Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Marie Blažková (* 1951)

• narozena 21. května 1951 v Opavě

• okupaci vojsky Varšavské smlouvy 1968 a nástup normalizace intenzivně prožívala na gymnáziu

• roku 1974 promovala v Brně (dějiny umění a národopis)

• roku 1977 spolu s manželem podepsali Chartu 77

• od začátku 80. let se podílela na organizaci tajných bytových seminářů a šíření samizdatové literatury

• po roce 1989 se věnovala památkové péči

• od roku 1996 se podílela na vysílání rádia Proglas, dlouho byla šéfredaktorkou

• v roce 2024 žila v Brně

Sedmnáctiletá Marie hlídala o prázdninách roku 1968 svou malou neteř na chatě v Bernarticích. 21. srpna ráno v kostele uzavřel zdejší farář mši slovy: „Drazí moji, modleme se velmi, dneska nás přepadli Rusové.“ Tak se Marie Blažková dozvěděla o okupaci Československa. Když chtěla nakoupit v samoobsluze, uviděla mraky lidí, kteří si chtěli udělat zásoby. Duchapřítomný vedoucí prodejny pan David to ale nedovolil. Povolil každému koupit jedno kilo mouky a jednu konzervu, aby se dostalo na všechny. Osobně dohlížel na to, aby každý něco dostal, a lidé jeho rozhodnutí přijali. Marii Blažkové tento akt solidarity utkvěl a coby malý dílek se připojil do skládačky hodnot víry, lásky k umění a historii, jež přispěly k jejím pevným postojům, díky nimž se stala signatářkou Charty 77 a důležitou součástí komunity, která vydávala samizdatovou literaturu v Brně a která se podílela na chodu tajných bytových seminářů známých jako „podzemní univerzita“. Po sametové revoluci se Marie Blažková stala nedílnou součástí týmu vznikajícího křesťanského radia Proglas.

Se studiem měla štěstí

Marie Blažková, rozená Turková, se narodila 21. května 1951 v Opavě do rodiny historika a archiváře Adolfa Turka a hudebnice Marie Turkové. Tatínek Marie Blažkové dostal roku 1947 místo v Opavě, která byla po poválečném odsunu Němců značně vylidněná. Celá rodina se sem na dlouhá léta přesunula. Oba rodiče byli věřící katolíci, nijak tuto skutečnost neskrývali a v tomto duchu také vychovali své čtyři děti. „Já jsem jako děcko chodila do náboženství, což bylo s ohledem na režim někdy nepříjemné, ale v Opavě bylo takových dětí dost. Bylo to poměrně religiózní město, takže tam to taková výjimka nebyla,“ vysvětluje Marie Blažková. Ani tak se dětem Turkovým nevyhnuly potíže se studiem. Režim jim ho sice přímo nezapověděl, nicméně nemohly si úplně svobodně vybírat obor a jejich profesní cesta vedla často nečekanými zákrutami. Výjimkou byla pouze Marie, která se nástupem na střední školu trefila do roku 1965, který přinášel určité uvolnění režimu a na gymnázium se dostala.

Příchod vojsk byl jako pár facek

Prázdniny roku 1968 trávila Marie Blažková v Bernarticích nad Odrou, kde společně s mladším bratrem hlídala malou dcerku své starší sestry. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se Marie Blažková dověděla 21. srpna brzo ráno na mši v kostele. V místním obchodě vypukla zásobovací panika, kterou duchapřítomně zastavil vedoucí prodejny pan David. Nedovolil, aby obchod vykoupili hned první zákazníci.

Chata, ve které Marie Blažková v Bernarticích pobývala, byla na kraji vesnice u lesa, kde měla ležení okupační armáda. Ve vsi se sice vojáci neukázali, ale ještě večer přišlo několik sousedů s nabídkou, aby se všichni z chaty nastěhovali raději k nim. Marie Blažková to tehdy odmítla, neviděla k tomu v té chvíli žádný důvod, k žádnému incidentu nedošlo. „Moje maminka byla tehdy zrovna v Praze. Vezla do Klementina nějaké materiály z hudebního muzea, kde pracovala, a uvízla tam. Teprve za 3 dny se jí podařilo vrátit. Byla šílená hrůzou, co se asi s námi děje v Bernarticích. Vykládala nám potom o situaci v Praze a o fasádě Národního muzea rozstřílené okupačními vojsky,“ vzpomíná Marie Blažková. Do Bernartic se kvůli dopravním potížím za rodinou dlouho nemohl dostat ani tatínek. Nakonec se všichni šťastně shledali.

