Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Blahna (* 1948)

• narodil se 26. února 1948 v Příbrami

• otec Václav pracoval jako učitel, maminka Květa byla v domácnosti

• v raném dětství prodělal Václav Blahna šest zápalů plic

• dědeček a babička z matčiny strany, František a Marie Knížkovi, přišli v roce 1953 při komunistické měnové reformě o peníze, které si šetřili na novou stodolu

• dědeček v 50. letech 20. století dlouho vzdoroval tlaku na vstup do JZD, podvolil se jako jeden z posledních sedláků v Lázu u Příbrami

• po maturitě na jedenáctiletce se pamětník vyučil automechanikem

• pracoval v servisu Drupol v Příbrami

• na vojně v Brdech zažil 21. srpna 1968 okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy

• do civilu odešel v roce 1970

• rallye jezdil v barvách Drupolu, učil se u jezdce Antonína Dolejše, který ho doporučil do týmu Barum

• v roce 1976 přestoupil se spolujezdcem Lubislavem Hlávkou do továrního týmu AZNP Škoda Mladá Boleslav

• v roce 1977 skončil na slavné Rallye Monte Carlo se Škodou 130 RS celkově dvanáctý a vyhrál třídu pro vozy s motory o objemu do 1300 krychlových centimetrů

• po slavném návratu z Monte Carla zneužila úspěšné jezdce KSČ, Václav Blahna musel jejich jménem přečíst text odsuzující prohlášení Charty 77

• funkcionáři KSČ nutili pamětníka, aby vstoupil do strany

• odmítl, ačkoliv mu vyhrožovali, že se už nedostane na závody do západní Evropy

• díky výborným výsledkům na rallye se ho ale neodvážili vyřadit ze zahraničních soutěží

• v roce 1979 a 1981 reprezentoval Československo se Škodou 130 RS na prestižní Rallye Akropolis, v celkovém pořadí skončil dvakrát na osmém místě

• v roce 1981 skončil v továrním škodováckém týmu

• po necelých dvou letech zakotvil jako jezdec rallye v týmu JZD Slušovice

• kariéru ukončil v roce 1997, čtyřikrát během ní získal cenu Zlatý volant pro nejlepšího tuzemského závodníka roku

• podnikal v autoservisu, pracoval pro běžné zákazníky i soutěžní jezdce

• s manželkou Marcelou vychovali syna a dceru

• v roce 2024 žil v Praze a stále dělal mechanika ve své dílně

Radostná noc škodovek. Bomba s názvem Škoda. Triumfální návrat škodovek. Rallye Monte Carlo: překvapení jménem Škoda. Škodovky v plném lesku.

Titulky největších tuzemských novin z ledna 1977 vyjadřovaly ohromný úspěch, jehož dosáhly Škody 130 RS na nejslavnější automobilové soutěži světa – monacké Rallye Monte Carlo. Nejlépe ze tří českých posádek dopadla dvojice Václav Blahna – Lubislav Hlávka. Vyhrála třídu s objemem motoru do 1,3 litru a skupinu 2 pro vozy s nižším výkonem. V celkovém pořadí si vyjela dvanácté místo, dvojice Milan Zapadlo – Jiří Motal skončila patnáctá a ve své třídě a ve skupině druhá za kolegy z továrního týmu AZNP Škoda Mladá Boleslav.

„Před Rallye Monte Carlo nikdo nevěděl, jak stotřicítky dopadnou. Šéfredaktor časopisu Motoristická současnost Miloš Kovářík před odjezdem říkal, proč tam vůbec jedeme a že se vrátíme s kusem ostudy,“ vzpomíná Václav Blahna, v lednu roku 1977 osmadvacetiletý jezdec rallye. „My jsme si ale vedli dobře. Potom se nám pan Kovářík omlouval, že si opravdu myslel, že to pro nás bude propadák. Odcestovali jsme do Francie už 14 dnů předem a poctivě jsme trénovali. Ale stejně jsme se na nějaké úseky rallye nedostali. Sněhem zapadané alpské průsmyky totiž pořadatelé prohrnuli až těsně před soutěží. Třeba kilometr rychlostní vložky se nedal vůbec projet, a tak si ho prošli spolujezdci pěšky a zapsali si ho do závodního itineráře. Přitom dole v Monte Carlu kvetly kytičky.“

