Gabriela Binková

„Dostala jsem příkaz, že se musí jít do Německa. Došli jsme na nádraží a tam nás volali, kam, do kterýho vagonu máme nastoupit. Bylo nás tam na tom nástupišti hodně, to nebylo jenom pár lidí. Hodně nás tam bylo. A z každé té firmy si vyvolávali, kdo k nim půjde. Nás když vyvolával, tak řekl: ‚Tam si musíte stoupnout k temu vagonu a k temu.‘ Sebral nás asi šestadvacet či osmadvacet děvčat a osm kluků. K té jedné firmě. Bylo nám kolem devatenácti roků. Kam chcete v devatenácti rokách? Mně už teda bylo dvacet, protože já jsem v lednu, a to jsme šli až v březnu. No a tak jsme tam jeli. Bývali jsme na hotelu, nebývali jsme jako ti, co byli jinde, kteří šli do lágrů. Třeba paní Jeřábková nebo Božka Hochmanová, ty šly do lágru, protože ty šly třeba do Linca nebo do těch velkejch měst. No a my jsme šli do malýho městečka.“

„Máňa dostala telegram, aby dojela dom, že tatínek je v nemocnici, že je mu těžko. Ale oni ju nepustili. Za čtrnáct dní došel znova telegram. My jsme dostávali vždycky den volna, abysme si mohli vyprat. No a já jsem byla tehdy akorát doma na praní. Děvčata z kuchyně na mě volaly, že je tady telegram pro Máňu, tak mně ho strčily. Dala jsem ho paní, ona ho vzala a hned volala do továrny, aby tu Máňu hned pustili dom, že s tatínkem je to zlé. No tak ju pustili dom a ona odjela. Přijela dom a tatínek už byl mrtvé. Zastavila se hned v nemocnici a tatínek už byl mrtvé, takže už s ním nemluvila. To ju naštvalo, tak se zpátky do Německa nevrátila. A že se do týdne nevrátila, tak ju zavřeli. Esesáci ju zavřeli a byla dva měsíce ve vězení.“