Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Bernát (* 1927  †︎ 2020)

• narozen 27. prosince 1927 v Mohelnici

• v roce 1941 poslán na nucené nasazení do Německa

• na konci roku poslán na kopání zákopů k městu Nisa

• v únoru 1945 zajat sovětskými vojáky

• od února 1945 do prosince 1949 v zajateckých táborech v SSSR

• po propuštění ze zajateckého tábora transportován do Spolkové republiky Německo

• v roce 1951 návrat do Československa

• dva roky v 55. PTP Ostrava-Radvanice

• v roce 2018 bydlel v Mohelnici

• zemřel 3. listopadu 2020

Vladimír Bernát prošel nuceným nasazením v nacistickém Německu, bezmála pět let strávil v zajateckých táborech v Sovětském svazu a dva roky v PTP (Pomocné technické prapory) v Československu. Doslova ho tehdy semlely dějiny. Stačilo, že se narodil ve špatné době na špatném místě. Jako jedni z mála Čechů zůstala jeho rodina po mnichovské dohodě v Němci obsazeném městě Mohelnice. Vladimírovi ještě nebylo čtrnáct let, když ho naložili do dobytčího vagónu a poslali na nucené práce do nacistického Německa. Krátce před koncem druhé světové války pak musel nastoupit na kopání obranných zákopů u města Nisa. Dostal tehdy německou uniformu a měsíc poté už seděl v dalším transportu. Tentokrát ale mířil jako válečný zajatec do Sovětského svazu, kde v otřesných podmínkách živořil skoro pět let. Když konečně opustil brány zajateckého tábora, nedostal se domů, protože ho poslali do nově vzniklé Spolkové republiky Německo. Trvalo rok a půl, než se mu podařilo dostat do Československa, tehdy již ovládaného komunistickým režimem. Tam ho ale jako válečného zajatce vracejícího se z nepřátelského západního světa čekalo jen osočování a podezřívání a nakonec zařazení do Pomocných technických praporů a další dva roky práce v dolech.

 

Ocitli se v nacistické říši

Vladimír Bernát se narodil 27. prosince 1927 v Mohelnici. V pořadí byl sedmým dítětem svých rodičů. Otci Josefovi totiž zemřela první manželka, s níž měl pět dětí, a posléze se oženil s Florentinou Smejkalovou, která měla už za svobodna syna Rudolfa. Manželům se pak ještě narodil pamětník a dcera Věra. Oba rodiče pocházeli z blízkých českých obcí a v Mohelnici si na splátky nechali postavit dvojdomek, v němž bydleli společně s německou rodinou Böhmovou. Otec se živil jako výkupčí a prodejce vajíček, kůží a dalších hospodářských komodit. V zimě pak jako vyučený švec opravoval boty.

Početná rodina bydlela ve dvou místnostech a v létě starší děti spávaly na půdě. Už tak složitá situace se ještě zhoršila, když nejstarší dcera Marie zemřela po porodu, a protože se její manžel nestaral o jejich dvě starší děti Aničku a Stanislava, rodiče pamětníka je adoptovali a přijali do svého domu.

Vladimír Bernát vzpomíná, že v Mohelnici prožil sice chudé, ale pěkné dětství. S kamarády ke svým hrám často využívali blízký potok Mírovku. V létě v něm chytali ryby a v zimě na něm bruslili nebo na jeho strmých březích sáňkovali. Od šesti let chodil do místní české školy a po vyučování pravidelně cvičil v sokolské organizaci. Ze čtyř a půl tisíc tehdejších obyvatel města se jen sedmina hlásila k československé národnosti. Ve druhé polovině třicátých let se v Mohelnici začaly vyostřovat vztahy mezi Němci a českou menšinou. Vladimír Bernát vzpomíná, že při návratech ze cvičení v Sokolu na ně německé děti často házely kameny a tyto útoky pak končily pouličními bitkami, z nichž se domů vracel s modřinami.

Černým dnem se pak pro rodinu stal 10. říjen 1938, kdy do města vstoupila vojska wehrmachtu. Po mnichovské dohodě se totiž stalo součástí nově vzniklé Sudetské župy spadající do nacistického Německa. Krátce předtím většina Čechů z Mohelnice odešla do vnitrozemí. Zůstalo asi jen dvacet chudších a většinou početných českých rodin, které neměly peníze na nový začátek. Mezi nimi i Bernátovi. Ještě ten rok ve městě zavřeli českou školu, a Vladimír tak musel zbývající ročníky dokončit v německém vyučovacím jazyce, což mu vzhledem k neznalosti této řeči působilo značné potíže.