Při rychlostních vložkách v Alpách svištěly škodovky mezi dvoumetrovými sněhovými mantinely vysoustruženými frézou. Václavu Blahnovi se zdálo, jako by se rázem ocitl v tunelu. „Sněhovou bariéru jsme v zatáčkách těsně lízali bokem auta a najednou vidíme, jak vedle ní stojí člověk. Říkali jsme: ‚Jak tohle můžou pořadatelé dovolit?‘ Jenže když jsme byli 50 metrů od něj a chtěli se mu vyhnout, udělal krok zpátky a zmizel,“ prohlašuje. „Diváci měli ve sněhových mantinelech vydlabané takové jakoby kapličky, do nich se schovali, a když jsme projeli, tak zase vylezli a koukali na další auto.“

Sláva měla trpkou dohru. Úspěšné jezdce zneužila KSČ

Rallye Monte Carlo vrcholí vždy Nocí dlouhých ohňů, při níž světla reflektorů závodních vozů prořezávají tmu jako plameny. Probojuje se do ní vždy jen 60 nejlepších posádek. Před Rallye Monte Carlo 1977 panovaly mezi mnoha československými motoristickými odborníky a fanoušky obavy, jestli se škodovky do Noci dlouhých ohňů protlačí. „Dostali jsme se tam bohatě,“ upozorňuje Václav Blahna. „Navíc jsme si naše umístění vylepšili, v Noci dlouhých ohňů jsme porazili řadu mnohem silnějších aut.“

Velká sláva po celém sportovním světě však měla v Československé socialistické republice pro Václava Blahnu a jeho kolegy ze škodováckého týmu smutnou a trpkou dohru. Totalitní režim je zneužil k tažení proti Chartě 77. V lednu 1977 v ní demokratické osobnosti požadovaly dodržování základních lidských práv a svobod v zemi ovládané Komunistickou stranou Československa (KSČ).

Po příjezdu z Rallye Monte Carlo do Prahy se konalo pompézní setkání s novináři v Ústředním automotoklubu (ÚAMK) Svazarmu v Opletalově ulici. Funkcionáři, kteří ho připravili, ale nemysleli jen na poděkování za skvělou reprezentaci Československa. Domluvili se, že tam naženou body pro politiku KSČ, jež se cítila ohrožená Chartou 77.

„Jeden činovník ÚAMK dal přede mě prohlášení, že my všichni, co jsme byli na Rallye Monte Carlo, odsuzujeme Chartu 77. A že ho mám přečíst,“ uvádí Václav Blahna. „Dojeli jsme s Lubošem Hlávkou z našich tří posádek nejlíp, proto si mě asi vybrali. Nedali mi skoro žádný čas na rozmyšlenou. Bál jsem se, že když odmítnu, tak už na žádnou zahraniční rallye nepojedu, že mě tam za trest nepošlou. Odsouzení Charty 77 jsem přečetl, ale bylo mi to proti srsti. Cítil jsem se hrozně. Neměl jsem komunistický režim rád. Mně osobně nic neudělal, ale věděl jsem o lidech, kterým ublížil. Mého dědečka přinutili komunisté, aby vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD), i když tam nechtěl své hospodářství dlouho dát.“

Lámali ho, aby šel do KSČ. Nepochodili

Václav Blahna se v životě zajímal hlavně o auta a o závodění. Podobně jako většinu lidí v komunistickém Československu ho ale politika čas od času dohnala. V AZNP Škoda Mladá Boleslav po něm chtěli, aby vstoupil do KSČ. „Byli tam kolem mě všichni, ale řekl jsem, že do KSČ nepůjdu. Vyhrožovali mi, že se taky nemusím dostat na závody do západní Evropy a budu jezdit jenom doma. Do KSČ jsem nakonec nevstoupil a ven mě jezdit nechali. Asi potřebovali, abych tam dělal dobré výsledky.“

Právě v zemi, považované komunistickou propagandou za nepřátelskou a kapitalistickou, dosáhl Václav Blahna svých největších úspěchů. Na řecké Rallye Akropolis získal v celkovém pořadí dvakrát osmé místo, v roce 1979 se spolujezdcem Jiřím Motalem a v roce 1981 s Pavlem Schovánkem.

