Hedvika Bartschová

„To nás vezli žebřiňákem do Žulové. No, a v Žulové jsme jely (s dalšími dívkami – pozn. ed.) ještě osobním vlakem do Dolní Lipové a tam už jsme také nastupovaly do otevřeného vagonu. (Jak se tím vozí dobytek. Tam je nahnali a v otevřených vagonech je vezli do Olomouce.) No, otevřeným až do Olomouce. (Tam jste aj zmokly, jsi říkala.) No, a tam jsme byly v táboře, tam jsme měly ráno jak trestanci černou meltu, to nebyla káva a kousek suchýho chleba. No, a tam jsme byly pár dní a pak jsem onemocněla. Jsem dostala střevní katar a měla jsem i čtyřicet horečky. Tam byla taky paní doktorka, taky byla hodná. Tak jsem pak ležela v tom sále. (No, ale potom přece jenom, nakonec ses dostala…) No, a pak jsem tam právě byla, když jsem byla zase lepší, na nohách. Tak zase jsme musely chodit do Olomouce na nádraží a zase do otevřeného vagonu nás natlačili. (Do Přerova.) A v noci byla bouřka, to jsme byly mokrý jak to… A zase do lágru v Přerově a tam byly takový dřevěný holý pryčny. No, a tam jsme přespaly do rána. Ráno zase pak bylo pěkný a musely jsme se na dvorku postavit, tak ke mně přišla potom jedna pani. No, a ty, co tam byli u stolků, oni se zeptali, jestli umím v zemědělství něco dělat. Tak že ano, tak mě vzali. A pantáta ten tam byl s dvouma koněma a kočárem mě vezli dom. A pantáta na mě vždycky mluvil a já jsem nerozuměla ani slovo.“