovská opatření, zaváděná protektorátními správními orgány, posilovala obavy o osud otce, který pro svůj židovský původ přišel o místo úředníka továrny lnářského a jutařského průmyslu. V naději, že uchrání děti, se rodiče v roce 1942 na radu strýce – pražského advokáta – rozvedli a otec se odstěhoval do Hořiček, kde pracoval jako cestář. Tehdy dvanáctiletému Petrovi se po tatínkovi samozřejmě velmi stýskalo, a proto ho cestou ze školy chodil navštěvovat. Otec si však jeho návštěv moc neužil, na klopě totiž nosil Davidovu hvězdu a obával se, že tím svého syna ohrozí.

Poslední Petrovo setkání s tatínkem se uskutečnilo ve sběrném táboře v Hradci Králové, před transportem do Terezína. Po válce rodina tatínkův návrat s nadějí očekávala, ale domů se už nevrátil. Zdeněk Brandeiský zemřel v koncentračním táboře Osvětim. Jeho jméno je zaznamenáno mezi oběťmi holokaustu v Pinkasově synagoze.

Po vyloučení z gymnázia pracoval Petr Brandeiský v továrně na váhy Kamor (Karel Moravec), později nazvané Tonava (Továrna na váhy), kde získal výuční list v oboru zámečník.

Radost, na kterou se nezapomíná

S velkou radostí se pamětník vrací ke květnovým událostem roku 1945. Podobně jako celá země, povstáním českého lidu žila také Úpice. Město však bylo stále ovládáno oddílem SS, usazeným v bývalé Masarykově škole, který se odmítal vzdát. Místní lidé tak žili ve velkém napětí až do samotného příjezdu Rudé armády. „Šestého května byla neděle a matka si v blahé naději představovala, že půjdeme do kostela… bylo vyhlášené stanné právo. Vycházeli jsme na náměstí a proti nám ‚esesáci s kvérama‘. Tak jsme se vrátili,“ vzpomíná na vypjaté dny pamětník.

Když Rudá armáda 9. května osvobodila Úpici, byla to nepopsatelná radost. Vojáci osvoboditelé se chovali ukázněně a velmi přátelsky, což na obyvatele města, kteří byli ještě před několika hodinami ve smrtelném nebezpečí, učinilo obrovský dojem. Pamětník svá slova dokládá zápisy sovětských tankistů do dětského památníku, který s velkou péčí a láskou uchovává. Příjezd Rudé armády – osvoboditelky byl pro pamětníka hlubokým zážitkem, který ovlivnil jeho profesní volbu. „Já jsem toužil zjistit, jak to s tím Ruskem je. No a v tom městečku, ale to i jinde, byla celá řada takových lidí, kteří byli nadšení a to Rusko pochopitelně spojovali s komunismem...“

Na následný odsun německých obyvatel pamětník moc vzpomínek nemá, v jejich městečku nikdy mnoho Němců nežilo. Vzpomíná, že zaznamenal jen jejich shromažďování na nádraží před transporty. Německým městem však byl nedaleký Trutnov, kam po odsunu známí lákali maminku, aby si „zabrala nějaký volný dům“. Maminka to však odmítla se slovy, že „v cizím bydlet nebude“, vzpomíná na maminku hrdý pamětník.

Studentem v Leningradě

Po válce Petr Brandeiský nastoupil do továrny Juta, kde se začal zaučovat na pozici technického úředníka. Zde jej dostal na starosti Karel Tůma, který v mladém muži brzy rozpoznal studijní předpoklady a povzbuzoval ho k dalšímu studiu. „To byl velmi solidní a hodný člověk, který mě nasměroval na ‚předpřípravku‘ do Trutnova, která připravovala válkou postižené na další studium… Tam začala moje kariéra,“ vzpomíná vděčně na svého dobrodince.

V roce 1951, kdy začíná studium rusistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, umírá ve věku jedenapadesáti let pamětníkova maminka Zdena Brandeiská. „Její odchod byl důsledkem strádání za války, vědomí, že zůstala sama, i nedostatku potřebných léků.“ Maminčin odchod vede Petra Brandeiského k rozhodnutí požádat o umožnění studia ruského jazyka na univerzitě v Leningradě, kam byl také v roce 1952 přijat.

Podle svých slov se na studia v Rusku nedostal díky své mimořádné inteligenci, ale díky tomu, že jako jeden z mála byl ochotný odcestovat na dlouhých pět roků do dalekého Leningradu. „A já jsem v tu dobu už byl sám. Otec zemřel v koncentráku a matka v jedenapadesátém roce, takže jsem byl nezávislý. Možná s tím výběrová komise počítala, a tak mě navrhla ke studiu. Pro mě to byla velice vítaná příležitost,“ vysvětluje pamětník.

