Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vratislav Brabenec (* 1943)

• narozen 28. 4. 1943 v Praze

• v letech 1963 - 1969 studoval teologii na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze.

• roku začal spolupracovat s kapelou The Plestic People of the Universe

• roku 1976 zatčen za údajné výtržnictví v souvislosti s koncertem v Postupicích

• odsouzen k osmiměsíčnímu nepodmíněnému trestu

• signatář Charty 77

• roku 1982 odchod do exilu

• do vlasti se vrátil v roce 1997

• v roce 2003 vrchním soudem zrušen původní rozsudek, finanční odškodnění

• obdržel osvědčení za účast ve třetím odboji

V životě je potřeba usilovat o radost

Fenomén undergroundu nebyl výjimečný jen hudební tvorbou a životním postojem jeho členů, zvláštní byl i svým intelektuálním podhoubím, ve kterém se mísil často bezprostřední vztah ke křesťanství a odkazy na literární, básnickou i filozofickou avantgardu. V tomto smyslu patřil ‒ vedle Ivana Martina Jirouse ‒ k jeho nejvýraznějším členům i hudebník a básník Vratislav Brabenec. Posunul The Plastic People of the Universe k experimentálnímu projevu a autorské tvorbě českých textů i hudby a byl také jedním z lidí, který svou osobností propojil underground s disentem. Za své nekompromisní postoje zaplatil osmiměsíčním vězením, soustavnými výslechy a sledováním a nakonec i emigrací do Kanady, ke které ho brutálním způsobem donutila StB v rámci akce Asanace v roce 1982. Do Čech se natrvalo vrátil až po patnácti letech.

První srážky

Vratislav Brabenec je válečné dítě, narodil se 28. dubna 1943 v Praze a vyrůstal v Horních Počernicích. Z války si mnoho nepamatuje, podle svědectví rodičů však z okna fascinovaně sledoval souboje letadel, jako by „na nebi hořely hračky“. V pěti letech utrpěl první srážku, tehdy za ní ovšem stála nešťastná náhoda. Porazilo ho auto. Několik dnů byl v kómatu a potom měsíce strávil nehybně v posteli. Další srážky následovaly několik let poté, tentokrát už s komunistickým režimem.

Jeho metody Vratislav Brabenec začal vnímat na základní škole, kde ‒ stejně jako v celé zemi ‒ po roce 1948 začaly čistky a z kateder mizeli jeho oblíbení učitelé. Vzpomíná například na katechetu, který svým žákům oznámil, že se loučí, protože musí odejít na brigádu do Kladna. „Samozřejmě kecal, nejspíš šel sedět,“ komentuje to Vratislav Brabenec. Když pak v roce 1957 nastoupil na zemědělskou technickou školu v Mělníce, narazil přímo on sám. Atmosféra tam prý vládla dosud stalinská. Učitelé používali studenty jako námezdnou sílu, a ti, místo aby se učili zahradnickému umění, chodili jednotit a okopávat řepu a jeden měsíc z prázdnin museli povinně vypomáhat při žních. „Naučil jsem se svázat a stavět panáky, ale bylo mi to k ničemu,“ vypráví Vratislav Brabenec.

Svobodu a volnost prožíval především při hře na saxofon a klarinet, které se učil v lidové škole umění. Protože ale odmítal vstoupit do svazácké kapely, tamní Svaz socialistické mládeže tři měsíce před jeho maturitou podal návrh, aby ke zkoušce nebyl připuštěn a šel pracovat do zemědělství. Zachránil ho profesor Ulrich, který návrh odmítl a doporučil jej na místo správce parků a zahrad města Příbram. Vratislav Brabenec tam ale dlouho nevydržel. „Chtěl jsem hrát muziku a vídat se s přáteli,“ vysvětluje, „po dvou letech jsem se octnul v Praze, střídal zaměstnání jako technik a projektant v různých zahradnických podnicích.“

