Gabriela Binková

* 1924

  • „To už jsem chodila s manželem a chtěli jsme se vzít, zkrátka. Manželova sestra pořád, že se máme vzít, abych nemusela jít do Německa. Že když budu vdaná, tak nebudu muset do Německa jít. Když se to dozvěděli rodiče Laďovy sestřenice, tak ju honem vdali. Byla necelý dva měsíce vdaná. Ale ono jí to stejně přišlo, že musí jít do Německa. Tak že půjde. Když pro ňu děvčata přišly, že půjdou na vlak, tak že si ještě odskočí. Tak šla ven a pověsila se, zkrátka. Protože nechtěla do Německa, tak se pověsila. Dva měsíce byla vdaná a pověsila se. Laďova sestra došla, že se nemusíme brát, že Mařenka se pověsila. Že to není nic platný, že ju rodiče honem vdali. Tak jsme se s Laďem nebrali. Povídám: ‚Můžeš zůstat svobodnej a já taky, pak se setkáme. Budeš svobodnej, můžeš si dělat, co chceš. Já budu sama, ty taky sám, každej sám.‘ No to tak dopadlo, že jsme se nebrali. Ale Mařence nepomohlo, ani že byla vdaná. Přišel rozkaz, tak se nedalo nic dělat.“

  • „Dostala jsem příkaz, že se musí jít do Německa. Došli jsme na nádraží a tam nás volali, kam, do kterýho vagonu máme nastoupit. Bylo nás tam na tom nástupišti hodně, to nebylo jenom pár lidí. Hodně nás tam bylo. A z každé té firmy si vyvolávali, kdo k nim půjde. Nás když vyvolával, tak řekl: ‚Tam si musíte stoupnout k temu vagonu a k temu.‘ Sebral nás asi šestadvacet či osmadvacet děvčat a osm kluků. K té jedné firmě. Bylo nám kolem devatenácti roků. Kam chcete v devatenácti rokách? Mně už teda bylo dvacet, protože já jsem v lednu, a to jsme šli až v březnu. No a tak jsme tam jeli. Bývali jsme na hotelu, nebývali jsme jako ti, co byli jinde, kteří šli do lágrů. Třeba paní Jeřábková nebo Božka Hochmanová, ty šly do lágru, protože ty šly třeba do Linca nebo do těch velkejch měst. No a my jsme šli do malýho městečka.“

  • „Máňa dostala telegram, aby dojela dom, že tatínek je v nemocnici, že je mu těžko. Ale oni ju nepustili. Za čtrnáct dní došel znova telegram. My jsme dostávali vždycky den volna, abysme si mohli vyprat. No a já jsem byla tehdy akorát doma na praní. Děvčata z kuchyně na mě volaly, že je tady telegram pro Máňu, tak mně ho strčily. Dala jsem ho paní, ona ho vzala a hned volala do továrny, aby tu Máňu hned pustili dom, že s tatínkem je to zlé. No tak ju pustili dom a ona odjela. Přijela dom a tatínek už byl mrtvé. Zastavila se hned v nemocnici a tatínek už byl mrtvé, takže už s ním nemluvila. To ju naštvalo, tak se zpátky do Německa nevrátila. A že se do týdne nevrátila, tak ju zavřeli. Esesáci ju zavřeli a byla dva měsíce ve vězení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dolní Dunajovice, 08.10.2014

    (audio)
    délka: 01:22:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Prezident Hácha náš ročník daroval, bylo to vlastně deset měsíců darovaných Hitlerovi

Gabriela Binková
Gabriela Binková
zdroj: Pamět národa - Archiv

Gabriela Binková se narodila 23. ledna 1924 ve Velkých Němčicích na Hustopečsku. Mládí i první válečná léta trávila v rodné vsi, kde žila s rodiči, dvěma sestrami a bratrem. Situace se změnila až na konci roku 1943, kdy se začalo nahlas mluvit o tom, že by ročník 1924 měl být nasazen na práce do říše. Ze strany její rodiny se zpočátku objevovaly snahy pomoci pamětnici k tomu, aby se odchodu do říše vyhnula. Její otec jí našel zaměstnání mimo Velké Němčice, přemlouvali ji také, aby se vdala za Vladimíra, s nímž se nedávno poznala. Ke sňatku nedošlo a zaměstnání se pro německé úřady ukázalo jako nedostačující překážka. Gabriela Binková tak v březnu 1944 nastoupila na brněnském nádraží do vlaku, který ji odvezl do městečka Bad Schwarzbach na území dnešního Polska, kde deset měsíců vyráběla letecké součástky. Dalo by se říci, že měla štěstí, neboť podmínky, které v Bad Schwarzbachu panovaly, nebyly nijak přísné a ona sama říká, že to tam „neměli špatný“. Po odpracování deseti měsíců se vrátila do Velkých Němčic, kde zůstala i po skončení války. Její rodiče se však rozhodli zlepšit rodinnou situaci odchodem do pohraničí. V Dolních Dunajovicích získali dům, polnosti i vinice a rozhodli se tu hospodařit. Po čase němčický dům prodali, a tak se za nimi do nového domova přistěhovala i jejich dcera Gabriela. Několik let pomáhala na rodinném hospodářství a později získala zaměstnání na Státním statku, kde pracovala až do důchodu.