Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gabriela Binková (* 1924)

• narozena 23. ledna 1924 ve Velkých Němčicích

• v roce 1944 jí bylo oznámeno, že musí odejít na deset měsíců na práce do říše

• pracovala v městečku Bad Schwarzbach, dnes polsky Czerniawa Zdrój

• deset měsíců pracovala ve výrobě lehkých kovů pro německá letadla

• po propuštění několik dnů musela cestovat po republice, než se dostala do rodných Němčic

• konec války přečkala s rodinou ukrytá u příbuzných v Křepicích

• v roce 1946 odešli rodiče za vidinou lepšího živobytí do jihomoravského pohraničí, do Dolních Dunajovic

• ona sama nejprve zůstala ve Velkých Němčicích, rodiče však byli nuceni prodat dům, a tak se i ona přestěhovala do Dolních Dunajovic

• nejprve tu pracovala na rodinném hospodářství, od konce padesátých let byla zaměstnána na Státním statku

Gabriela Binková se narodila 23. ledna 1924 jako čtvrtá dcera Martina a Josefy Furchových ve Velkých Němčicích na Hustopečsku. Ještě v době, kdy se narodila, byl její otec četníkem. Po jednom vyhroceném vyšetřování krádeže krávy, které provázely výhrůžky zabitím zainteresovaným četníkům, však ze služby odešel. Gabriela Binková vzpomíná, že tehdy rázně zakročila maminka: „Maminka mu říkala: ‚Něco ti podělajou, a co já tady s děckama, když tě zabijou nebo něco. Zanech teho a hotovo.‘ Tak toho tatínek zanechal a šel dělat do cihelny.“ O chod domácnosti se starala matka, ale Furchovi velké hospodářství neměli, a děti si tak mohly užívat ve Velkých Němčicích bezstarostné dětství. Pamětnice tu nastoupila na obecnou školu, na měšťanku už rodičům peníze nezbyly: „Už jsem byla přihlášená do Židlochovic do měšťanky, ale tatínek si zlámal nohu, bral jenom nemocenskou, takže mě museli odhlásit. Nemohli jsme si to dovolit.“ Gabriela Binková tak začala vypomáhat v lese a později vyzkoušela i další zaměstnání. Už během válečných let se seznámila s budoucím manželem Vladimírem Binkem a pomalu plánovali společnou budoucnost. Pak ale přišel rok 1944 a pamětnice musela téměř na rok rodný kraj opustit.

Ještě před koncem roku 1943 se začalo v protektorátu proslýchat, že by měl být ročník 1924 nasazen na práci v říši. Martin Furch se nejprve snažil vymyslet pro dceru nějakou možnost, jak by se odchodu do Německa vyhnula. „Tatínek měl všude na okrese známé a jeden z nich mu říkal, že by mi mohl někde najít místo, že bych se tam mohla schovat a nemusela do Německa. Tak mi našel místo v Újezdu u řezníka, že tam půjdu pomáhat do kuchyně,“ vzpomíná na tatínkovy snahy Gabriela Binková. V Újezdu u Brna poznala svou dlouholetou kamarádku Hedviku Pavlíčkovou, cestě do říše se však nevyhnula. V březnu 1944 totiž přišlo strohé oznámení. Pamětnice se měla dostavit do Brna na nádraží, její ročník byl poslán na práce do Německa. „Já jsem byla tehdy v Újezdě,“ vzpomíná Gabriela Binková na tehdejší události, „takže jsem se to dozvěděla, až když jsem přijela domů. A jak jsem reagovala? Musí se jít, tak se musí jít. Jinak to nešlo, nemohli jsme si vymýšlet.“ Nic platné jí nebylo ani potvrzení od zaměstnavatele, že je pro jeho řeznictví nepostradatelná.