V mělnické zahradnické škole se však nestřetával jen se svazáky. Jeho spolužákem byl Svatopluk Karásek, budoucí evangelický kněz, písničkář a disident, s nímž založil skupinu Potkani a později divadlo malých forem, které však nemělo dlouhého trvání. Pod jeho vlivem se rozhodl studovat teologii a v roce 1963 nastoupil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Studií sice po čtyřech letech zanechal a přiznává, že nepařil mezi vzorné studenty, křesťanství pro něj však zůstalo silným inspiračním zdrojem, což se odráží mimo jiné v jeho básnických a písňových textech nebo hudebním pojetí Pašijových her velikonočních (1978).

Vedle studií se intenzivně věnoval hudbě. Hrál na klarinet ve swingovém souboru The Cats Jass Band, který pracoval s experimentální poezií a lettrismem. A psaní se věnoval i on sám, přičemž velký vliv na něj měl experimentální básník Vladimír Burda, za jehož smrtí na počátku sedmdesátých let údajně stála StB. V roce 1968 Vratislavovi vyšly jeho první básně v evangelickém týdeníku Kostnické jiskry. V tom čase pak napsal libreto k jazzovým Pašijovým hrám, které posléze předvedl se skupinou Pavla Smetáčka a Spiritual kvintetem v kostele svatého Martina v Praze.

Setkání s Plastiky

Okupaci sovětských vojsk v srpnu 1968 zaspal. Po návratu z pražského večírku do Počernic s ním bratr cloumal v posteli s tím, že „pod oknama jezděj tanky“. Vratislav se jen obrátil na bok, a teprve když rachot neustával, vyhlédl ven a zíral, jak „po Poděbradské třídě jede tank za tankem a na nebi hučej antonovy“. Díky studiu bohosloví se na poslední chvíli, v roce 1969, dostal na několikaměsíční stipendium do Anglie. Tenkrát ho napadlo, že by mohl emigrovat, protože prý nikdy netrpěl iluzí o reformovatelnosti komunismu nebo socialismu s lidskou tváří. Naopak věřil, že komunistický režim už bude v Československu navždy nebo že se jeho konce nedožije. „Šedesátej osmej jsem jim nezbaštil,“ tvrdí. Z Anglie se nakonec po sedmi měsících vrátil, protože měl pocit, že by tu „někdo měl zůstat, a později mi nějak docházely síly“. Už tam však vnímal, jak politická situace doma tuhne. Když si šel prodloužit pobyt, úředník československé ambasády na něj křičel a jednal s ním jako s poddaným: „Říkal jsem si, jestli se mám vůbec vracet. A po návratu už to bylo v háji. Stačí pár exemplárních trestů a zklidní se každej,“ říká Vratislav Brabenec.

Jeho radostí zůstávala hra na saxofon, kterou zaujal Ivana Martina Jirouse. Znali se z různých mejdanů a koncertů a z akcí tzv. Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, která se během šedesátých let scházela v hospodě U Svitáků a z jejíhož středu vyšlo v první polovině 70. let recesistické a happeningové hudební těleso Sen noci svatojánské band, v němž Brabenec také působil. V roce 1972 jej Martin Jirous pozval na první zkoušku The Plastic People of the Universe. Členové kapely prý ale Vratislava Brabence nepřijali úplně s nadšením. „Na ty moje jazzmanský návyky nebyli moc zvědaví,“ vypráví. Nechtěl navíc hrát předělávky angloamerických písní a namítal, že po odchodu zpěváka Paula Wilsona by měli zpívat česky. Kapela objevila básně Egona Bondyho a brzy i Vratislav Brabenec začal psát vlastní texty a hudebně zpracovávali básně českých poetů a spisovatelů, například Ladislava Klímy. „Křepčení nad angloamerickými vzory mi vždycky, i dneska, připadá pitomý,“ dodává Vratislav Brabenec.