Mezi posluchači leningradské univerzity si brzy našel přátele z Polska, Maďarska a jiných států tehdejšího východního bloku. Studentská kolej byla umístěna přímo naproti Zimnímu paláci, v samotném historickém centru města, které dodnes pamětník detailně a s velkou obrazností popisuje. Radostně hovoří také o svých profesorech, jejichž jména vyslovuje s velkou úctou. To, že mezi nimi byly mimořádné osobnosti, dokresluje pamětník vzpomínkou z roku 1956: „Tam taky studovali studenti z Maďarska, jeden se jmenoval Šándor. Vysokej, štíhlej, říkali jsme mu ‚Šagajuščij exkalator‘. A ten se najednou o přednášce přihlásil a říká: ‚Já jsem věděl, že to všechno je podvod (to bylo v době těch maďarských událostí) s celým tím socialismem‘, zkrátka, že tomu už nevěří, a tak. A ten profesor mu tenkrát říká: ‚Šándor, vas nikto nezastavljajet byť patriotom Sovetskogo sojuza, no vy možetě byť patriotom russkoj litěratury.‘“

Na otázku, zda věděl o politických procesech, které probíhaly v Československu, pamětník odpovídá negativně. O procesech padesátých let prý vůbec nevěděl. Situaci na univerzitě v Leningradě popisuje takřka idylicky: „Bylo to skvělé období, nenutili nás do nějakých politických prohlášení. To, co se od nás žádalo, bylo pochopení ruského jazyka, ale ono to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.“ V této souvislosti vzpomíná také na zkoušku, při níž byl taktně upozorněn, že zkoušející profesorka o nějaké „soudruhování“ nestojí: „A já jako chlapec z Československa (kde je to samé): ‚Soudruhu a soudruhu, soudruhu…‘ Tak jsem si to přeložil, pochopitelně, a říkám: ‚Tovarišč Sokolovova…‘ A ona se tak podívá a říká: ‚A vy otkuda?‘ Tak to soudruhování, to jsem zažil teprve až tady, v Československu.“

Během svých leningradských studií byl pamětník aktivním členem tamního Československého souboru lidových písní, který si v Leningradě získal ohromné renomé. „Obrovský úspěch měla písnička ‚Generál Laudon jede skrz vesnici‘,“ dodává zvesela pamětník.

Když nejde o tituly

Po návratu ze studií Petr Brandeiský nastoupil na katedru rusistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Mezi kolegy na katedře pozoroval značnou řevnivost, ale sám zůstával stranou, neboť na postupu mu nikdy příliš nezáleželo. „Nešlo mi o tituly, šlo mi o poznání,“ vysvětluje svůj setrvalý postoj. Více ho trápilo, že o jeho milovaný jazyk – ruštinu – nebyl zájem. „Bylo to dost strašný a dost traumatizující. I přesto, že celou svou profesní kariéru jsem byl na vysoké škole.“

Koncem šedesátých let, v době politického uvolnění, mohl pamětník vycestovat na odborné semináře do tzv. kapitalistických zemí: do Rakouska, Švýcarska, a dokonce i do Spojených států amerických. Na své zahraniční pobyty plné inspirativních setkání dodnes rád vzpomíná: „Najednou se vytasili s certifikátem, že jsem čestným občanem města Baton Rouge, to je hlavní město Louisiany. A na základě toho jsem dostal vízum do Spojených států. Takže jsem byl asi osm měsíců v Kalifornii na Claremont University Center. Moc se mi tam líbilo, bylo to nádherný.“ 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla pamětníka v domovské vlasti – na univerzitním táboře v Albeři u Jindřichova Hradce. Ráno z rozhlasu uslyšel přesně ta samá slova, která si pamatoval z 15. března 1939: „Zachovejte klid a rozvahu!“ Nastalá situace Petra Brandeiského příliš nepřekvapila. „Rusko, tehdy Sovětský svaz, je velmoc a chová se jako velmoc. A od velmoci se nedá nic jiného očekávat. Tak to je koneckonců i dnes,“ komentuje situaci realisticky. O emigraci však nikdy neuvažoval.

V listopadu 1968 bylo zveřejněno prohlášení, ve kterém pedagogičtí pracovníci – rusisté – deklarují připravenost „velmi pozorně dbát, aby našeho vztahu k ruské kultuře nemohlo být jakkoli zneužito“ a ve kterém také vyjadřují pobouření, že SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství) poskytuje platformu frakčním skupinám, jež vystupují proti polednové politice KSČ. Pamětníkův podpis pod výše uvedenou rezolucí a „podezřelé“ výjezdy do kapitalistické ciziny byly na počátku sedmdesátých let, v době stranických čistek, důvodem pro jeho vyloučení z KSČ a propuštění z filozofické fakulty.

