Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Bodlák (* 1924  †︎ 2022)

• narozen dne 28. března 1924 v Cukmantlu (Pozorka na Teplicku)

• soužití s Němci do roku 1933 bezproblémové, pak začalo nepřátelství

• 1938 - připojení Sudet k Třetí říši, děti Bodlákovy odeslány do Prahy

• vyučen číšníkem, ale vzápětí na úřadu práce

• totální nasazení - letecká výroba v Praze

• později nasazení v ATG Leipzig

• obrovská intenzita náletů - hrůzné zážitky

• po osvobození v roce 1945 dobrovolný vstup do armády

• záhadná služba na Pravčické bráně u Hřenska

• sňatek s dívkou ze smíšeného manželství

• narození dvou dětí

• zemřel 16. května 2022

Václav Bodlák se narodil dne 28. 3. 1924 v Cukmantlu, nynější Pozorce, která je částí města Dubí u Teplic. Otec byl krejčí, zřejmě schopný a podnikavý, ale když se mu v jeho oboru nedařilo, rodina se přesunula do Suché, kde otec se švagrovou podnikali v drůbežářství.

V oblasti žili převážně Němci, ale vztahy mezi nimi a Čechy byly vcelku přátelské. „..s německou mládeží, dokud nezačala ta fanatizace, tak jsme spolu kamarádili, byli jsme přátelští, chodili jsme spolu na výlety, na houby, na borůvky, dokonce po zřízení skautingu někteří ti mládenci z německých nebo smíšených rodin vstoupili do našeho skautingu. Bohužel, v třiatřicátém roce se to zvrtlo, začal ten fanatismus… Z domu jsme viděli na cvičiště, Turnhalle – to byla německá hospoda a tam měli tělocvičný útvar Sudetendeutscher Bund.“

V roce 1938 byly Teplice jakožto součást Sudet připojeny k Třetí říši. Situace Čechů v oblasti se silně zhoršila, rodiče Bodlákovi proto poslali syna Václava a jeho sestru do Prahy k příbuzným. Otec pracoval v té době jako krejčí v malodrážní společnosti, ale protože odmítl vstoupit do Sudetoněmecké strany, byl z práce vyhozen. Přesunul se tedy také do Prahy, kde se pokoušel podnikat v krejčovství. Uchycení v novém prostředí bylo obtížné, a tak se chopil příležitosti a začal pracovat u krejčovské firmy v Berlíně. Zbytek rodiny zůstal v Praze. Když byla firma vybombardována, majitel mu navrhl, aby zřídil pobočku v pražských Holešovicích. A tak se otec Bodlák znovu ocitl v Praze.

Totaleinsatz

Syn Václav se vyučil číšníkem, ale s výučním listem dostal kartu na úřad práce, kam byl dán k dispozici. V rámci působení Todtovy organizace Technische Nothilfe byl nasazen do letecké továrny v Praze (pravděpodobně Letov), kde se po krátkém zaučení na leteckého zámečníka podílel na výrobě křídel k dopravním letounům Junkers 52. Zanedlouho se však musel rozloučit s Prahou a nastoupit do práce u lipské firmy ATG Leipzig (Allgemeine Transportanlagen), kde se vyráběly součásti k stíhacím letounům Focke-Wulf. Toto období představuje nejstrašnější trauma jeho života.

