Václav Blahna

„To se nedá u nás k ničemu přirovnat, to jsou horské cesty, jezdí tam jen povozy, traktory, koleje vymleté od vody, jak teče z kopců. To nedokážu přirovnat k ničemu tady. Ještě chci říct k tomu, že už ke konci Akropolisu 1979 jsme už neměli gumy, mechanici už neměli gumy. Tak koupili u pumpy rumunské gumy Victoria, to na tom bylo napsáno, a na nich jsme dojížděli do cíle.“

„Škodovka se začala Rallye Akropolis zúčastňovat o nějaký rok dřív, ale úspěch tam nikdy neměla. To byla tak těžká soutěž, že to auta nevydržela. Když jsme tam jeli, tak já a Sváťa Kvaizar jsme byli nominovaní, dali mi jako spolujezdce Jirku Motala. Byl tam o rok dříve předtím, tak z toho důvodu, že zná už podmínky, jak to tam asi funguje. Je tam problém s gumami, tam se prostě proráží jedna guma za druhou. Musí tam být speciální, vím, že špička s Fordy jely pneumatiky Dunlopy. Nám taky koupili nějaké Dunlopy, ale byly dělané v Japonsku. Šířka byla, užší byly než jel Ford, vzorek stejný, akorát že oni je neproráželi, a my proráželi jednu za druhou. Na Akropolisu jsem prorazil sedmnáct gum za celou soutěž. Měníte pneumatiku tři minuty. Prorazil jsem asi tři, vyměnili jsme je a jeli jsme tři sta kilometrů k trati. Zpocení, horko, prášilo se tam strašně. Říkám: ‚Jirko, asi tu soutěž nevydržím.‘ Měřila přes tři tisíce kilometrů. A on: ‚Jedeme dál.‘ Uklidňoval mě. Pak se člověk stane strojem, pak už jedete a prostě nevnímáte únavu a nic. Chcete soutěž dojet, tak se podle toho musíte chovat. Ale vím, že to bylo… Monte Carlo je ale procházka růžovou alejí proti Řecku.“

„Nevím, jestli mi šlo zrovna o život, ale s číslem 13 je historka. Na Barum rallye jsem dostal 13, do té doby mi třináctka nic neříkala. A na Barum rallye jsme odstartovali do okruhu kolem otrokovické fabriky. Dvakrát mi nešel během okruhu ubrat plyn. Auto si dělalo, co chtělo. Zůstal mi tam plný plyn, přivezli jsme to mechanikům, mechanici mi auto osahali vzadu, nic nezjistili, že vázne plyn. Odstartovali jsme do první rychlostní vložky, jmenovala se Pindula. Po třech kilometrech byla levoúhlá zatáčka, jedete ji skoro naplno, pak zabrzdíte, zahnete a znova naplno. A těsně, když jsem chtěl brzdit, zase tam zůstal plný plyn. Neubrzdili jsme to už do zatáčky, trefili jsme kořeny vyvráceného stromu. Rána to byla pěkná, ale nic se nám nestalo s Lubošem. Byl večer a stmívalo se. Jak jsme měli rozsvícená světla a svítila do kořenového balu stromu, Luboš začal říkat: ‚Hoříme, hoříme!‘ Tak rychle z auta. Ale nebyl to požár, byla to světla. Luboš z toho byl v šoku, vyběhl na cestu, běhal sem a tam. Museli ho chytit diváci, co byli kolem, tak ho museli chytit, aby ho nepřejelo další auto, které jelo.“

„To byly takové specifické soutěže v tom Rusku, jezdilo se tam v zimě, když tam byl hodně sníh. Málo se trénovalo, protože se muselo trénovat v koloně, jel ruský vedoucí a celá kolona aut. Z každého státu tři, tak jsme jeli v koloně a psali jsme si rychlostní vložky. Jenže tam byly udělané takovým způsobem, že se jelo Moskva – Jaroslavl, hlavní silnice, a byl tam třeba lom. Tak v tom lomu buldozer prohrnul trať a jela se tam rychlostní vložka. Ale to ještě bylo dobré, protože v lomu to nešlo udělat, ale taky byly rychlostní vložky na louce a v poli. Trénovali jsme čtyři dny před soutěží, tak jsme si napsali trať, kterou jsme jeli v té době jako trénink. Jenže jsme tam pak přijeli a jak padal sníh, buldozer vyhrnul úplně jinou trať. Tak co jsme měli natrénované, nám bylo de facto všechno k ničemu. Zážitky máme. Když jsme tenkrát jeli zrovna trať do Jaroslavli, je nahoře na severu, sníh a led tam byly pořád v té době. Byl tak krutý mráz, myslím, že minus čtyřicet na teploměru, a stotřicítka moc netopila. A my měli jen úzký průzor, jinak bylo sklo skoro celé zamrzlé. Dávali jsme si přídavné topení, ale moc nefungovalo. Jezdili jsme ve vaťácích, neměli jsme závodní boty, jezdili jsme většinou v důchodkách, byly teplé a příjemné na řízení auta.“

„Poslední dva roky jsme letěli letadlem, tréninkové auto že dostaneme v Rusku. Přiletěli jsme a bydleli jsme v hotelu Ostankino pro cizince, pro 'inostránce'. Byly tam veškeré kamery a odposlouchávací zařízení a všechno takové. My jsme říkali: ‚Jaké budeme mít tréninkové auto?‘ – ‚Zítra přijede.‘ Přijela Volha, taxi i s taxikářem. 'Tady máte auto.‘ Říkali jsme si: ‚Tak budeme trénovat s Volhou.‘ Tak jsme se rozjeli s Volhou, taxikář, my jsme si mysleli, že tam zůstane a nám dá auto a večer mu ho vrátíme. Ale on, že pojede s námi. Jeli jsme přes vesnici, byl tam magazín, poručil zastavit. Zastavili jsme, vyběhl ven a vrátil se s flaškou vodky. Sedl si dozadu a popíjel, dostával čím dál tím větší kuráž. Když jsme s autem občas zasmykovali, tak se mu to líbilo a vždycky křičel zezadu: ‚Full gas, full gas, plný plyn!‘“