„Byla to těžká doba v tom smyslu, že se hledalo co a jak, a byla to krásná doba, protože jsme byli svobodní. Já za desinaturu jsem se konečně mohla jet osobně podívat na veletrh do Paříže nebo na veletrh do Itálie. Že jsem nemusela mít zprostředkované informace, ale že jsme jako desinatéři mohli vyjíždět ven a tam čerpat inspiraci, atmosféru, vidět, jak tam lidé žijí. Já jsem byla jak Alenka v říši divů, když jsem jela na veletrh, tam jsem viděla vystavené zboží – módní trendy, co firmy nabízejí, že se bude vyrábět –, ale už to tam lidé nosili, už to bylo ve výlohách. Nějak to tam bylo samozřejmější.“
„Hlásila jsem se na střední školu, ekonomika spojů. Ve čtrnácti letech člověk neví, co by dělal. Já sice chtěla být návrhářka, umělkyně, ale věděla jsem moc dobře, že na to nemám. Že zas tak dobrá nejsem, abych šla na konzervatoř. Takže jsme se rozhodli pro ekonomiku spojů. Bylo zajímavé, že mě nevzali. Dozvěděli jsme se, že v mém posudku, který každý žák dostával, bylo, že rodina je nábožensky zatížená. Úplný nesmysl. Všechny akce Z, to znamená zadarmo pracovat, stavět samoobsluhy, dělat chodníky, všude tatínek pomáhal. My jsme byli taková vzorná rodina. A tuto větu napsal tatínek mé nejlepší kamarádky. To jsem nepochopila, proč to udělal. Byl velký komunista, asi jsme mu leželi v žaludku. Já jsem se s tou jeho dcerou opravdu kamarádila, chodily jsme každý den spolu do školy ze školy, opravdu hodně jsme si rozuměly. A její tatínek mě takhle pokazil posudek. Díky tomu mě nevzali, protože ředitel střední školy mě říkal: ‚Já vás nemůžu vzít, je to červeně podtržené. Já si to nevezmu jako riziko, že bych vás vzal.‘“
„Přesně si pamatuji 21. srpen, kdy jsme v noci slyšeli najednou dunění. Kolem našeho domu jezdily sovětské tanky. To je takový rachot, že se klapalo sklo v oknech, a my jsme byli vyděšení. Tatínek byl na noční v komorových pecích, v Karborundu, továrně na brousky. My jsme spali, tak jsme se přitulily v ložnici my dvě holčičky a maminka. Tatínek přišel domů a říkal: ‚Tak a jsou tady!‘ Maminka se ptala, kdo? Nějaká návštěva? A tatínek říkal: ‚Bratři, Sověti.‘ Ptala jsem se, zda bude válka? Byli jsme vyděšení, nevěděli jsme, co náš čeká. Taková vzpomínka: Benátky nad Jizerou jsou blízko Milovic, kde byla základna sovětských vojsk, a my jsme ty vojáky hodně potkávali. Moje první ruská slova byla: ‚Idí damoj!‘“
Vlastimila Bergmanová se narodila 25. března 1959 v Mladé Boleslavi. Otec Vlastimil Dostál byl truhlář, maminka Lydie mzdová účetní. Rodina s dvěma dcerami žila v Benátkách nad Jizerou, v roce 1973 se přestěhovali do Liberce. Vlastimila vyrůstala ve věřící rodině, která formovala její životní názory a hodnoty. Na základní škole čelila znevažování kvůli víře a kvůli tomu, že nechodila do pionýra. 21. srpen 1968 prožila ve strachu z války, protože kolem jejich domu jezdily sovětské tanky. Kvůli přičinlivému soudruhovi z řad Sdružení rodičů a přátel školy (SRPŠ), který na ni napsal negativní posudek, se nedostala na střední školu, kterou si vybrala. Začala se učit v Textilaně na tkadlenu, po roce přestoupila na střední školu a vzdělání v textilním oboru završila vysokou školou. V roce 1983 nastoupila do Textilany, kde pracovala téměř dvacet let, převážně v oddělení desinatury. Kreativní návrhářská práce ji velmi bavila, poznala tam řadu přátel i svého budoucího manžela. Listopadový převrat 1989 prožila aktivně jako členka Občanského fóra. V roce 2001 začala učit na Fakultě textilní Technické univerzity Liberec. V roce 2008 napsala knihu o historii původní Liebigovy fabriky „Textilana v obrazech a datech“. V Liberci se setkala také s jedním z potomků původních majitelů, Paulem Liebigem. V roce 2020 žila a pracovala v Liberci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