„Škodovka se začala Rallye Akropolis účastnit o nějaký rok dřív, ale úspěch tam nikdy neměla. Tak těžkou soutěž na cestách plných kamení a děr vymletých vodou auta nevydržela. V roce 1979 nominovali do Řecka mě a Sváťu Kvaizara. Pro mě vybrali jako spolujezdce Jirku Motala. Na Rallye Akropolis už závodil a znal místní podmínky,“ říká Václav Blahna. „V Řecku byl problém s gumami, tam se proráží jedna za druhou. Světová špička jela v roce 1979 na Dunlopech. Nám taky Škodovka nějaké koupila, ale vyráběné v Japonsku. Byly užší než měl třeba Ford, ale vzorek byl stejný. Akorát že jim vydržely, a nám odcházely. Na Akropoli jsem jich prorazil 17 za celou soutěž. A jednu rychlostní vložku jsem dojížděl jenom na jedné zdravé gumě.“

Rallye Akropolis dojeli na obyčejných rumunských gumách

Výměna pneumatiky trvá jezdci a jeho navigátorovi zhruba tři minuty. Václav Blahna a Jiří Motal si spočítali, jak by dopadli, kdyby jim pneumatiky nepraskaly. Neskončili by celkově osmí, ale šestí. „Pamatuji si, jak jsme jeli v horku, celí zpocení a strašně se prášilo. Říkal jsem Jirkovi Motalovi, že Rallye Akropolis asi nevydržím. Měřila přes tři tisíce kilometrů. On jen odpověděl: ‚Jedeme dál.‘ Uklidňoval mě. A pak jsem se stal strojem, kdy už jenom jedete a chcete dojet, nevnímáte únavu a nic. Rallye Monte Carlo byla proti Řecku procházkou růžovou alejí.“

Podle Václava Blahny nelze Rallye Akropolis přirovnat k žádné automobilové soutěži v tehdejším Československu. V Řecku závodil na horských cestách pro traktory a zvířecí povozy. „Ke konci Akropole 1979 jsme už neměli vůbec žádné gumy. Tak mechanici koupili u pumpy obyčejné rumunské gumy Victoria a na nich jsme dojížděli do cíle.“

Dědu naháněli do JZD, byl z toho na nervy

Václav Blahna se narodil 26. února 1948 v Příbrami. Tatínek Václav pracoval jako učitel, maminka Květa byla v domácnosti. Její rodiče František a Marie Knížkovi vlastnili v Lázu u Příbrami menší zemědělskou usedlost se zhruba šesti hektary pozemků, kravami, býkem na výkrm, prasetem a drobným domácím zvířectvem.

„Neměli žádnou námezdní sílu, hospodařili sami se svými dětmi. Komunističtí funkcionáři je nutili, aby vstoupili do JZD,“ poznamenává Václav Blahna. „Děda z toho byl nervově hotový a dlouho vzdoroval. Když jsem k nim začal jako malý jezdit, ještě pracovali na svém. Do JZD šli jako jedni z posledních. Dobytek jim neodvedli a děda se o něj staral, i když mu už nepatřil. Babička chodila na družstevní pole.“

Děda František Knížek bojoval za první světové války v Itálii na Piavě a vyvázl živý a zdravý. Také druhá světová válka rodinu naštěstí tragicky nezasáhla. Maminka Květa Václavovi pouze vyprávěla, jak tři Němci přijeli ke Knížkovým na kontrolu, jestli si neschovávají potraviny, které museli odevzdávat pro válečné hospodářství. „Maminka byla ještě mladá holka a strašně se bála, tak běžela k sousedce, ať se s ní vrátí domů. Němci se už balili. Po jejich odchodu maminka zjistila, že ukradli všechna vajíčka uložená na dně šuplíku v almárce,“ podotýká Václav Blahna.

