„Byli jsme ne šachtě. Dělal jsem v překopu. Dělala se štreka, aby se mohlo vybírat uhlí a jezdit vozíky. Bylo to tam trochu lepší. Nejhorší bylo, co člověk měl. Akorát na zadku plechovku na jídlo a lžičku v kapse. To byla celá výstroj.“
„Udělali brigádu a já jsem se s nima domluvil, tak ze mě udělali dolmečra – překladatele. Mastil jsem to všelijak. Dorozuměl jsem se s Rusama. Nějakému generálovi jsme stavěli vilu. Pak jsme dělali seno v Kolmeru. Přepadli nás tam banderovci. Postříleli stráže a my jsme mohli zdrhnout, ale kam, kam...“
“Já jsem s tou prací byl celkem smířený, protože jsem na to byl zvyklý. A tam bylo jídla dost. Tam bylo jídla habaděj. Na vojně. U pétépáků. Masa a všeho – to jsem si mohl přidat, kolik jsem chtěl. To bych ani doma neměl, protože naši neměli. Těch pár korun důchodu, co oni měli sociální důchod, ten nejnižší, tři stovky. Co to bylo, že? Já jsem se necítil… třeba byly Vánoce, oni mně dávali propustku domů a já jsem nechtěl. Protože takové pohoštění bych doma neměl. Tam bylo jídla, řízků, kolik jsem chtěl, a všeho. Čaj s rumem tam byl na Vánoce, takže já jsem si tam hověl na Vánoce.”
“Byly tam časté útěky, ale oni, jak je chytli, tak to musel celý tábor nastoupit. A pro výstrahu oni je vždycky přitáhli, tam na takový vyvýšený stupínek. To byli takoví Mongolci, robustní chlapi, ti vojáci. A ti jim dávali. Kolikrát je domlátili i do krve a byli tam domlácení.”
“Jedna Němka, ta se s jedním Polákem nějak zamotala. A oni na to přišli, tak oni ji pak vodili po celé Mohelnici. Ostříhali ji dohola a četníci ji vodili po celé Mohelnici a měla tabuli s německým nápisem ‚Ich Sau… Já prase jsem se stýkala s cizincem‘. Chuděru, vodili ji po celé Mohelnici, to si pamatuju.”
„Přijel transport a už to bylo plné starších mužů a žen. Šoupli nás tam a jeli jsme. Byly to prasečáky vystlané slámou a narvané lidmi. Byli tam ženské i chlapi a viděli jsme všelijaké věci, takové nemravné, co jsme v životě neviděli. Záchod byl jenom díra a prkénko, co se na něm sedělo. Nebyl to žádný přepych.“
Vladimír Bernát se narodil 27. prosince 1927 do početné české rodiny v Mohelnici. Po mnichovské dohodě jeho rodina jako jedni z mála Čechů zůstali v Němci obsazeném městě. Vladimírovi nebylo ještě čtrnáct let, když ho naložili do dobytčího vagónu a poslali na nucené práce do nacistického Německa. Krátce před koncem druhé světové války pak musel nastoupit na kopání obranných zákopů u města Nisa. Dostal tehdy německou uniformu a měsíc poté už seděl v dalším transportu. Tentokrát ale jako válečný zajatec mířil do Sovětského svazu, kde v otřesných podmínkách živořil skoro pět let. I když konečně opustil brány zajateckého tábora, nedostal se domů, protože ho poslali do nově vzniklé Spolkové republiky Německo. Trvalo rok a půl, než se mu podařilo dostat do Československa, tehdy již ovládaného komunistickým režimem. Tam ho ale jako válečného zajatce vracejícího se z nepřátelského západního světa čekalo jen osočování a podezřívání a nakonec zařazení do Pomocných technických praporů a další dva roky práce v dolech. Po návratu do civilu až do penze pracoval na dělnické pozici v MEZu Mohelnice. V roce 1954 se oženil s Jarmilou Šlesingovou, s níž měl pět dětí. V roce 2018 bydlel stále v Mohelnici. Vladimír Bernát zemřel 3. listopadu 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