I během působení v kapele se dál věnoval psaní poezie, povzbuzen zejména kladným ohlasem ze strany básníka a výtvarníka Jiřího Koláře a tím, že se jeho básně začaly objevovat v různých samizdatových sbornících.

Utahování smyčky

Skupina se scházela po malostranských hospodách, zkušebnou jim nejčastěji byl dům Brabencovy matky v Horních Počernicích. Zatím sice nikdo z nich nebyl na výslechu StB, ale citlivě vnímali útoky na své přátele a fanoušky a sami byli pod neustálým tlakem. Normalizační režim nepřipouštěl existenci jiné než jím podporované a ideologicky zaměřené kultury. Odlišný umělecký projev systematicky a cíleně likvidoval. Umělci jako Vratislav Brabenec tak přímo čelili dilematu, zda se přizpůsobit a fakticky režimu sloužit, či tvořit svobodně, ale riskovat nevyhnutelný konflikt s totalitní mocí. Oficiální režim po kapele požadoval úpravu repertoáru, počeštění názvu kapely nebo zkrácení dlouhých vlasů. Vratislav Brabenec se však společně s kapelou The Plastic People of the Universe diktátu moci podřídit odmítal.

Primární touhou přitom podle jeho slov nebylo totalitní systém rozkládat, ale svobodně žít a tvořit. Přesto nebo právě proto se tito umělci dostávali do stále vážnějších konfliktů s mocenským aparátem. Skupině například nebylo umožněno nahrát žádné album. Její příznivci tak byli často odkázáni jen na nekvalitní a mnohokrát kopírované záznamy z koncertů. Podstatný zvrat ve vztahu mezi kapelou a StB nastal v roce 1973, kdy Plastici neuspěli u tehdejších přehrávek a fakticky přišli o možnosti legálně koncertovat. Od roku 1974 hrála kapela už jen na neoficiálních koncertech pro zvané, nezřídka konaných pod rouškou svatby některého z příznivců kapely či přátel.

Dne 30. března 1974 se zúčastnila koncertu v Rudolfově u Českých Budějovic, na který se sjely stovky jejích příznivců. Koncert ale násilně rozehnala Veřejná bezpečnost a Plastici vůbec nevystoupili. Bezprostředně poté následovaly soudní i mimosoudní postihy fanoušků a jejich pokutování. Kapele a s ní i Vratislavu Brabencovi se tehdy ještě přímá perzekuce vyhnula, ale 1. září 1974 po vystoupení na tzv. Prvním festivalu druhé kultury, konaném v sokolovně v Postupicích u Benešova, a zejména po koncertu v Dolních Bojanovicích v roce 1976 už následovaly tvrdé postihy.

Soudní fraška

Komunistická policie v roce 1976 členy skupiny zatkla a spolu s dalšími představiteli undergroundu je postavila před soud za údajné výtržnictví. „Stavěli nás v poutech ke zdi. Když jsem se vyklonil, viděl jsem, jak přivádějí další: Charlie Soukupa, Svatopluka Karáska, Milana Hlavsu a další. Následoval téměř desetihodinový výslech, to už jsem věděl, že je to se mnou špatný,“ vypráví Vratislav Brabenec.

Soudní proces byl fraška. Z důvodu ohrožení veřejné mravnosti byla z hlavního líčení vyloučena veřejnost. Obvinění znělo: výtržnictví a pobuřování veřejnosti, čehož se Plastici měli dopustit hlasitou hudební produkcí a používáním vulgárních slov ve svých písních. Svědci obžaloby se rozcházeli ve svých tvrzeních a ti, kteří měli svědčit ve prospěch The Plastic People of the Universe, nebyli k soudu připuštěni. Vrcholem byla závěrečná řeč obhájců, kdy podle záznamů soudu došlo k „ohrožení veřejné mravnosti“, o což se nejvíce postaral JUDr. Karel Štěpánek. Když povstal k závěrečné řeči, byl obklopen horou knih, z nichž trčely lístečky, jimiž si založil inkriminované stránky. Aby dokázal, že používání vulgárních slov může mít v literatuře a poezii i funkční význam, citoval z české i světové literatury vulgární slova v jejich kontextech a spojeních.