Pakliže obě války přežili Blahnovi a Knížkovi bez vážnější úhony, komunistický převrat z roku 1948 je poznamenal. Na jaře 1953 vyhlásila vláda měnovou reformu, jež připravila o úspory obrovské množství lidí. „Děda a babička Knížkovi přišli o peníze, které si šetřili na novou stodolu,“ upozorňuje Václav Blahna.

Okupaci zažil na vojně, první dojem byl hrozný

V dětství se na něj lepily nemoci, šestkrát ho postihl zápal plic a doktor rodiče varoval, že posedmé by ho už nemusel přežít. Blahnovi tehdy žili na Karlovarsku, kam otce přeložili na venkovskou školu, kde řediteloval. Lékař manželům poradil, aby synka vrátili do rodné Příbrami. Do šesti let tam malého Václava vychovávala babička a zdravotní problémy pominuly.

Po základní škole vystudoval jedenáctiletku, tedy současné gymnázium. „Byl jsem lajdák a prolézal gympl s odřenýma ušima. Víc než studium mě zajímaly motorky a auta. Nešel jsem kvůli nim ani na vysokou školu, nastoupil jsem v Příbrami do servisu Drupol a začal se učit v Praze automechanikem,“ prozrazuje. „Jezdil jsem tam jednou týdně a po roce a půl jsem udělal zkoušky. V Sedlčanech bydlel Antonín Dolejš, závodil na rallye a porážel v některých soutěžích i tovární jezdce boleslavské Škodovky. Pomáhal jsem mu s přípravou auta a odkoukal od něj všechny možné fígle. Jak se upravuje podvozek, motor a další úpravy sériového vozu na závodní. Naučil jsem se od něj taky řídit.“

Na dvouletou základní vojenskou službu nastoupil Václav Blahna v létě 1968 a v kasárnách zažil 21. srpna okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, jež zlikvidovala snahy o obnovu demokracie a svobody.

„Byli jsme jako nováčci v přijímači na Valdeku v Brdech a přišli Rusáci. Báli jsme se, jestli nás nepošlou někam bojovat. Vzbudili nás asi ve čtyři ráno, nechali nás nastoupit a důstojník četl denní rozkaz o napadení naší republiky,“ vzpomíná. „Mysleli jsme, že k nám vtrhli zase Němci, ale důstojník pokračoval, že jsme okupováni spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy. Trochu jsme si oddychli, první dojem byl hrozný. Velitelství jsme měli v Příbrami, odkud chodily protichůdné rozkazy. Podplukovník Čáp chtěl jako kovaný Čech bojovat, jeho zástupce byl rusomil. První vydal rozkaz vyfasovat ostré náboje do samopalů, druhý, abychom je zase vrátili do skladu. Když Rusové obsadili v Praze rozhlas, přijel na Valdek ‚štábák‘, skříňová ‚vétřieska‘. Zamaskovaná pak vysílala z Brd místo rozhlasu. Létaly nad námi vrtulníky okupantů a hledaly místo, kde je ukrytá.“

Díky šroubkům v gumách vyhráli Rallye Orlík

Václav Blahna vojnu odsloužil v rodné Příbrami, kde se jako vyučený automechanik staral o vozidla velitelství. První soutěž absolvoval ještě jako příslušník Československé lidové armády se spolujezdcem Josefem Militkým. Šlo o zimní Rallye Orlík otevřenou i pro amatéry. Nebyly na ní rychlostní vložky, jezdil se při ní slalom nebo se couvalo do garáže. Trať pro slalom vytyčili pořadatelé na zledovatělém příbramském náměstí. Dvojice Blahna – Militký sehnala staré pneumatiky, vyvrtala do nich díry na uchycení železných šroubů. I díky mazané vychytávce Rallye Orlík vyhráli. „Hodně mě to povzbudilo k dalšímu závodění,“ svěřuje se pamětník.

