"To si může říkat Jirous sám za sebe, to je taky v pořádku. Ale já jsem to vždy bral tak, že jsme si dělali svý věci, který nás bavily, z kterých jsme měli radost a srandu a takový všelijaký ty...I ten náš jakoby cynickej a odtažitej způsob chápání tý společnosti. Ale že by jsme se těma komunistama nějak zabejvali nebo tím... tak to jsme se jima nezabejvali. Já to spíš říkám tak, že kdyby ty komunisti se nezajímali o nás.... Oni si mohli dělali svý sjezdy a my jsme si dělali taky své sjezdy a my by jsme si taky dělali svý sjezdy. Nám do těch jejich sjezdů a ustanovení. My jsme taky věděli, že je to kravina, že to je blbost. Ale my jsme se vlastně jim trochu tak...ne mstili... to je moc silný slovo. My jsme si jich nevšímali. Já říkám, že největší urážka - to je jedno jestli je ze ženskou nebo se šéfem - je projev nezájmu. Nezajímáš mě. Vůbec, řvi si jak chceš, seš pro mě nula. Jo. A to samozřejmě estébáci taky milovali, když s nima někdo vedl dialog. To oni měli rádi. Oni samozřejmě ten dialog zneužili. Ale neměli rádi, což bylo nejtěžší vydržet, neodpovídat vůbec. A tvářit se tak jako - mě to nezajímá, mě to vůbec nezajímá. Chcete vodu? Ne. Chcete kafe? Ne. Kouříte? Jo. Chcete cigáro? Ne. To jsem jeden čas praktikoval a samozřejmě taky jsem za to dostal přes držku. To je taky pravda."
„A druhej den se tam objevil takovej bloňďáček a říkal - já jsem se to dozvěděl, až když jsem vylezl z kriminálu. Blonďáček prej údajně říkal tomu estébákovi, já jsem Jirousův bratranec, já bych se tam rád podíval. Víte k do to byl? Havel. Bratranec Jirouse. Voni blbci neměli fotku Havla, takže Havel tam strávil asi půl dne. Večer potom přijel do Malostranský, napsal o tom, jak se to jmenovalo Proces nebo co, jak se to jmenovalo o tom našem soudu. No a druhej den se to vysílalo na Svobodce a Hlasu Ameriky, takže najednou to letělo světem, napsaný od Havla takže věrohodný, jak to tam viděl. No ale to si ty estébáci museli udělat naschvál. Přeci v takhle napínavý době si kurva seženu, aspoň jak ten Havel vypadá.“
„Tam je důležitá jedna věc, že-to jsem rozpoznal už v roce 78, - vím že jsem o tom mluvil s doktorem Jiřím Němcem. Sem říkal: „…hele na nás mají ušitý scénáře, jak s kým zacházet.“ A pak se nějak zjistilo, dodatečně, možná až v devadesátých letech, že skutečně zaměstnávali psychology a scénáristy, kteří si tě odpozorovali a říkali. Hele, on je slabší v červeném víně, nebo v ženských nebo je citlivej na to, když mu někdo ukradne knížku. Takže byly scénáře, já jsem svůj scénář dokonce v devadesátých letech dostal do ruky, bylo to zajímavý…
Pak jsem i viděl scénář, který byl udělaný na Karola Sidona, a to bylo odborně zpracovaný, jak s kým zacházet. No a nebylo to…já jsem byl svědek proti exministrovy vnitra Obzinovi a ukázal jsem tam ten scénář. Ten scénář končil větou, pokusit se ho vystěhovat do zahraničí.“
„…zlomovej okamžik byl po jedný takový návštěvně noční StB, kde mě jako policie nějak velice prozaicky řekla, že by bylo lepší, kdybych odjel, jestli nechci odjet. A moje žena mi říkala, že asi jo. Říkali tak buď odjedete, nebo vás zavřeme. A protože jsme měli malý dítě, tak moje manželka říkala, že by bylo asi lepší, kdybychom odjeli.
No a představte si, pane Brabenec, že mi Vám přijdeme udělat domovní prohlídku a v tý vaší skříni tady najdeme samopal a budou tam i votisky vašich prstů a to když mi dáme k soudu, tak víte, co se stane. To jsem si lehce přepočítal. V tý době by to bylo jako Chartista, undrgroundovej průserář, no to by byla šnůra.
Jako že pokus o ozbrojené povstání, za to bych dostal provaz. Takže to byla taková jedna z těch jejich vtipností.“
Vratislav Brabenec je známý český hudebník, básník a představitel undergroundu. Narodil se v Praze 28. dubna 1943 a vyrůstal v Horních Počernicích. Po absolvování Střední zemědělské technické školy v Mělníku studoval teologii na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Studium ale nedokončil a živil se jako zahradní projektant. Od roku 1972 působil v kapele The Plastic People of the Universe, pro niž napsal řadu textů, například Pašijové hry. V roce 1976 byl odsouzen v procesu s nezávislými umělci a kulturními aktivisty na osm měsíců nepodmíněně. Trest si odpykal v rámci vyšetřovací vazby. Zanedlouho po propuštění na svobodu podepsal Chartu 77 a od této doby jej měla téměř soustavně v hledáčku StB. V roce 1982 byl podroben řadě výslechů doprovázených vydíráním a fyzickým násilím. V důsledku těchto událostí se spolu se svou ženou Marií Benetkovou, se kterou vychovával dcerku Nikolu, rozhodl k odchodu do exilu. Domů se vrátil až v roce 1997. Dnes žije v Praze a věnuje se koncertování, literární a publicistické činnosti a poezii.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