 

Ve třinácti letech na nucené nasazení

Hned po posledních školních prázdninách poslal Vladimíra pracovní úřad na práce do nacistického Německa. 19. září 1941 musel v necelých čtrnácti letech nastoupit do přeplněného vagónu původně určeného na převoz dobytka. „Byly to prasečáky vystlané slámou a narvané lidmi. Stáli tam ženské i chlapi a viděl jsem všelijaké věci, takové nemravné, co jsem v životě neviděl. Záchod byl jenom díra a prkénko, co se na něm sedělo,“ vzpomíná na cestu pamětník a dodává, že ve vagónu s ním jeli i dva stejně staří čeští chlapci Jiří Ryznar z Horních Studének a Jiří Kochwasser z Rohle, které stejně jako jeho poslali na práce v Německu. Po několikadenní cestě všichni tři skončili v šest set kilometrů vzdáleném městě Aalen ve spolkové zemi Badensko-Württembersko. Vladimíra zařadili do pekárny Alberta Aisslingera, kde za stravu a nocleh pracoval každý den od rána do večera. Jen občas se sešel se svými dvěma novými přáteli z vagónu, kteří pracovali v místní stolárně.

Po necelém roce poslali Vladimíra kvůli ekzému z mouky zpět domů. Nastoupil pak do učení na řezníka v obci Deutsch Liebau (Německá Libina, později Horní Libina a dnes jen Libina). První řeznictví ale majitel uzavřel, protože musel narukovat do wehrmachtu, a tak v březnu 1943 přešel Vladimír do řeznictví Hermanna Kauera ve stejné obci. „Využíval mě a musel jsem pracovat od rána do večera. Byl to ryzí Němec, který nesnášel cizince,“ vypráví Vladimír Bernát.

 

Měsíc v německé uniformě a pak pět let v sovětských zajateckých táborech

V listopadu 1944 ale Vladimíra nacistická správa poslala na kopání obranných zákopů před postupující sovětskou armádou do německého města Neisse v Horním Slezsku (dnes polské město Nisa). Aniž by prošel jediným dnem výcviku, vyfasoval německou uniformu a jako vyučeného řezníka ho místo kopání zákopů určili na zabíjení prasat pro polní kuchyni. Vzpomíná, že všude okolo už bylo slyšet dunění děl a vybuchujících granátů a asi po měsíci je obklíčili sovětští vojáci. Sedmnáctiletého Vladimíra pak vytáhli z úkrytu ze sklepa a s tisícihlavým davem ho pak v šiku hnali k nejbližší železniční trati. Opět ho naložili do vagónu pro dobytek. Jenže tentokrát vlak nesměřoval na západ, ale na východ.

Nějaký čas pak strávil v zajateckém táboře v Černovicích na Ukrajině a pak je převezli do Stanislavova (dnes Ivano-Frankivsk na Ukrajině), kde je umístili do starého mlýna. Desítky zajatců tam spaly na dřevěných pryčnách jeden vedle druhého. „Když šel někdo na záchod, tak už se na své místo nedostal,“ dodává pamětník.

Zajatci každý den nastupovali na různé práce ve městě i okolí. Vladimír Bernát vzpomíná, že například stavěli vilu jakémusi sovětskému generálovi nebo pomáhali při zemědělských pracích. Jednou jejich strážné přepadla skupina banderovců bojujících za nezávislou Ukrajinu. „Postříleli stráže a my jsme mohli zdrhnout, ale kam, kam...“

Zajatci žili v otřesných podmínkách. Nedostatek jídla, teplého oblečení, paraziti, infekce, nevyléčená válečná zranění a vysílení si vyžádali ještě mnoho lidských životů. „Člověk tam měl akorát na zadku plechovku a v kapse lžičku. Neměl jste tam nárok na nic,“ dodává Vladimír Bernát, kterého mimo jiné určili také na vynášení mrtvol z lazaretu umístěného v bývalém klášteře. „Tahali jsme je do velké místnosti a jak jich bylo víc, tak jsme je naházeli na vůz a zakopali mimo město.“

Po roce Vladimíra převezli do zajateckého tábora ve městě Stalino (dnešní Doněck ve východní Ukrajině). Každý den chodili ve špalíru do pět kilometrů vzdálených uhelných dolů. Už cesta zajatce velmi vyčerpávala. Často se museli brodit hlubokým bahnem nebo prošlapávat sněhovými závějemi. V nízkých slujích pracovali vleže a o bezpečnosti práce se nedalo vůbec mluvit. Vladimír Bernát v dole zažil několik smrtelných úrazů. „Na nic se nedbalo. Jenom uhlí, uhlí, uhlí,“ dodává pamětník. Ještě před nástupem do práce je ale až třikrát týdně čekalo sčítání, kdy několik hodin museli bez ohledu na počasí stát nehnutě v řadách. Hlavně tehdy, když se někdo pokusil o útěk. Pokud uprchlíka chytili, strážní ho pro výstrahu ostatních do krve zbili a pak zařadili do trestního komanda na ty nejhorší práce. „Probudili nás ve dvě nebo ve tři ráno a čekali jsme, dokud nás nespočítali. Pak jsme dostali polévku a chleba a hned do práce.“