Do té doby otevřené a vstřícné poměry na gymnáziu, jež byly výsledkem uvolnění režimu v polovině 60. let, se po okupaci začaly bortit. „Příchod vojsk byl jako pár facek,“ hodnotí tehdejší situaci Marie Blažková. „Významní lidé začali činit pokání a sebekritiku, že jejich příklon k uvolnění režimu byl jakýmsi pomýlením. Mnoho kantorů přišlo o místo nebo byli v rámci snahy o roztrhání původních podobně smýšlejících kolektivů přeložení na jiná působiště. To byli normální lidé, žili normálně a jenom chtěli dobře učit studenty. Bylo škaredé vidět, jak ten rok 1968 pomalu zapůsobil na lidi a jak se lidi začali bát. Bylo to ohavné,“ dodává smutně.

Na univerzitu jí pomohla francouzština

Marie Blažková měla se studiem štěstí i na vysoké škole. Toužila studovat dějiny umění. Podařilo se. Jak se po přijetí dověděla, hrála v její prospěch znalost francouzštiny, kterou si prosadila jako maturitní předmět namísto ruštiny. Mezi lety 1969 a 1974 vystudovala na brněnské univerzitě hned dva obory. K dějinám umění přibylo ještě studium národopisu, na které Marie Blažková s velkou láskou vzpomíná: „To byla noblesní katedra, na dobu normalizace s neuvěřitelnou atmosférou. Učili tam ještě předváleční profesoři. Podobně to bylo i v Praze a v Bratislavě. Komunisti asi považovali národopis a etnografii za neškodnou libůstku, politicky to nebylo zajímavé.“

Manžel Marie Blažkové Jaroslav Blažke, za kterého se provdala během studií, byl původně pedagogem jejího mladšího bratra. S Marií se seznámili na třídních schůzkách. Zpočátku žili v Havířově a v manželství společně vychovali 4 syny. Jaroslav Blažke pro svoje postoje a neshody s režimem putoval po různých pracovištích. Na gymnáziu zůstat nemohl, v průběhu let pracoval v diagnostickém ústavu pro mládež, jako stavební dělník nebo učil na odborném učilišti. Změny zaměstnání a možnost využít k bydlení byt v domě po dědečkovi přivedla rodinu Blažkových ve druhé polovině 70. let ze severní Moravy do Brna.

Záměna písmene ušetřila Blažkovi stíhání

Charta 77 se k Blažkovým dostala přes starého rodinného přítele Karla Smítala. Tento muž, který byl původně angažovaným komunistou a po válce byl jedním z organizátorů pochodu Němců vyhnaných z Brna, prošel v životě radikální názorovou změnou a na sklonku života se obrátil ke křesťanské víře. V roce 1977 přinesl k Blažkovým text Charty 77. S jejím podpisem neváhali. Marie Blažková k tomuto rozhodnutí dodává: „My jsme si to s manželem přečetli a věděli jsme, že to musíme podepsat.“

S převozem podepsaných archů Charty 77 z Brna do Prahy pomohl bratr Marie Blažkové. Tou dobou studoval na matfyzu a na kolejích bydlel s pozdějším knězem Milanem Badalem, který chodil na filosofické semináře k profesoru Ladislavu Hejdánkovi. Přes něj už vedla cesta k profesoru Janu Patočkovi. Brněnské podpisy dorazily pouze pár dnů před tím, než byl profesor Patočka po mnohahodinovém výslechu Státní bezpečností hospitalizován a následně brzy zemřel.

Na rozdíl od většiny signatářů Charty 77, kteří po podpisu dokumentu čelili represím a stíhání, Blažkovi problémy neměli. Mohla za to kuriozní okolnost. „Přestože jsme to podepsali, tak jsme normálně fungovali, protože jak se manžel jmenuje Blažke a ne Blažek a bylo to psané rukou, tak to všichni četli jako Blažka. Zaznamenali si Jaroslav Blažka-pomocný dělník a Marie Blažková-v domácnosti. Soudruzi nám dlouho dali pokoj a vůbec o nás nevěděli. To se snad nikomu jinému nestalo,“ vypráví s úsměvem Marie Blažková. Ke správnému ztotožnění se StB zřejmě dobrala až v létě roku 1989. V té době si Marie Blažková všimla, že ji pravidelně sleduje jeden nepříjemný člověk. Ve stejné době se začala objevovat poničená pošta od rodinného přítele Ludvíka Vaculíka, který razil názor, že nědělá nic špatného, a veškerou poštu, včetně samizdatové literatury, posílal oficiálně poštou se svou zpáteční adresou. U výslechu kvůli Chartě 77 však Blažkovi nikdy nebyli. Na StB byl za celou dobu předvolán pouze Jaroslav Blažke v souvislosti s návštěvou Síně bojových tradic v září roku 1986, kam se vypravil se svými učni a na kterou přivedl i Jaroslava Šabatu, který ve výstavě jako záporná postava disidenta figuroval. Zúčastnila se i Marie Blažková s jedním ze synů. Celou výpravu po odhalení totožnosti Jaroslava Šabaty organizátoři vyprovodili ven, jako cílenou provokaci.