Ani jejím vrstevníkům se pochopitelně z domova příliš nechtělo, a tak tehdy mezi mládeží kolovaly zaručené zvěsti, jak se nucenému nasazení vyhnout. Jednou z cest měla být svatba. I pamětnice s Vladimírem nad sňatkem uvažovali: „Laďova sestra nám pořád říkala, že se máme vzít, abych nemusela do toho Německa jít. Že když budu vdaná, tak nebudu muset.“ Zatímco oni ještě váhali, rodiče Vladimírovy sestřenice Marie z Rajhradic se rozhodli ihned. Svou dceru provdali a věřili, že se tak nasazení v říši skutečně vyhne. „Za dva měsíce jí ale přišel dopis, že bude muset do Německa stejně jít. V den odjezdu pro ni přišly děvčata, které měly taky jet, aby šly společně na nádraží. Mařenka si ještě odskočila na dvůr, dlouho se ale nevracela, tak za ní poslaly manžela, že ji má přivést. Aby jim neujel vlak. Uviděl, že jsou otevřené dveře do chlíva, tak se tam šel podívat a našel ji tam pověšenou. Mařenka se radši pověsila, než aby do toho Německa odešla,“ vypráví Gabriela Binková příběh manželovy příbuzné. Strach z odchodu do neznáma, z cizího prostředí, kde nikoho neznají, kde se nebudou umět domluvit, tak doháněl některé mladé lidi ke skutečně radikálním rozhodnutím. „Nám pak přišla Laďova sestra říct, že se Mařenka pověsila, že jí nebylo nic platný, že byla vdaná, takže se svatbou nemusíme spěchat. Rozhodli jsme se, že se vezmeme později, že ještě zůstaneme oba svobodní.“ Pamětnice se tedy se svým osudem smířila a nic jiného nakonec nezbývalo ani jejím rodičům. „Pak už se mě neptali, jestli půjdu, nebo nepůjdu. Řekli mi, že je rozkaz, že tam musím jít. Museli jsme prostě poslouchat a jít tam, kam nás poslali.“

Jednoho březnového rána tak Gabriela Binková opustila rodné Velké Němčice a vyrazila do Brna. Na nádraží už na ně čekal vlak a spolu s ním i zástupci jednotlivých firem, kam měla česká mládež nastoupit do práce. Na základě jejich výběru se pak rozjeli do všech koutů Třetí říše. Vlak s pamětnicí nabral směr Praha, dále na Reichenberg (Liberec) a do konečné stanice Neustadt an der Tafelfichte (Nové Město pod Smrkem). Odtud už se muselo pokračovat pěšky, tři kilometry do městečka Bad Schwarzbach (dnes se město jmenuje Cziernawa Zdrój a leží v Dolním Slezsku na území Polska). „Odjelo nás tam šestadvacet nebo osmadvacet děvčat a osm kluků. Všem nám bylo kolem dvaceti roků. Ti, kteří šli do těch velkých měst, museli do lágrů, třeba paní Jeřábková nebo Božka Hochmannová, ty šly třeba do Lince. My jsme ale šli do malého městečka, takže jsme v lágru nebyli, ale bydleli jsme na hotelu, jmenovalo se to Haus Tannenwald.“ V prostorách zdejší textilky byly vytvořeny dílny a nuceně nasazení tu vyráběli díly na letadla. I po letech si Gabriela Binková dobře vzpomíná, na čem tehdy pracovali: „Dělal se tam lehkej kov na letadla, já jsem dělala takový kolečka, muselo to být na chlup přesné. To se dělalo v té naší dílně, nahoře byla textilka. Kromě nás Čechů tam pracovali ještě Poláci, Francouzi a Němci. Ale nebyla to nějaká velikánská firma.“ Dělalo se každý pracovní den, o víkendech měli volno. Němci prý o víkendu pracovat nechtěli. Dostávali také nějaký plat. Poměrně volný režim prý panoval i po skončení osmi- nebo devítihodinové pracovní doby. „Mohli jsme jít, kam jsme chtěli, neměli jsme to tam nijak špatný, nechovali se k nám zle,“ hodnotí dnes pamětnice tehdejší podmínky. Zbýval čas i na zábavu, hlavně Češi se mezi sebou velmi spřátelili. Gabriela Binková dodnes vzpomíná na své přítelkyně z Německa – Fanuša, Květa, Hedvika, Vlasta, Eva, Hermína, Máňa a Bohuška. S některými se vídala i doma, po válce. V rámci možností poklidný život v Bad Schwarzbachu čas od času narušovaly jen nálety. Pro Čechy, Francouze, ale i Němce často nebylo místo v krytu, a tak se utíkali schovat do lesa. „Němci vždycky chodili po kraji lesa a hlídali. Asi abychom náhodou nezdrhli. Kdoví.“

Předem se vědělo, že budou muset odpracovat deset měsíců, a nikdo příliš nepřemýšlel nad tím, že by se pokusil o útěk. Svou pracovní sílu si Němci hlídali a opustit Bad Schwarzbach bylo možné jen ve zcela mimořádných situacích. Gabriela Binková vzpomíná na Bohušku, která tu otěhotněla a po čtyřech měsících se mohla vrátit domů, protože už nebyla schopna těžké práce. Vzpomíná také na dvě dívky z Rajhradu, které si tamní úřady vyžádaly zpět. Jedinou dívkou, která se tehdy vzbouřila, tak byla Marie z Ostravy. „Máňa dostala telegram, aby dojela domů, že tatínek je v nemocnici a že je na tom zle. Ale nechtěli ji pustit. Za čtrnáct dní došel znovu telegram, že je na tom tatínek špatně, ať přijede. Na přímluvu paní z našeho hotelu ji pustili, přijela domů, ale tatínek už byl mrtvý. Naštvala se a řekla si, že už se nevrátí. A protože se do týdne nevrátila, přišlo pro ni gestapo a na dva měsíce ji zavřeli. Já jsem jí tehdy posílala kufr, ještě než odjela, mi řekla, že když se do týdne nevrátí, mám jí poslat kufr,“ vzpomíná Gabriela Binková na Mariin příběh. Zná ho dobře, onen kufr je nakonec sblížil a pamětnice byla Marii na svatbě a stala se i kmotrou jejích dětí.