V Drupolu dělal přijímacího technika a zažil tam běžnou praxi, jež provázela za socialismu oblast služeb obyvatelstvu. Servisů bylo málo, zakázek hodně, a pokud někdo potřeboval rychle opravit auto, přinesl do servisu navíc peníze pro mechaniky. „Většinu jsem dal klukům na dílně,“ konstatuje. Vedoucí Drupolu Příbram ho jako jezdce rallye podporoval. Václav Blahna využíval náklaďák Avia ze servisu k přepravě závodního auta na soutěže, v kumbálku v Drupolu si mohl například skládat motor. Šéf ho navíc uvolňoval na rallye a na tréninky na ně. Na oplátku dělal Václav Blahna Drupolu reklamu.

„Ze servisu mě pouštěli tři čtyři dny před závodem, soutěže byly každý měsíc alespoň jednou. Přes zimu se nejezdilo,“ dodává Václav Blahna.

Když se navigátor splete, přijde rána

„Docela se mi dařilo a Antonín Dolejš navrhl Barumu, jestli by mě nevzali do týmu. Za Barum jsem pak jezdil tři nebo čtyři roky. Barum mi platil náhradní díly nebo pneumatiky,“ dodává Václav Blahna. „Po vojně jsem se rozešel s Pepou Militkým, jako navigátora jsem pak měl Mílu Čermáka a po přechodu do Barumu Luboše Hlávku. Byl o 11 let starší, hodně jsme spolu kamarádili a chodili spolu třeba hrát tenis.“

Spolujezdec čte během jízdy řidiči, co ho na trati čeká – především jaké jsou zatáčky a za jak dlouho po rovince nebo předchozí „šikaně“ přijdou.

„Pud sebezáchovy hraje při rallye roli a na důvěře mezi řidičem a navigátorem hodně záleží,“ tvrdí Václav Blahna. „Lepší než špatně přečíst je, když spolujezdec řekne: ‚Já nevím.‘ Když se navigátor sekne, přijde rána nebo jiný průšvih. A jezdec nemůže příště jet na sto procent a nechává si rezervu. Myslím, že Luboš se při čtení trati nespletl ani jednou. Některé rychlostní vložky jsme trénovali desetkrát.“

Sekl se mu plyn, a vletěl do vyvráceného stromu

Václava Blahnu oceňovali odborníci i soupeři pro jeho rychlou, ale čistou jízdu. Přesto se nevyhnul vážným nehodám. Na Barum Rallye 1976 ho přivedla do úzkých technická závada. Dostal startovní číslo 13, o němž se mluví jako o nešťastném.

„Do té doby mi třináctka nic neříkala. Během okruhu kolem otrokovické fabriky mi nešel dvakrát ubrat plyn. Zasekl se, měl jsem tam plný a auto si dělalo, co chtělo. Mechanici ale po dojetí nic nezjistili. Odstartovali jsme do první rychlostní vložky, jmenovala se Pindula. Po třech kilometrech přišla levoúhlá zatáčka,“ popisuje „A zase mi tam zůstal plný plyn. Auto jsem neubrzdil, vyletěli jsme ze silnice a trefili se do kořenového balu vyvráceného stromu. Rána to byla pěkná, ale nám s Lubošem Hlávkou se nic nestalo. Už se stmívalo a reflektory z našeho auta svítily do kořenového balu stromu, Luboš začal křičet: ‚Hoříme, hoříme!‘ Tak rychle z auta. Ale šlo jen o odraz našich světel od kořenového balu. Luboš byl v šoku, vyběhl na cestu a lítal sem a tam. Museli ho chytit diváci, co byli kolem, aby ho neporazilo další auto, které jelo kolem.“

Druhá nepříjemná havárka se odehrála v osmdesátých letech v Maďarsku, kde Václav Blahna závodil za JZD Slušovice se spolujezdcem Pavlem Schovánkem. Na přelomu zimy a jara se rozhodli pro letní pneumatiky, poněvadž sníh a led ležely už jen místy. V mírné pravé zatáčce, kde šlo jet v asfaltových kolejích kolem 130 kilometrů za hodinu, ale auto po přibrzdění uskočilo do sněhu a stalo se neovladatelným.