Vášeň pro literaturu vedla k samizdatu a bytovým seminářům

V Brně se Marie a Jaroslav Blažkovi seznámili s manželi Jelínkovými, Rajnoškovými a Zlatuškovými. Vzniklo tak unikátní přátelství a spolupráce vedená společným postojem vůči režimu a také zájmem vydávat samizdatovou literaturou.  Blažkovi se do samizdatové činnosti zapojili začátkem 80. let. Další aktivitou pak byla organizace bytových seminářů.

V rámci aktivit Vzdělávací nadace Jana Husa začali do Československa jezdit z Oxfordu přednášet filosofové, literáti i sociologové. Do Brna se tyto semináře, které organizovali především Petr Oslzlý a profesor Milan Jelínek, poprvé dostaly v roce 1984 a jsou dnes známé jako brněnská „podzemní univerzita“. Přednášky se konaly tajně v bytech organizátorů pro malé skupiny zájemců z řad jejich důvěryhodných přátel a kolegů. „Přednášející sem přijeli jako turisté,“ popisuje Marie Blažková. „Přihlásili se v hotelu, aby měli krytí, že jsou v evidenci, protože každý cizinec musel být oficiálně přihlášený. Pak šli ale bydlet domů k někomu z nás. Při té příležitosti udělali přednášku a pak pokračovali třeba do Prahy nebo Bratislavy.“  Mezi přednášejícími byli například i filosofka Gwendoline Jarczyk, filosof a jezuita Pierre-Jean Labarrière, historik a antropolog Jean-Pierre Vernant nebo filosof Jacques Derrida. V pozdějších letech se ukázalo, že k StB unikla informace o těchto seminářích pouze jednou, kdy informátorem byl spřátelený překladatel pozvaný k tlumočení německy mluvícího přednášejícího. Jak se později ukázalo, trpěl duševní nemocí spojenou s paranoiou, která ho přivedla ke kolaboraci, a nikdo z organizátorů seminářů jeho potíže včas nerozeznal. Jeho výpověď na StB však nevedla k žádným fatálním potížím pro organizátory semináře.

Blízké přátelství pojilo Blažkovy také s Ludvíkem Vaculíkem a jeho manželkou Madlou. Ludvík Vaculík vydával samizdatovou edici Petlice a díla z této edice se přes něj dostávala i do brněnského samizdatu spolu s výběrem dalších zajímavých děl, která stahoval z Prahy disident a pozdější politik Jiří Müller. Vybrané texty prošly dalším sítem u profesora Milana Jelínka, toho času pracujícího v Ústavu pro jazyk český. Pak už následovalo rozepisování spřízněnými písařkami.  Pro samizdatovou edici Milana Jelínka byla typická vysoká úroveň kvality tisků a ilustrace. Vazbu knih zajišťovala bývalá žákyně jednoho ze zasvěcených, učitele Jaroslava Řezníčka. Pracovala jako mistrová v podniku Drutěva (Družstvo tělesně vadných), kde byli zaměstnáni invalidé. Jednou z jejich činností bylo vázání knih. Přestože každá samizdatová publikace prošla rukama vícero lidí, podařilo se po celou dobu udržet mlčenlivost všech zúčastněných.

Teror mírněný šlendriánem vystřídala euforie svobody

O tom, že u StB figuruje mezi roky 1985 a 1987 jako prověřovaná osoba, Marie Blažková nevěděla. Ve spise, který si na ni coby na prověřovanou osobu StB vedla, figurovala jako spojka objektu akce „SRNEC“, tedy profesora Milana Jelínka. Její prověrka byla ukončena jako neproduktivní.  Ve spisu se objevují záznamy banálních setkání Marie Blažkové s přáteli z disentu, případně předání korespondence. Spis popisuje i již zmiňovanou návštěvu Síně bojových tradic v roce 1986. Jejích skutečných aktivit okolo bytových seminářů a samizdatu si nikdo nevšiml. „Už to nebyla tak krvavá doba jako 50. léta, ale pořád byli nepříjemnosti. Někteří lidé měli velké potíže, nicméně už to byl teror mírněný šlendriánem,“ hodnotí záznamy ze své složky Marie Blažková.