V dobré společnosti

Po nuceném odchodu z filozofické fakulty nastoupil Petr Brandeiský na místo učitele ruského a německého jazyka na AMU (Akademii múzických umění), kde působil až do své penze. Práce na akademii mu však příliš radosti nepřinášela. Nezájem studentů o jazyk nesl těžce: „Bohudík, měl jsem místo, v podstatě učitelský, kde vlastně nikdo o to neměl zájem… Oni to nebrali vážně, pro ně to byl jenom jakýsi přívažek ke všemu tomu, co bylo hlavním účelem studia.“

O to více se pamětník utíkal do světa literatury, ke svým oblíbeným klasikům. Partnery v rozhovoru se mu stali především Hermann Hesse, Thomas Mann, Franz Kafka, Stefan Zweig, Johann Wolfgang Goethe a další. „Moje prožitky jsou dnes více s těmito literáty než s nějakou společností,“ poodhaluje pamětník svůj svět.

Kontakt s tzv. disentem nikdy neudržoval. Už tehdy byl, a dodnes zůstává, politicky neangažovaný. Po vzoru obdivovaného Hermanna Hesseho je básníkem osamělců: „Kdo jsou mí přátelé, chcete znát/ jsou jak tažní ptáci nad oceánem rozptýleni/ jak ztroskotanci moří/ jak je noc a sen a vítr bez hranic,“ cituje oblíbený verš.

V listopadu roku 1989 se stal Petr Brandeiský přímým účastníkem policejního zásahu na Národní třídě. Na událost má dvě živé vzpomínky. Když se situace začala dramatizovat, „tak jsem prchnul do kostela sv. Jiljí, tam byl doktor (Vratislav Jiljí) Slezák a on vystoupil s řečí k mladým lidem, kterých tam bylo plno.“ Svůj útěk z policejního pekla popisuje těmito slovy: „Dal jsem se na útěk do metra, do ‚Áčka‘, víte. A za mnou policajt s pendrekem a já jsem běžel po eskalátoru dolů a ten policajt by se byl pustil za mnou, ale obsluhující ten eskalátor zastavila, takže on mě nedohonil, ale jenom bušil tím pendrekem do toho klandru a řval na mě: ‚Však já tě dostanu!‘“

Nadšenec a dobrovolník

Krátce po roce 1989 pamětník odešel do penze, kterou získal prostor a svobodu plně se ponořit do dialogu se svými nejbližšími přáteli – německými klasiky. Tématem hovorů je především hledání systému, který by přispíval ke vzájemnému porozumění. „Stal jsem se nadšencem překročení z jedné kulturní a jazykové pospolitosti do druhé.“

Zvláště významné je pro pamětníka společenství, do kterého si našel cestu až v posledních několika letech. Nejprve navštěvoval židovskou liberální komunitu „Bejt Simcha“ (Dům radosti), sdružující jedince židovského původu a jejich přátele, a později našel své místo ve společenství Židovské obce, u které oceňuje především obrovské zásluhy vůči těm, kteří prošli hrůzami holokaustu. Pronikání do světa židovské liturgie a do hebrejštiny je pro něj velkým potěšením a současně, jakožto pro vystudovaného filologa, novou výzvou.

V rámci Židovské obce pamětník úzce spolupracuje se sociálním oddělením. Stal se členem skupiny dobrovolníků, která se pravidelně schází v domě sociální péče v Praze-Hagiboru, kde se podílí na provozu kavárny Miriam, a je společníkem mnoha osamělým seniorům. Za dobrovolnickou činnost byl Židovskou obcí nominován na cenu „Dobrovolník roku 2019“, kterou od MČ Praha 10 obdržel v roce 2020. „Židovské obci zůstávám v dluhu,“ komentuje své dobrovolnictví.

V současnosti (2021) se Petr Brandeiský raduje z povedené operace očí. To byla velká událost, že teď čtu bez námahy. To dosud prožívám, tu operaci, jako velkou změnu.“

Přestože je obdařen vzácnou schopností užívat si každého okamžiku a radovat se z maličkostí: „Nejlíp mi je být penzistou, dlouho snídat, dívat se tam na ty Hradčana, na Petřín (možná, že je vidět Říp…).“ Mezi jeho nejoblíbenější patří kniha Kohelet (Kazatel): „Marnost nad marnost, všechno je marnost…“, s níž Petr Brandeiský hluboce souzní.

Na otázku, co by posluchačům svého příběhu vzkázal, odpovídá: „Ať si to přeberou, ale ať si zachovají svou linii, své myšlení, ať jdou dál než já…“