„Vletěli jsme do lesa do půl metru tlustého smrku. Náš žigul se postavil na čumák a přední sklo se omotalo kolem stromu. S Pavlem jsme vylezli, udělali si ohýnek a čekali, až přijedou mechanici. Měli jsme jen modřiny od bezpečnostních pásů, ale jinak žádné zranění.“

Stotřicítky byly silné, rychlé a lehké

Kariéra soutěžního jezdce přinesla nicméně Václavu Blahnovi víc radosti než nebezpečných karambolů. Největších mezinárodních úspěchů dosáhl v letech 1976 až 1981, kdy působil pod AZNP Škoda Mladá Boleslav.

„Poslední rok v Barumu jsme s Lubošem porazili ve škodovce stodvacítce celý tovární tým a stali jsme se mistry republiky. V Boleslavi to nemohli zkousnout a vzali nás do továrního týmu,“ vysvětluje. „První rok jsem závodil pod Škodovkou ve Vrchlabí, kde se dělaly dodávky dvanáctsettrojky. Ředitel fabriky mi hrozně fandil. Nechodil jsem už do práce a věnoval se jenom přípravě na závody. Když při soutěži něco nefungovalo, měl jsem jako vyučený automechanik v hlavě, co se asi děje. Přijel jsem do depa a říkal klukům: ‚Podívejte se na tohle a na tohle, je tam nějaká chyba.‘ Ale ne všichni jezdci se vyznali v autech. Někteří, jako třeba Leoš Pavlík, uměli výborně řídit, ale byli techničtí antitalenti a auta jim museli dělat jenom mechanici.“

V roce 1976, hned po příchodu do škodováckého týmu, se posádka Blahna – Hlávka uvedla výhrou ve Škoda Rallye. Stejně jako jejich boleslavští kolegové už jeli na nové Škodě 130 RS. Její jízdní vlastnosti se ukázaly tak vynikající, že si Škodovka troufla poslat v roce 1977 na lednovou Rallye Monte Carlo hned tři vozy s posádkami Blahna – Hlávka, Zapadlo – Motal a Kvaizar – Kotek. „Stotřicítky měly výkon až 130 koní a byly lehké, vážily jen 800 kilogramů,“ popisuje přednosti svého tehdejšího vozu.

Na Rallye Ruská zima závodil ve vaťáku a důchodkách

Na etapy v zasněžených Alpách se jezdci chystali v okolí Klínovce a také na Ruské zimě. „V Rusku se málo trénovalo, protože se muselo jet v koloně, všechna auta za ruským vedoucím. Psali jsme si přitom údaje pro rychlostní vložky na trati Moskva – Jaroslavl. Některé byly na louce a v poli, jezdili jsme tam čtyři dny před soutěží. Jak ale padalo hodně sněhu, tak buldozer vyhrnul pro závod úplně jinou rychlostní vložku. A co jsme natrénovali, nám bylo k ničemu,“ tvrdí Václav Blahna. „Jednou jsme zažili opravdu krutý mráz, minus čtyřicet na teploměru, a naše stotřicítka moc netopila. Moc nepomohlo ani přídavné topení. Ven jsme viděli jen malým průzorem, jinak skoro celé sklo zamrzlo. Jeli jsme ve vaťácích, neměli jsme žádné závodní boty, ale důchodky, teplé a příjemné na řízení auta. Kdybychom si vzali na nohy nějaké těžké velké bufy, šlapali bychom na dva pedály najednou.“

Do Ruska vyráželi škodováci převážně po vlastní ose i s tréninkovými auty. Dvakrát ale letěli letadlem s tím, že nezbytné tréninkové auto prý dostanou v Moskvě. K hotelu Ostankino, kde bydleli, přijela nicméně rozložitá sovětská Volha, taxík i s taxikářem. „Říkali jsme si: ‚No tak budeme trénovat s Volhou.‘ Mysleli jsme si, že tam taxikář zůstane a večer mu auto vrátíme. Ale on, že pojede ve Volze s námi,“ vzpomíná Václav Blahna. „Jeli jsme přes vesnici, poručil zastavit u obchodu, vyběhl ven a vrátil se s flaškou vodky. Sednul si dozadu, popíjel, dostával čím dál tím větší kuráž. Moc se mu líbilo, když jsme s autem občas zasmykovali, a zezadu na nás křičel: ‚Full gas, full gas‘ – plný plyn, plný plyn!“

