„Já jsem měla hodně kamarádek. Byly jsme všechny hodně při sobě, chodily jsme spolu pořád... tenkrát zábavy dohromady žádný nebyly... večer, když jsme šly do kina, tak to už bylo vypnuté světlo, tak když jsme svítily baterkami, tak baterka musela být zamazaná modrou barvou, aby to vydávalo jen slabý proužek, abych viděla aspoň na chodník... pozdě v noci jsme nemohly chodit, tak jsme chodily raději dříve, abychom byly brzy doma, protože jsme nevěděly, kdy to zahouká a bude nějaký poplach.“
„...tak na roh u toho Bati... tam ti chudáci chodili a museli nosit žlutou hvězdu... a to byli lidi, kteří byli strašně příjemní, že jsme je znali ze školy už pět roků, a tak když přišli s tou hvězdou, tak vždycky si kabelku paní dávala nahoru, asi jí to nebylo vhod, styděla se za to...“
„...byl to takový strach... nevěděli jsme, jestli nás nezabijí, začaly nálety... třeba i dvakrát za noc jsme museli do sklepa, v prvním patře byl pověšen bubínek a pán, co bydlel v tomto bytě, tak byl jako civilní obrana, a on měl na starost, že když byl nahlášen nálet, on zabouchal na ten bubínek, my jsme si vzali tašku a to nejnutnější, co jsme potřebovali, a museli jsme utíkat do sklepa... a tam jsme museli zůstat, dokud to neodhlásili.“
Růžena Bláhová, rozená Mikešová, se narodila 22. února 1928 v Praze. Po ukončení studia na Masarykově univerzitě odešla za prací do Zlína k firmě Baťa. Při cestě do Zlína viděla na vlastní oči transporty plné dětí a žen, které mířily do koncentračního tábora. Ohrožení v době květnových bojů maminka pamětnice vyřešila tím, že děti ukryla do sklepa. Růžena Bláhová pracovala rok na vojenské správě na náměstí Republiky. To bylo již po roce 1948 a nadřízení na ni tlačili, aby vstoupila do strany. Šla proto raději pracovat do prodejny obuvi. Když se tam začaly ztrácet peníze a vznikala manka, rozhodla se odejít do výroby. Pamětnice si udělala výuční list a pracovala ve Státní výrobně autodílů do vozů Škoda. Z neustálého hluku začala přicházet o sluch. Ještě před odchodem do důchodu jí bylo nabídnuto místo opraváře psacích strojů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