„Jeho plaidoyer mělo akademickou úroveň, bylo hodno docenta z Filozofické fakulty, katedry české a světové literatury. Nepamatuju si už všechno, bohužel to nikdo nenahrál, nahrávat se tehdy nesmělo,“ vypráví Vratislav Brabenec. „Začal Haškovou předmluvou k Osudům dobrého vojáka Švejka, pokračoval básní Jaroslava Vrchlického Rytíř Smil, lidovou písní Baruško, vem mě s sebou na lůžko, pak přišla světová literatura, z té francouzské si pamatuji na jeho citáty z románu Gargantua a Pantagruel či na slavné nemravné verše Francoise Villona Balada o tlusté Margot nebo Balada o pěti otvorech v ženském těle.“ Pak následovala literatura německá, americká, anglická, nechyběl ani William Shakespeare, a nakonec ruská. Citát z ní byl třešničkou na jeho řeči: „Vážená paní předsedkyně, vážení přísedící, také Vladimír Iljič Lenin používal sprostá slova.“ JUDr. Štěpánek vzal z oněch desítek knih jednu v červené vazbě, označenou jako Výbor z díla V. I. Lenina, svazek  IX, otevřel označenou stránku a citoval: „Vladimír Iljič Lenin píše soudruhu Zamjatinovi: Buržoasní zákonodárství je na hovno. Tolik Vladimír Iljič Lenin.“ Bylo těžké zadržet smích, zejména při pohledu na kamenné obličeje příslušníků StB.

Ze soudního líčení byla sice vyloučena veřejnost, v jednací síni Okresního soudu Praha-západ seděli jen prorežimní novináři a důvěrníci obžalovaných. Podařilo se tam však dostat Václavu Havlovi ‒ tehdy ještě nebyl mezi příslušníky StB obecně známý, a tak se vydával za důvěrníka jednoho z obžalovaných, za jeho bratra. O pár dní později vysílala jeho zprávu o procesu Svobodná Evropa a Plastiků se zastávaly zahraniční osobnosti, jakými byl například nobelista Heinrich Böll, americký básník Allen Ginsberg, z českých autorit například filozof Jan Patočka.

Konečný verdikt soudu byl absurdní, ale neúprosný: všichni obvinění se dopustili veřejně hrubé neslušnosti a činy spáchali jako členové organizované skupiny, čímž se dopustili trestného činu výtržnictví. Za to byli všichni odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody ‒ Ivan Jirous v trvání osmnácti měsíců s výkonem ve druhé nápravně výchovné skupině, Pavel Zajíček v trvání dvanácti měsíců, Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec v trvání osmi měsíců, přičemž všichni tři byli zařazeni k výkonu trestu do první nápravně výchovné skupiny.

Vězení

Ze svého vězeňského pobytu Vratislav Brabenec vzpomíná jen na několik málo obrazů: na samotku, kde strávil první čtyři dny, a na svého prvního spolubydlícího, ze kterého se záhy vyklubal policejní provokatér. Vratislav Brabenec to řešil tak, že se s ním bavil jen o nejzákladnějších věcech jeho nového vězeňského života, který se scvrknul na téma cigarety a jídlo. Po 14 dnech pak bachaři Vratislava převedli do jiné cely, kterou sdílel s mladým Romem. „Ptal se mě, proč si pořád čtu. Když jsem mu odpověděl, že mě to baví a proč si nečte se mnou, opáčil, že to neumí,“ vzpomíná Vratislav Brabenec. „Řekl mi ale: ,Hele, kdyby tam bylo něco o lese nebo holkách, přečti to nahlas.‘ A tak jsem mu některé scény četl i třikrát a pozoroval jsem, jak on ty scény skutečně vidí a jak se u toho dojímá.“ 