Pro škodovky získali přezdívku Porsche Východu

Cestou do Monte Carla tréninkovými škodovkami zůstaly posádky viset na francouzské hranici, poněvadž někdo zapomněl na auta připevnit klasické československé státní poznávací značky s černými písmeny a číslicemi. Byly na nich jen mezinárodně neuznávané červené tovární značky. „Francouzi nás nechtěli pustit. Zůstali jsme u hranice v autech přes noc, dokud ráno nepřijel šéf celnice a všechno se nevyřešilo,“ poznamenává Václav Blahna. „Na úvod Rallye Monte Carlo jsme při hvězdicové jízdě objeli celou Francii.“ 

Rallye Monte Carlo vyneslo Škodám 130 RS přezdívky Porsche Východu nebo Lancia Stratos Východu. Boleslavské vozy s objemem motoru 1,3 litru nestačily pouze na dvoulitry nebo ještě silnější auta. Dvanácté místo Václava Blahny a Lubislava Hlávky v absolutním pořadí překvapilo celý motoristický svět. Mnoho ale nescházelo, aby výborná posádka vypadla ze soutěže právě při Noci dlouhých ohňů.

Po defektu bouchali ráfkem o asfalt

Jaké drama se odehrávalo, popsali ve své reportáži v Mladé frontě uznávaní redaktoři Jan Chaloupka a Ed Hladík. Nazvali ji ‚Dva z vozu č. 49‘ a vylíčili poutavě moment, kdy Blahnovu a Hlávkovu škodovku poznamenal defekt pravé přední pneumatiky. Létaly z ní kusy gumy a Václav Blahna se dokodrcal do cíle rychlostní vložky na ráfku. Na železo obnažené kolo tlouklo do asfaltu jako pomyslný umíráček, ale vydrželo. Posádka mohla pokračovat až do cíle Rallye Monte Carlo.

K jejímu dvanáctému místu se přidali patnáctým místem Milan Zapadlo a Jiří Motal. Třetí dvojice Svatopluk Kvaizar a Jiří Kotek nedojela. Škodovácký tým tehdy vydal prohlášení, že to bylo kvůli proražené vaně motoru. „Rád bych to uvedl na pravou míru. Ve Škodovce zastávali takovou teorii, že soutěžní auto nemůže být poruchové. Tak se vymyslelo, že na silnici ležel kámen a prorazil vanu motoru. Ve skutečnosti ale praskla klema klikové hřídele,“ prohlašuje Václav Blahna.

Za výhru ve třídě do 1300 krychlových centimetrů obdržel od pořadatelů malý pohárek. Nic víc. Doma ho čekala odměna podle škodováckého prémiového řádu. „Nešlo o žádnou horentní sumu, ale pár tisíc korun k výplatě jsme dostali,“ tvrdí Václav Blahna. Prvoligoví hokejisté nebo fotbalisté si v závislosti na výsledcích přišli v druhé půlce sedmdesátých let třeba i na pět až šest tisíc korun měsíčně. Podle Václava Blahny se s nimi boleslavští jezdci rallye nemohli svými mzdami rovnat, ačkoliv dělali mnohem nebezpečnější sport.

V Řecku jim pomáhal servis automobilky Audi

Ještě lépe než v Monaku dopadl v Řecku, byť tam na extrémně obtížných tratích zápolil s mnohem většími problémy než v Monte Carlu. Poté, co na Rallye Akropolis 1979 dokončil rychlostní vložku se třemi proraženými pneumatikami, na zadní nápravě se mu ‚udělala rozbíhavost‘ a auto se velmi svízelně řídilo. Soutěž však rychle pokračovala a nezbyl čas na výměnu vadného dílu.

