„Plný nadšení jsem se šel koupat na Šumavě do studené vody a dostal jsem zápal plic. Asi to byl dost těžký zápal plic. Strašínský lékař říkal rodičům, že to asi nepřežiji. A přišel americký vojenský doktor, že mi dá penicilin a bude to dobré. Jenže penicilin, to se u nás vůbec nevědělo, co to je. Lékař říkal, že s jeho podáním nemůže souhlasit, jedině na revers od rodičů. Rodiče přijeli, anebo tam už byli na dovolené, otec podepsal revers, že mi můžou dát penicilin, ale že chce, aby mi to dali v nemocnici. Ten americký lékař mě zavezl vojenskou sanitkou do Strakonic do nemocnice. Tamní lékař ale říkal, že mi žádný penicilin nepíchnou. Otec na tom trval. A tak lékař nakonec na otcovu zodpovědnost souhlasil. Trval ale na tom, že mi to musí píchnout ten Američan, protože oni to dělat nebudou. Americký lékař mi tedy píchl penicilin. Přestože jsem měl ještě ve dvě hodiny odpoledne horečku a skoro jsem o sobě nevěděl, večer v šest hodin už jsem byl bez teploty. A za dva za tři dny mě propustili z nemocnice a jel jsem domů opět džípem. Zase pro mě přijeli američtí vojáci. To je moje vzpomínka na americkou armádu.“
„Pamatuji, jak jsem jednou ministroval na pohřbu paní ze Strašína. Její jméno si už nepamatuji. Byl smuteční obřad v kostele, rakev tam stála uprostřed, když najednou někdo vběhl do kostela a říkal: ‚Američané jedou od Kašperských Hor!‘ Všechno se nechalo a v těch ministrantských úborech jsme běželi dolů, jak byla křižovatka od Kašperských Hor a cesta směrem na Sušici. A šli jsme vítat Američany. Bohužel rakev s tou paní zůstala v kostele opuštěná. Dokonce i farář šel Američany vítat. A Američané se nastěhovali dědovi do restaurace, tedy spíše venkovské hospody. Pochopitelně, nejdřív museli odvést německé ženy s dětmi, potom část německé armády, která se tam také začala ubytovávat. A do hospody se nastěhovala americká armáda. Byl jsem šťastný. Bylo mi devět let. Američané mě vozili v džípech, Američané mi přinesli čokoládu. Nevím, jak jsem jim rozuměl, česky neuměli, ale nějak jsme se domluvili.“
„Děda mě měl moc rád, ale příliš se se mnou nemazlil. Musel jsem dost dělat. Byl rybář, chodil na pstruhy. Na Šumavě byly potoky samý pstruh. Jako ani ne devítiletého kluka mě naučil chytat pstruhy, to už tam byli Američané. Musel jsem s ním vždycky chodit. Když jsem to už trošku uměl, řekl: ‚Narýpej si žížaly, běž na potok a přines domů k večeři nějaké pstruhy.‘ Byl jsem kluk a musel jít asi čtyři kilometry na potok, kde to měl pronajaté. Chytal jsem na žížaly, popřípadě jsem si nachytal koníky, a přinesl jsem domů šest sedm pstruhů k večeři. Děda říkal: ‚No vidíš, to ses činil! Já myslel, že přineseš dva pstruhy, a ty jich máš sedm, nebo snad osm!‘ To byl můj děda. Měl knír nakroucený nahoru. Já jsem si ho nechal taky narůst. On si ho pořídil v legiích na protest, že nechtěl bojovat v rakouské armádě. Já si nechal vous narůst jako protest v roce 1968, když přišli Rusové.“
Miloslav Bartoš se narodil 10. prosince 1936 v Chomutově. Po začlenění města do Sudet a připojení k Německu se s rodiči přestěhoval do Prahy. Otec i matka pracovali jako úředníci na poště v Praze-Libni. Poslední rok války prožil u prarodičů ve Strašíně na Šumavě. Obec osvobodili američtí vojáci a pak několik měsíců bydleli v hostinci jeho dědy. Po válce se vrátil do Prahy. Když se ve škole dozvěděl, že nedostane doporučení na gymnázium, protože nemá dělnický původ, šel si v pionýrském šátku stěžovat do kanceláře tehdejšího komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Prezident ho sice nepřijal, ale pozval na Hrad jeho otce. Na gymnázium ho nakonec přijali v Poličce na Vysočině. Po maturitě vystudoval stavební fakultu Českého vysokého učení technického (ČVUT) v Praze. Roku 1956 se účastnil Majálesu, který měl opoziční ráz. Po studiích odešel do Ostravy, kde dostal místo v krajské projektové kanceláři Stavoprojekt. Mimo jiné pracoval na výstavbě sídliště v části Poruba. Během sametové revoluce v listopadu 1989 spoluzakládal v Ostravě-Porubě Občanské fórum. Po pádu totality byl zvolen starostou Poruby. Založil a vedl buňku Občanské demokratické strany v Ostravě-Porubě. Funkci starosty ostravského obvodu vykonával skoro deset let. V roce 2022 žil v Ostravě-Porubě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