Mezi další obrazy jeho vězeňského života pak patří hustě potetovaná těla spoluvězňů, která pozoroval jako živé obrazy během sprchování, a scéna, kdy si ho jeden z kápů pozval na pohovor ‒ musel mu vyprávět, jak to na koncertech Plastiků chodí a co během nich zažil. Mezi ty méně romantické vzpomínky patří hygienické podmínky na malých celách a chování bachařů.

Asanace

Poté, co se Vratislav Brabenec ocitl na svobodě, podepsal prohlášení Charty 77, a to už v prosinci 1976 v bytě v Pařížské ulici, který se později podle jeho tvrzení ukázal jako konspirační. Už v lednu 1977 byl předvolán k výslechu, jednomu z mnoha, které měly v dalších týdnech a měsících následovat. StB mu nabídla spolupráci výměnou za to, že by mohl dál pracovat v zahradnictví. Odmítl. Nastoupil do Veltrus na dělnický post, ale díky známému tam fakticky pracoval jako zahradník. Vydržel tam ale jen měsíc, v březnu se opět objevila StB a postarala se, aby byl propuštěn. Pásl krávy a střídal různá zaměstnání.

Nátlak StB byl soustavný. Na výsleších v Bartolomějské byl i třikrát týdně a běžně tam musel snášet fyzické útoky. „Když mě začali mlátit, bylo hlavní zůstat sedět, protože na zemi začala taková ta okopávačka do ledvin,“ vypráví. „Jednou jsem takhle zmlácenej vyšel z Bartolomějský, cestou jsem si koupil Rudý právo, tím jsem se na Karlově náměstí přikryl a hrozně dlouho jsem brečel. Ne nad sebou, možná nad nima, nevím. Bylo to takový divný. Vyprávěl jsem o tom později Magorovi, kterýmu tou dobou taky rozbili držku a pak mu předložili papír, aby podepsal, že proti němu při výslechu nebylo použito fyzický násilí. Magor jim na to řek: ,A tady někdo někoho mlátil?‘ Jako že si toho ani nevšim… Byl lepší, no.“

Nátlak StB vyvrcholil v roce 1981, po zahájení akce Asanace. Rozkaz k této akci vydal ministr vnitra Jaromír Obzina 21. prosince 1977. Jejím cílem bylo rozložení a izolace čelných představitelů Charty. Akci nejednou provázely metody psychického a fyzického násilí, jak se měl opět přesvědčit i Vratislav Brabenec. Jednou ráno mu pět členů StB oznámilo, že mu unesli dceru. „Manželka mi prý vzkazuje, ať s nimi začnu spolupracovat, jinak už ji neuvidíme. Řekl jsem: Ne. Tak se mě zeptali, jestli ji chci ještě někdy vidět. Dodnes to s nima nemám vyřešený. Dá se odpustit, když ti při prohlídce vypijou všechen alkohol, když ti ukradnou tvoje oblíbený knížky, ale nedá se odpustit, když ti řeknou, že ti unesli dvouletou dceru. Takže mám s těmi pěti estébáčky nevyřešený konflikt. Jednou jsem v téhle souvislosti říkal Havlovi: ,Viděl jsem tvoje Odcházení, vážím si tvýho Pokoušení, nechtěl bys ještě napsat Odpuštění?‘ A Havel odpověděl: ,To si každej musí napsat sám.‘“

