„Víte, já jsem věděl, že to budou propagační blafy, i otec to do mne naléval, abych nevěřil žádnému tomu germánskému prohlášení. Oni měli věčně brutto tun potopených lodí, já nevím, co všechno – například hlásil rozhlas: Über unserem Gebiet befindet sich kein Kampfverband – nad naším územím se nenachází žádný bojový svaz. Ale on to ještě nestačil dopovědět, a už padaly bomby. Markantní případ toho zfanatizování. I ten hlasatel hlásil nepravdu, poněvadž to už museli vědět, že už přeletěli hranice, že už jsou nad městem, a on ještě hlásí, že nad jejich územím není žádný bojový svaz.“
„Když jsem přišel do Lipska, tak bylo poničené jen částečně – pár okrajových továrniček. Ale pak to byl nálet hlášený ve dne v noci, když už létaly ty svazy Američanů, tak to tam valem pražili. Když závod ATG Leipzig nepostihli bombami, ale jen lágr, ty budovy, kde jsme byli my, totálně nasazený, kde bylo i čtyřicet Rusek, tak ty nesměly v případě poplachu utíkat ze závodu. My ostatní jsme mohli vyběhnout, ale ony ne, a tak dostaly přímý zásah. A tak těch čtyřicet Rusek tam zůstalo – do jedné. A největší nálet na Lipsko, který jsem tam zažil, byl nálet na nádraží. To před tím, než přiletěly ty svazy a začaly bombardovat, tak jsme byli pod nádražím v betonových bunkrech. Odtamtud nás, ať to byl Němec nebo kdokoli jiný, vyhnali do parku, kde byly takzvaný šplitrgrábny [Splittergraben] – takový (příkopy) zakrytý trámy a zasypaný hlínou. Tam nás vyhnali. A to bylo možná naše štěstí, protože většina těch Němců, kteří jeli na dovolenou, které nastěhovali do těch bunkrů, ti tam skoro všichni zůstali. To byl můj největší nálet.“
Václav Bodlák se narodil 28. března 1924 v Cukmantlu, nyní Pozorka - část Teplic. Rodiče podnikali v obci Suchá v drůbežářství. Od roku 1933 zažíval vzestup německého fanatismu, který vyvrcholil po záboru pohraničí roku 1938. Rodiče tehdy odeslali syna Václava a jeho sestru do Prahy k příbuzným. Otec pracoval jako krejčí v malodrážní společnosti. Protože odmítl vstoupit do Sudetoněmecké strany, byl z práce vyhozen. Proto se přesunul do Prahy. Václav Bodlák se v roce 1939 vyučil číšníkem, poté byl dán k dispozici pracovnímu úřadu. Tam mu přidělili práci zámečníka v letecké továrně v Praze, kde pracoval na výrobě křídel k dopravním letounům Junkers 52. Následoval přesun do Lipska do továrny ATG Leipzig, kde byla rovněž letecká výroba. Zažil období těžkých náletů, které přežil jen zázrakem. S dalšími čtyřmi kolegy uprchl z totálního nasazení a vrátil se do Prahy. Po válce se přihlásil dobrovolně do armády. Nějaký čas sloužil v objektu na Pravčické bráně. Poté se vrátil do Teplic, pracoval ve strýcově hospodě v Cukmantlu, pak na Komáří vížce. V Cukmantlu se seznámil se svou budoucí ženou. Žena pana Bodláka pocházela ze smíšené rodiny - otec byl Čech (švec), matka Němka. Z manželství vzešly dvě děti. Pan Václav Bodlák zemřel 16. května roku 2022 ve věku 98 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