Lipsko - cíl strategického bombardování

„Když jsem přišel do Lipska, tak bylo poničené jen částečně – pár okrajových továrniček. Ale pak to byl nálet hlášený ve dne v noci, když už létaly ty svazy Američanů, tak to tam valem pražili… V budovách, kde jsme byli my, totálně nasazení, bylo i čtyřicet Rusek. Ty nesměly v případě vyhlášení poplachu utéci. My ostatní jsme mohli vyběhnout, ale ony ne, a tak dostaly přímý zásah. A tak těch čtyřicet Rusek tam zůstalo - do jedné. A největší nálet na Lipsko, který jsem tam zažil, byl nálet na nádraží. To před tím, než přiletěly ty svazy a začaly bombardovat, tak jsme byli pod nádražím v betonových bunkrech. Odtamtud nás, ať to byl Němec nebo někdo jiný, vyhnali do parku, kde byly takzvaný šplitrgrábny [Splittergraben] – takový příkopy zakrytý trámy a zasypaný hlínou. Tam nás vyhnali. A to bylo možná naše štěstí, protože většina těch Němců, kteří jeli na dovolenou, které nastěhovali do těch bunkrů, ti tam skoro všichni zůstali…“ Po vybombardování ubikací v centru byli totálně nasazení přestěhováni do Elstertalu do bývalého dřevěného hostince, kde spali na palandách dělníci všech národností pohromadě. Do závodu ve Schleußigu dojížděli tramvají. „Ale protože byla zima, (měli jen jednu krytou tramvaj, druhá souprava měla jen okna zakrytá plachtami), tak jsme měli s Francouzi úmluvu, že kdo z nás z Elstertalu doběhne první k té kryté tramvaji, tak pojede tou první [tj. jeho skupina] a kdo druhej, tak pojede tramvají krytou plachtou. My jsme ten den doběhli první, a když projížděla ulicí druhá souprava krytá plachtou, tak najednou začaly padat bomby, aniž byl vyhlášenej poplach! Souprava s plachtou to odskákala nejvíc. Naživu zůstalo jen několik Francouzů, jinak byli všichni mrtví.“ Tramvaj byla vlastně jediným dopravním prostředkem, který tam fungoval. Auta a kamiony se prakticky nevyskytovaly, takže „strategický“ tramvajový provoz byl udržován za každou cenu téměř až do úplného rozbombardování městského centra.

Kromě německých dělníků a totálně nasazených cizinců přišel pan Bodlák do styku i se zajatci. Ti se ovšem dělili do dvou kategorií: Britové, Američané a Francouzi, vesměs sestřelení letci, byli drženi zřejmě v souladu s mezinárodními dohodami, zacházení s nimi bylo slušné. O to hůře na tom byli Rusové. „Ti tam dělali vyloženě otrocký práce. Byl nálet, někde se něco rozbilo, tak hned museli odklízet trosky, to byli skutečně chudáci… Západní tam chodili jako frajeři, pochodovali si v jednotce a zpívali písničky.“

Pracovalo se na dvě dvanáctihodinové směny. Ta denní bývala přerušena dvěma až třemi nálety, noční „normou“ byly nálety dva. Skupina, ve které byl Václav Bodlák, se rozhodla skončit s nesnesitelným životem pod křídly bombardérů. „Bylo nás pět, právě ten kamarád, který si říkal Pistolník a já jsem pro něj byl Kaktus – tu přezdívku jsem dostal od pana řídícího Kirchnera v první třídě… Naskočili jsme v Lipsku do vlaku a dojeli jsme až do Ústí – bez kontroly. To jsme měli štěstí! V Ústí jsme čekali, jak to bude vypadat, a chytili jsme jednu takovou menší soupravu, která jela na Litoměřice. V Litoměřicích jsme přešli načerno hranice a nasedli jsme na jedné zastávce za Litoměřicemi do vlaku, který nás dovezl až do Prahy. Měli jsme štěstí, že nebyla žádná kontrola. Sice jsme měli u sebe takzvané Kennkarty, ale protože jsme neměli žádnou propustku a tam jsme měli vyznačeno, že jsme zaměstnaní v Lipsku, tak by to bylo asi zle dopadlo. Ale měli jsme štěstí, obrovský štěstí.“