Brutální nátlak Vratislav Brabenec nakonec nevydržel a rozhodl se opustit republiku. Zlomovým okamžikem byla noční návštěva estébáků, kteří mu během domovní prohlídky řekli, že by bylo lepší, kdyby odjel, jinak ho zatknou. „,No představte si, pane Brabenec, že mi vám přijdeme udělat domovní prohlídku a v tý vaší skříni tady najdeme samopal a budou tam i otisky vašich prstů, a to když my dáme k soudu, tak víte, co se stane.‘ To jsem si lehce přepočítal,“ vypráví. „V tý době jsem byl chartista, undergroundovej průserář a do toho pokus o ozbrojené povstání, za to bych dostal i provaz.“

Odchod ze země prožíval velmi bolestně. S ženou Marií Benetkovou a dcerkou Nikolou odcestoval vlakem do Rakouska, odkud zhruba po třinácti měsících zamířili do Kanady.

Emigrace

V Kanadě strávil Vratislav Brabenec téměř 15 let. Živil se jako zahradník a zahradní architekt. Po revoluci v roce 1989 se původně vracet nechtěl. „Volal mi Honza Brabec, který s námi nějakou dobu hrál na bicí, že začala revoluce a co dělám. Řekl jsem mu, že jsem zrovna koupil barák s výhledem na oceán a sleduju, jestli nepřiplujou velryby. Za pár týdnů mi volal Magor, že ho pustili z Valdic a že musím okamžitě přijet do Prahy a dát si s ním pivo. Řekl jsem: ,Já vám na tu vaši revoluci seru.‘ Přijel jsem až v roce 1990. A skutečně jsem vzal dalekohled a díval se na ty připlouvající velryby,“ vypráví Vratislav Brabenec. Natrvalo zpět domů se s ženou vrátil až v roce 1997. Od roku 1992 však občas jezdil do původní vlasti, a to zejména proto, že mu už oficiálně vycházela jeho tvorba, například básnická sbírka Sebedudy (1992) nebo próza Karlín – přístav (1995).

Nebyl to odboj

Vratislav Brabenec pojímá působení uměleckého undergroundu poněkud odlišně než I. M. Jirous. Činnost undergroundu neoznačuje za systematickou destrukci socialistického režimu. Zdůrazňuje, že jej osobně oficiální režim příliš nezajímal. Jeho primárním zájmem byla tvůrčí svoboda. „Nebyl to boj, nebyl to odboj,“ namítá Brabenec. „Kdyby se komunisti nezajímali o nás, nezajímali bychom se ani my o ně. My jsme je ignorovali, to byla pro nás nejsilnější možnost, jak jim dát najevo, že si jich nevážíme, jak je urazit. To jsem používal i při výsleších: ,Chcete se napít?‘ ‒ ,Ne.‘ ‒ ,Kouříte?‘ ‒ ,Ano.‘ ‒ ,Chcete cigáro?‘ ‒ ,Ne.‘ Taky jsem pak za to dostal přes držku.“

Nesouhlasí s dnes již historiky i veřejností obecně přijatým a zautomatizovaným označením soudního procesu, ve kterém byl odsouzen, jako procesu s hudebníky kapel PPU a DG 307. Poukazuje, že z celé kapely PPU byl odsouzen pouze on a její umělecký manažer I. M. Jirous. Vratislav Brabenec byl ‒ společně s dalšími třemi odsouzenými z roku 1976 ‒ v roce 2003 zproštěn viny rozhodnutím Nejvyššího soudu. Částečně byl také finančně odškodněn. Jelikož ale jeho trýznitelé z dob komunismu z řad StB a z řad tehdejší justice nebyli za jeho odsouzení a pozdější vyděračské praktiky a fyzické násilí vedoucí k jeho odchodu do exilu nikdy fakticky právně postiženi, cítí křivdu a nespravedlnost.

V současnosti (2015) Vratislav Brabenec stále působí jako člen kapely The Plastic People of the Universe a věnuje se literární a publicistické činnosti a psaní básní. Obecně zastává názor, že v lidském životě je třeba také usilovat o určitou radost. Tu mu dnes přináší zejména hudební a literární tvorba.