Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Bartschová (* 1929)

• narozena 17. října 1929 v Rychlebských horách v německé rodině

• po válce byla poslána na Moravu na práci

• téměř celá její rodina byla po válce odsunuta

• v roce 1949 musela její rodina uvolnit dům řeckým emigrantům

• česky se naučila až po narození svých dcer

• v roce 1967 krátce vycestovala za svými příbuznými do Německa

• celý život pracovala v zemědělství

• dodnes udržuje kontakty se svými příbuznými v Německu

Dětství a zvyky

Hedvika Bartschová se narodila 17. října 1929 v Nových Vilémovicích v Rychlebských horách. Její rodiče byli Franz a Ludmila Moserovi a měla ještě dva sourozence – o rok mladší sestru Angelu a o deset mladšího bratra Gottfrieda. Její rodina vlastnila sedm hektarů polností, koně, několik krav i mladý dobytek, a tak musela malá Hedvika doma už od dětství pomáhat. Samozřejmě ale zbýval čas i na hraní – s dětmi ze sousedství si na jaře a v létě nejradši hrály na houpacím koni a běhaly venku a v zimě jim zas největší radost dělalo sáňkování.

Z dětství si také pamatuje, že se dodržovaly různé zvyky. Na svatého Ondřeje házeli botou; o Vánocích chodili na půlnoční, krájeli jablka a posílali svíčky po vodě; o masopustu chodili v maskách a pak se pokračovalo zábavou v hospodě; o Velikonocích hledali nadílku od zajíčka; na svátek Božího těla chodili s košíky naplněnými okvětními lístky, které v průvodu rozhazovali; a na svatého Jana pálili ohně a starší přes něj skákali.

Poválečný odsun a práce na Moravě

Do základní školy začala Hedvika chodit ve Vilémovicích ještě před válkou a osmou třídu dochodila v roce 1943. Pak už ale ve školní docházce pokračovat nemohla. Jako dítě válku nicméně příliš nevnímala. Nejvýrazněji se jí dotklo to, že téměř všichni muži byli ve válce, takže musela ve vesnici více pomáhat. Každé ráno tak nejdříve šla podojit k sousedce a až potom mohla do školy. Od roku 1940 až do konce války také vypomáhala ve školce.

Na konci války bylo Hedvice čtrnáct let a pro německé rodiny krušné časy zdaleka nekončily. Hned v roce 1945 odcházely německé rodiny pryč, nicméně Hedvika Bartschová říká: „Nepamatuji si, že by rodiče měli strach, jako děcka jsme to doma tak necítily.“ Ale dodnes si pamatuje, jak tatínkovi tekly slzy, když jim brali koně a krávy. Smutné bylo i to, že všech sedm maminčiných sourozenců bylo odsunuto, a oni byli jediní, kdo zůstali.

Na podzim roku 1945 pak byla Hedvika s dalšími děvčaty odvezena na práci na Moravu. Nejdříve jely na žebřiňáku do asi patnáct kilometrů vzdálené Žulové, potom osobním vlakem do Lipové, kde přestoupily do dobytčího vlaku, který je odvezl do Olomouce. Několik dní potom strávily ve sběrném táboře, kde Hedvika onemocněla střevním katarem. Po uzdravení pokračovala do Přerova do dalšího tábora. Tam za ní přišla nějaká cizí žena a ptala se jí, jestli umí pracovat v zemědělství. Když odpověděla, že ano, odvedla ji s sebou. Hedvika vůbec nevěděla, kam jde, ale měla štěstí, že se dostala do slušné rodiny, se kterou měla nakonec dobrý vztah. A to i přesto, že ona mluvila jen německy a rodina zas jen česky. Naštěstí dědeček uměl trochu německy, a tak se na základních věcech domluvili. Této rodině pomáhala jedenáct měsíců se sekáním dříví, krmením zvířat nebo dojením krav a za celou dobu se nemohla ani jednou podívat domů a navštívit svou rodinu, která zůstala ve Vilémovicích.

Návrat do Rychleb a snahy o vystěhování do Německa

Domů do Vilémovic se tak vrátila až téměř po roce a bydlela v nich do roku 1949, kdy museli svůj dům přenechat řeckým politickým emigrantům. Rodina Moserova se přestěhovala do nedalekého Horního Fořtu, ale Hedvice se o rodném domě ještě dlouho zdálo. Po válce navíc musela celá jejich rodina nosit pásku s černým „N“ a stávalo se, že když je někdo potkal, tak na ně jako na Němce začal plivat. Na druhou stranu ale měla Hedvika i kamarádku, která byla Češka, a tak měli doma více jídla a ona často přinesla velkou svačinu, o kterou se s ní rozdělila.

Na začátku 50. let rodina Moserova zažádala o vystěhování do Německa, nicméně nedostali víza. V roce 1953 jim naopak bylo přiděleno československé občanství. Podruhé se chtěli vystěhovat v roce 1968, ale to už byla Hedvika vdaná a její manžel byl nemocný, takže to opět nevyšlo.

Rodina

Se svým o čtyři roky mladším manželem se znala od dětství z Vilémovic: „Já jsem si vždycky říkala, že mladšího chlapa nechci, no, a pak byl mladší.“ Protože Hedvika neměla v Československu skoro žádné příbuzné, uspořádali jen malou svatbu na úřadě ve Vlčicích.

Ona pracovala v kravíně a manžel byl nejdříve traktorista v Uhelné na statku a později jezdil s nákladním autem v Javorníku. V 60. letech se dozvěděli, že se v Uhelné prodává dům po Němcích, koupili ho a v roce 1965 se tam přestěhovali.

S první dcerou Renatou zůstala Hedvika doma asi jen půl roku, potom musela zpátky do práce a s péčí o dceru jí pomáhala manželova sestra. V polovině 60. let se jim pak narodila dcera Regina, a to už doma zůstala déle, aby se mohla o obě dcery postarat. A až s nimi se naučila český jazyk.

V roce 1967, kdy v Československu panovala uvolněnější atmosféra, se vydala celá rodina za příbuznými do Německa, kde strávili tři týdny. V roce 1972 pak nastoupila Hedvika znovu do práce do prasečáku v Uhelné: „Byla to těžká práce, žádná mechanizace.“ Doma žádné hospodářství neměli, ale po roce 1989 požádali v restitucích o navrácení majetku a podařilo se jim získat zpátky pole a louky.

I dnes udržuje kontakty se svými sestřenicemi v Německu, které občas přijedou na návštěvu do své rodné vesnice, a dopisuje si se svými bývalými sousedy a kamarádkou.