Oba manželé Blažkovi procházeli během normalizace v zaměstnáních různými turbulencemi, práci nebo alespoň pracoviště byli nuceni několikrát měnit. Zlomový rok 1989 zastihl Marii Blažkovou v nakladatelství na rektorátu Masarykovy univerzity. Na tehdejší ochotu podporovat studentskou stávku vzpomíná následovně: „Na rektorátě zavládlo zděšení. Někteří se ale těšili a brzy se objevily placky Občanského fóra, které si někteří připínali. Bylo tam však stále dost soudruhů. Jedna soudružka říkala, že se musí volat policie, protože studenti při shromažďování na dvoře šlapou po květinách, a to je vandalismus. Dost mě tehdy zklamalo, že tehdejší rektor Bedřich Čerešňák to chvíli zvažoval. Ne ze zlé vůle, ale ze strachu. Filosofická fakulta často připomíná paní Zdenku Rusínovou, která podporovala studenty během stávky, ale už se zapomnělo, že Jana Jelínková a profesor Dušan Šlosar byli v tomto ohledu neméně důležití,“ zdůrazňuje Marie Blažková.

Pro komunitu přátel kolem samizdatu a bytových seminářů byl listopad 1989 skutečnou euforií. Po revoluci jejich dlouholetá spolupráce utichla. Všichni se naplno věnovali své práci. Marie Blažková toužila coby absolventka dějin umění dělat památkovou péči. Povedlo se jí dostat se na Odbor památkové péče města Brna, ale 90. léta přinesla v tomto oboru spíš zklamání a zoufalství: „Byla to doba divokých podnikatelských aktivit. S kolegou Petrem Kroupou jsme byli úplně nešťastní, protože podnikatelé se všemi prostředky snažili protlačit reklamy do historického centra města. Na to jsou jasná pravidla, ale ten tlak na náš odbor, včetně pokusů o korupci, byl obrovský. Nakonec jsme odtamtud utekli oba. Petr Kroupa odešel na Památkový ústav a já na Petrov, kde jsme se starali o církevní památky, to bylo výborné,“ vypráví Marie Blažková.

Svoboda přinesla zrození radia Proglas

Martin Holík, tajně svěcený kněz, nosil v hlavě dlouho myšlenku na založení rozhlasové stanice koncipované jako rodinné rádio s důrazem na křesťanské hodnoty. Když se s ním počátkem 90. let Marie Blažková seznámila, jeho nápad jí nadchnul. Sen se začal měnit ve skutečnost, vysílání se roku 1995 rozjelo, a když ji Martin Holík přizval ke spolupráci, Marie Blažková bez váhání opustila práci na Petrově, aby se v roce 1996 naplno vrhla na práci v novém křesťanském rádiu Proglas. Od počátku byly filozofií rádia vyloučeny reklamy. „Začátky byly takové, že i v katolickém týdeníku psali názor odborníků, že to nepřežije jeden měsíc,“ vzpomíná Marie Blažková. „Myšlenka byla totiž taková, že si to posluchači zaplatí sami, a nikdo nevěřil, že by se to z těch drobných darů mohlo posbírat. A ono se to stalo! Nálada obecně, zvláště pak mezi křesťany, byla taková, že je potřeba vzpomenout obětí režimu, říkat pravdu a bránit se komunistům, aby se nevrátili.“

Rozjezd vysílání byl provázen velkou solidaritou z mnoha stran, začínalo se s hrstkou nadšenců. Výhodou podle Marie Blažkové bylo, že to nebyla čistě katolická věc. Dali se dohromady církve i jiné organizace napříč křesťanským spektrem. Na rozjezd vysílání poskytlo vybavení také rádio Svobodná Evropa. Beletristé poskytovali zdarma autorská práva a brněnské biskupství poskytlo za symbolický nájem prostory na Biskupském gymnáziu. Zesnulý architekt Jan Velek zde pro potřeby Proglasu vytvořil ze sklepů úžasné prostory za honorář krabice cukroví.

Marie Blažková zůstala práci pro Proglas věrná až důchodu. Více jak 14 let byla jeho šéfredaktorkou a dodnes s rádiem spolupracuje. Na otázku, co je jejím životním heslem, odpovídá slovy Konfucia: „Je-li nepřítel v zemi, urozený kariéru nedělá.“