V lednu 1945 uplynulo oněch deset měsíců, které měl ročník 1924 darovat Hitlerovi. „V lednu už to bylo deset měsíců pryč, a furt nás nepouštěli. Dvě holky, Brňačky, měly dobrou vyřídilku, tak se šly do kanceláře zeptat, co s náma bude. Že už nás musí pustit. Tak nás pak za pár dní opravdu pustili.“ Dostat se domů ale nebylo tehdy vůbec jednoduché, německé úřady navíc nebraly v potaz to, odkud kdo na práce přijel. „Místo aby nás poslali zase do Kuřima, tak nás poslali do Českých Budějovic,“ líčí komplikovanou cestu domů Gabriela Binková. „Jeli jsme přes Prahu a večer jsme dojeli do Budějovic. Ráno nás poslali zase do Jihlavy a pak zase zpátky. To bylo v úterý nebo ve středu. Tak nás posílali jeden den tam a druhý zase tam.“ Když byli v sobotu stále ještě na cestě, rozhodly se Brňačky rázně zakročit. „‚No nic, ženský, jedeme dom. Která to má po cestě blízko dom, ať vystoupí z vlaku a jde normálně dom.‘ Takhle nám to ty Brňačky tehdy řekly, tak jsme to tak udělali. My jsme dojeli do Brna a já s Hedvikou a s Máňou z Hlohovca jsme jely dál na Břeclavu. Domů jsme dorazily až v neděli ráno, a to jsme ještě musely pěšky, protože jsme neměly spoj. Ale dorazily jsme.“ Doma čekalo Gabrielu Binkovou bouřlivé přivítání. Sestřenice Josefa se shodou okolností právě vdávala a u Furchových byli chlapci, kteří přišli pro sestru pamětnice Jiřinu. „Tak mně hned dali zahrát sólo. Nohy mě za celý týden bolely, ale musela jsem jít tancovat. Ale co, muzika hrála, no tak nohy hrály taky,“ vzpomíná dnes s úsměvem Gabriela Binková.

Válka už se pomalu chýlila ke konci, ale zbývaly ještě více než tři měsíce. Pak přišlo osvobození. Gabriela Binková si na to květnové nedělní odpoledne dodnes dobře vzpomíná: „Bylo to chvíli po obědě, když začali za naším bombardovat. Tehdy byl u nás zrovna švagr a ten nám nabídl, že se můžeme jít schovat k nim do Křepic. V Němčicích jsme neměli takový sklep, kde by se dalo schovat. Naši jít nechtěli, že se musí postarat o dobytek, ať jdeme bez nich. Sestra Jiřina se ale držela máminy sukně, takže jsme nakonec šli jenom já a Rosťa.“ Boje o Velké Němčice trvaly tři dny a zničeno bylo 168 domů. Když se pamětnice s bratrem mohli po týdnu vrátit domů, zjistili, že jejich dům zůstal naštěstí takřka nepoškozen. Dozvěděli se také, že ani rodiče nakonec doma nezůstali a ukrývali se v Hustopečích.

Furchovi se brzy po válce rozhodli Velké Němčice opustit. Chtěli hospodařit na vlastním a dobře věděli, že jen nedaleko odsud, v bývalých německých obcích jihomoravského pohraničí, je možné takové hospodářství do své správy získat. Vybrali si Dolní Dunajovice na Mikulovsku, kde jim byl opravdu přidělen dům i s pozemky, a z Němčic se odstěhovali. Pamětnici ovšem stěhování nelákalo. Získala zaměstnání v židlochovickém Avionu a nadále bydlela v rodném domě. Rodiče se však v roce 1947 rozhodli němčický dům prodat, a Gabriela Binková se tak chtě nechtě musela do Dolních Dunajovic přestěhovat za nimi. Spolu s ní sem přišel i Vladimír a konečně došlo k plánovanému sňatku. Gabriela Binková nějaký čas pomáhala na rodinném hospodářství, ale v roce 1958 nastoupila do Státního statku, kde zůstala až do důchodu.