Vladimír Bernát vypráví, že v táboře žili lidé mnoha národů, ale žádného Čecha za celou dobu nepotkal. Setkával se tak nejen s Němci, ale také s Italy, Francouzi, Poláky nebo Japonci. Všichni prý žili v jakémsi vakuu zabřednutí do svých vlastních myšlenek a každý se staral hlavně sám o sebe. Vladimír tak po celou dobu nepotkal žádnou blízkou osobu. Nemohl poslat jediný dopis domů a rodiče ho již dávno považovali za mrtvého. Jedinou věcí, která Vladimírovi pomáhala přečkat všechny útrapy, byla myšlenka na propuštění. „Nevím, kde jsem vzal tu sílu to přežít,“ dodává Vladimír Bernát, jehož vzpomínky na život v zajateckých táborech a několikaleté odloučení od rodičů i dnes značně rozrušují. V prosinci 1949 se po bezmála pěti letech a krátce před svými dvaadvacátými narozeninami konečně dočkal propuštění. Jenže ho neposlali domů, ale s dalšími zajatci do nově vzniklé Spolkové republiky Německo.

 

Místo uvítání opět doly

Podvyživený, něco kolem padesáti kil vážící Vladimír byl zase sám. Mezinárodní červený kříž mu zajistil ubytování ve městě Neuffen ve spolkové zemi Badensko-Württembersko. Sehnal si pak zaměstnání a dojížděl pracovat na překladiště zboží v třicet kilometrů vzdáleném Plochingenu. Konečně mohl napsat domů, ale rodiče stejně ještě několik měsíců čekali na jeho návrat. Svět totiž tehdy ovládala studená válka a zatímco Československo se ocitlo v sovětské sféře vlivu, Spolková republika Německo stála na opačné straně barikády. Vladimíru Bernátovi tak trvalo déle než rok, než vyřídil všechna nutná povolení a mohl se konečně po letech vrátit ke své rodině. Ta ho sice s láskou přijala, ale okolí na něj hledělo se strachem a nedůvěrou. „Všichni se na mě dívali jako na vraha. Věděli, že jsem prošel ruským zajetím a vrátil jsem se z Německa.“ Krátce poté se musel přihlásit na pracovním úřadě. „Jednali tam se mnou jako s dobytkem,“ vzpomíná pamětník, kterého poslali na těžkou práci do cihelny.

Asi po roce musel nastoupit na základní vojenskou službu. Jako „politicky nespolehlivý“ byl zařazen do Pomocných technických praporů (PTP), které státu sloužily k získání levné pracovní síly a kde vojáci dostali místo zbraní do ruky krumpáč a lopatu. Konkrétně narukoval k 55. PTP v Ostravě-Radvanicích. Opět ho pak poslali pod zem a dva roky pracoval v dole s příznačným názvem Velkodůl Stalin.

Kupodivu na pobyt v PTP nevzpomíná špatně. Měl totiž za sebou již spoustu zkušeností z pobytu v SSSR. „Mně to ani nepřišlo, necítil jsem se blbě, protože tam bylo jídla dost,“ vypráví pamětník, ale vzápětí dodává, že si moc dobře uvědomoval další ztrátu svobody.

Vzpomíná ale také na smrt kamaráda, jehož jméno si ale bohužel zrovna nemohl vybavit. Zával ho uvěznil v dole. Malým otvorem mu dodávali pití a stravu, ale vyprostit se ho podařilo až po třech dnech, během nichž mu zešedivěly vlasy. Léčil se pak v nemocnici, kam za ním dorazili jeho rodiče. „Z radosti, že je viděl, ho ranila mrtvice a zemřel.“

Po návratu do civilu Vladimír Bernát až do penze pracoval na dělnické pozici v MEZu Mohelnice. V roce 1954 se oženil s Jarmilou Šlesingovou, s níž měl pět dětí. V roce 2018 žil stále v Mohelnici. „Musíme si všeho vážit a hlavně nepřijít o svobodu,“ dodává na závěr své poselství pro budoucí generace Vladimír Bernát.

Vladimír Bernát zemřel 3. listopadu 2020.