Pravčická brána

Hned po skončení války, jako jednadvacetiletý, pan Bodlák vstoupil do armády: „Já jsem hned v Hostivaři jednoduše vstoupil dobrovolně do armády. Byl vypraven pancéřový vlak na Děčín a do toho jsme byli vřazeni. A my jsme omylem – no, možná, že náš velitel to věděl, že jsme na cizím území, že jsme na německý půdě, poněvadž Schöna na druhý straně proti Hřensku, to bylo Německo… My jsme tam zastavili s tím pancéřovým vlakem, dál do Německa jsme nepokračovali, a tam jsme si zřídili posádku. V tý restauraci, on to byl takový poloviční hotýlek, jsme si zřídili ubikace. Dva majitele, babku s pánem, jsme tam nechali a pak jsme tam hospodařili. Já dělal kuchařinu… A tam jsme působili do tý doby, než se vypořádaly nějaký ty záležitosti a přijel tam vlak s Rusama a ti nás odtamtud vyexpedovali, museli jsme na druhou stranu do Hřenska. Ale tam [v Schöně – pozn. aut.] byl obrovskej sklad potravin. A to všechno, ty potraviny, se dopravily do Prahy. [To měli Němci pro armádu?] Jo, takovou zásobovací základnu. A to všechno, hromadu mouky, ječmen, sýry, sádlo, to se všechno posílalo na pomoc Praze. Pak nás odtud vyhnali Rusové, slušně, nebyli arogantní, museli jsme spakovat svoje fidlátka a davaj přes vodu na druhou stranu. No a já jsem tam ještě pár neděl působil a ten náš velitel, kterej zůstal na tý posádce v Schöně, přišel na to, on měl už jít do civilu, už nebyl vázanej armádou, poněvadž vysloužil za první republiky, tak se byl podívat k tý Pravčický bráně. Zalíbilo se mu tam a nás kluky, tři Václavy, naverboval a šli jsme s ním nahoru na tu bránu a tam jsme mu pomáhali tu bránu zprovoznit. [A to měl nějak vyjednaný s velitelama, armáda ho nějak pověřila?] Ne, to on šel prakticky o svý újmě, on měl nějaký pověření ve špionážní síti. O tom jsme nevěděli, to jsem se dozvěděl až dva roky potom, že pracoval pro nějakou rozvědku, jednoduše naši, československou. A tak vždycky někdo přišel na (Pravčickou) bránu, ubytoval se tam na noc a druhej den zmizel. Přišel za pět dnů, předal nějaký zprávy Pepíkovi – my jsme mu neříkali jinak než Pepík – ten to zase předal do Prahy a tak to šlo celou tu dobu, co on tam de facto působil.“

Je třeba říci, že Pravčická brána měla v té době hodně daleko k atraktivnímu cíli rodinných výletů. Stál tam značně zchátralý hotýlek Sokolí hnízdo, jehož uvedení do provozuschopného stavu stálo mnoho námahy a vynalézavosti. Nicméně na výuční list pana Bodláka tam nakonec zahájili pohostinskou činnost, přičemž on sám obstarával kuchyň.

Ke konci vojenské služby byl pan Bodlák převelen do Benešova nad Ploučnicí a potom na Kladno do dolů. Pak pracoval nějaký čas u strýce v jedné z restaurací na Pozorce, kde se seznámil se svojí nastávající.

Václav Bodlák vyrůstal v česko-německém prostředí, a tak pro něj zřejmě nebyl problémem vztah s děvčetem ze smíšeného manželství. Jeho pozdější manželka Ilse – Eliška, jak ji nazýval, pocházela z rodiny českého ševce Václava Pelze, matka byla Němka. Měla tři bratry – Fricka, Edu a Honzu, který se narodil za války v roce 1940. Nejstarší Fricek byl velmi schopný a mezi lidmi oblíbený. Vyučil se ve Zlíně u Bati, a když se situace v pohraničí před třicátým osmým rokem vyostřila, zajistil svému otci místo vedoucího pedikéra u Bati v Praze na Václavském náměstí. To by bylo skvělé místo, neboť jeho otec byl nejen vyučený švec, ale velmi kvalitní pedikér. Jenže jeho paní neuměla vůbec česky a jít do Prahy odmítla. To se stalo právě Frickovi osudným.

Tchán se při záboru pohraničí přihlásil k německé národnosti, a tak oba jeho starší synové museli narukovat do německé armády. Fricek se zúčastnil jako palubní radiotelegrafista leteckého mostu při zásobování německých vojsk u Stalingradu. Jeho letadlo bylo sestřeleno a posádka zahynula. Tchán pak byl po osvobození prohlášen za kolaboranta, zbaven volebního práva a byl mu zabaven jeho obuvnický obchod. Jeho sestra se při sčítání lidu v roce 1938 hlásila k české národnosti a o majetek nepřišla, i když manžel byl Němec. Z manželství s Ilse vzešly dvě děti. Pan Bodlák žije v Drahkově, části obce Modlany, s rodinou své dcery. Přes vysoký věk je duševně velmi čilý a působí harmonicky, ale vzpomínky na válečné hrůzy jej stále silně rozrušují.

Příběh pana Bodláka zpracoval na základě jeho vyprávění a za laskavé pomoci jeho dcery a vnuka Karel Kužel v průběhu roku 2012.