„Oni se uvolili ti členové, kteří se nadchli pro myšlenku pomoct kolegům za železnou oponou. Oni sem jezdili na vlastní triko. Byli to lidé, kteří měli určité jméno, kteří měli své odbornosti, měli co předat a většinou přicestovali jako turisté. Oni to dělali tak, že se přihlásili v hotelu v Brně, aby byli v evidenci, a pak šli někam k někomu bydlet. V hotelu byli, aby měli krytí. Každý cizinec se musel přihlásit, takže oni se přihlásili v hotelu, ale bydlet šli třeba k Jelínkům, nebo k nám, nebo ke Zlatuškům, nebo k Oslzlým . Při té příležitosti udělali přednášku. Někdy zajeli asi do Bratislavy, do Prahy, to já nemám přes to přehled. Druhá větev vznikla v Paříži, to bylo z iniciativy Nathalie Roussarie, což byla knihovnice na jednom pařížském lyceu. Ona to organizovala. Ta myšlenka nebo chuť to dělat, šla přes ty špičky. Takže třeba tady bylJacques Derrida přednášet. Když jel domů zpátky na letiště, asi ho sledovali, tak mu zabavili jedno balení knedlíků v prášku, jemu chutnaly knedlíky, tak mu to zabavili k rozboru, jestli v tom není kokain nebo něco. Zadrželi Derridu a byla z toho mezinárodní ostuda.“
„Jak to dostat do Prahy. Můj brácha tehdy studoval matfyz a bydlel na kolejích s mládencem jménem Milan Badal. Z něho se stal později dominikánský kněz, sloužil tady na Starém Brně, už zemřel. A tady ten Milan, student, chodil k Ladislavu Hejdánkovi na filosofické semináře. Tak bratr mu to dal, ať to pošle po Hejdánkovi profesoru Patočkovi. Takže Milan Badal vzal naše podpisy – my jsme napsali Jaroslav Blažke, Marie Blažková, že se nám nelíbí, co se tady děje, a že se připojujeme. Napsali jsme takový dopis, že se připojujeme k signatářům. To bylo asi tak v únoru 1977. Milan to odnesl, dal to Hejdánkovi, Hejdánek to dal panu profesoru Patočkovi. Jeden den mu to dal a druhý den pan profesor Patočka odešel na francouzskou ambasádu, měl setkání s nějakým ambasadorem a oni ho hned na to potom zatkli, byl u výslechu a do týdne zemřel. On dostal ten náš podpis těsně před tím, než umřel. Měl radost, že dostal další várku podpisů a pak šel chudák už ke konci. My jsme to podepsali, ale normálně jsme fungovali, protože manžel se jmenuje Blažke a ne Blažek, a jak to bylo napsané rukou, tak to Blažke na konci hoši vyhodnotili jako A. Takže původně napsali Jaroslav Blažka-pomocný dělník, Marie Blažková – v domácnosti. Já měla malé děti, takže oni nám velmi dlouho dali pokoj a vůbec o nás nevěděli. To se nestalo snad nikomu.“
„To byly prázdniny. Moje sestra měla malinkou dcerušku a její manžel byl v Novém Jičíně na praxi, on byl zootechnik. Ještě oba dva končili školu a svěřili mi tu svoji malou holčičku. Byl se mnou ještě můj čtrnáctiletý bratr, mně bylo sedmnáct pryč a nějakých pár dní jsem byla na chatě v Bernarticích nad Odrou, což je kousek od Nového Jičína. Švagr tam jezdil na tu praxi. Ráno jel a večer se vrátil a já jsem se starala o děti. Měla jsem ve zvyku chodit ráno na mši. Tam byla každý den brzy ráno v sedm hodin mše v Bernarticích, tak jsem tam chodila. Přišla jsem tam a teď bylo po mši a pan farář se obrátil velmi vážně od toho oltáře a řekl: ‘Drazí moji, modleme se velmi, dneska nás přepadli Rusové. Máme tady cizí armády, tak modleme se, je to velmi vážná situace.‘ Tak jsem se to dověděla, v kostele. Šla jsem ještě nakoupit, měla jsem v plánu ještě po tom kostele jít do obchodu a tam byly veliké mraky lidí a všichni chtěli dělat zásoby. To byl takový válečný instinkt. A vedoucí té prodejny pan David řekl: ‘Ne, každý jedno kilo mouky, každý jednu konzervu, ať se dostane na všechny.‘ A dohlížel na to, aby každý něco dostal. To bylo pěkný, ne? A lidi to přijali. Dobře, ano, žádné hromadění zásob."
Marie Blažková se narodila 23. května 1951 v Opavě. Její otec byl historik a archivář, maminka se věnovala hudbě. Oba rodiče se nijak netajili tím, že byli katolíci. Marie Blažková vyrůstala se svými třemi sourozenci v katolické víře a jako jediná z dětí neměla díky šťastným okolnostem problém dostat se na vysněnou školu. Mezi lety 1969-1974 vystudovala dokonce dva obory, a to dějiny umění a národopis. Jejím manželem se stal pedagog Jaroslav Blažke, rodinu založili ještě za studií. Blažkovi žili pár let na severní Moravě, pak se natrvalo přesunuli do Brna. Přátelství s manželi Jelínkovými, Zlatuškovými a Rajnoškovými zde přivedlo Marii a Jaroslava Blažkovi na přelomu 70. a 80. let k organizaci tajných bytových seminářů, na které v rámci aktivit Vzdělávací nadace Jana Husa jezdili přednášet kapacity zpoza železné opony . Přidalo se i vydávání samizdatové literatury. Marie Blažková i její manžel byli také signatáři Charty 77. Po roce 1989 se Marie Blažková konečně mohla věnovat památkové péči. I přes její lásku k památkám tuto práci nakonec opustila a velmi ráda přijala nabídku do vznikajícího projektu křesťanského rádia Proglas, který ji nadchnul. Od roku 1996 mu zůstala věrná dalších 15 let. Dlouhá léta zde pracovala jako šéfredaktorka. Roku 2024 žila s manželem v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