„Vůz nám zatáčel i na rovince, až poslední noc nám vyměnili rameno zadní nápravy. Ale jelo se mi pak blbě, protože jsem si zvykl, že se auto chovalo jinak, když bylo porouchané. Po osmém místě na své první Rallye Akropolis jsem měl krásný pocit, vždyť ji dojelo jen 22 vozů z víc než stovky,“ prozrazuje. „Při druhé účasti v Řecku s Pavlem Schovánkem se nám auto přehřívalo a na trati chyběl náš servis. Ale mělo ho tam Audi, tak je Pavel poprosil, jestli by nám dali benzín, který nám docházel. Pomohli nám a ani nic nechtěli. Očistili nám navíc okna a mně donesli energetický drink. Pak už se naučili, že se u nich pro benzín zastavíme. Však taky pořadatelé při vyhlášení výsledků v Aténách hlásili, že Škodovka dosáhla svého umístění díky servisu od Audi. Tenkrát nikdo z nás netušil, že po roce 1989 budeme jeden koncern.“

Po úspěšném roce 1981 odešli Václav Blahna a Pavel Schovánek z boleslavského továrního týmu. Skončila totiž éra úspěšných „stotřicítek“ a Škodovka chystala nový vůz. „Rok bych nezávodil, což jsem nechtěl,“ vysvětluje pamětník. Po nevydařeném intermezzu v Autoklubu podniku Stavby Praha a práci v půjčovně aut Pragocar kývl na nabídku JZD Slušovice, kde našel perfektní podmínky. Jezdil tam ve speciálně upraveném sovětském vozu VAZ 2105, zvaném Žiguli.

Ve Slušovicích zažil polokapitalismus

JZD Slušovice představovalo v osmdesátých letech tržní ostrov v socialistické ekonomice, sešněrované dlouhodobými plány a komunistickými direktivami. Vedl ho progresivní předseda František Čuba.

„Mockrát jsem se s ním potkal, hodně nám fandil a po každé soutěži udělal sezení. Chtěl, abychom mu vyprávěli, co se dělo na trati,“ svěřuje se Václav Blahna. „Jako předseda JZD byl úžasně chytrý a předvídavý. Už před rokem 1989 zavedl ve Slušovicích polokapitalismus. Existovala velká rivalita mezi továrními týmy Slušovic a Mladé Boleslavi. Každý náměstek Františka Čuby dostal na starost jednu posádku, náměstci si mezi sebou konkurovali. My jsme s Pavlem Schovánkem patřili pod náměstka Žaláka a měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Pak z nás udělali jeden tým a už to nebylo ono.“

Bez dílny by nevěděl, co s časem

Sametová revoluce, díky níž padl v listopadu 1989 komunistický režim, zastihla Václava Blahnu v Praze. „Šel jsem na dvě demonstrace, na Václavák a na Letnou, kam jsem vzal i maminku,“ říká. „Ale nějak zvlášť jsem se neangažoval, alfou a omegou pro mě dál zůstávalo závodní auto.“

Václav Blahna přestal jezdit rallye v roce 1997. Pustil se do podnikání a začal opravovat auta pro běžné zákazníky i pro závodní jezdce. Do své dílny chodil ještě v roce 2024. „Kdybych nemohl každý den dělat něco na autech, nevěděl bych, co s časem,“ prohlašuje.

Za 30 let své kariéry získal čtyřikrát Zlatý volant pro nejlepšího tuzemského automobilového závodníka roku. V roce 2024 vlastnil vůz Peugeot 308 Kombi a považoval se za ukázněného řidiče. „V obcích dodržuju povolenou rychlost, mimo ně jezdím možná trochu rychleji. Ale nikdo by na mně nepoznal, že jsem kdysi závodil,“ uvádí. „Nejsem a nebyl jsem nervák – ani za volantem, ani v práci. Když jsem věděl, že mám pravdu, dokázal jsem ji obhajovat. Někdy jsem se taky dokázal rozzlobit, ale rozhodně ne na závodní auto.“

Dopředu ho vždy hnala touha vyhrávat a úspěchy pro něj znamenaly povzbuzující stimul k ještě usilovnějšímu tréninku. „Vítězství pro mě bylo jako droga,“ uzavírá. Jeho paní Marcela převzala během jeho úspěšné sportovní kariéry péči o syna a dceru. Auta ji bavila, s dětmi se jezdila koukat na závody. Dceru porodila, když byl Václav Blahna na Rallye Akropolis 1979. Měl číslo 31 a manželka dostala v porodnici na ruku rovněž jednatřicítku.