Krista Bartoníčková

"Chtěli, abychom odešli z pohraničí, tak nás přestěhovali za Jilemnici na státní statek Javorek. Tři rodiny z Rokytnice. Nás nastěhovali u rybníka do takového domečku: kamenný, studený a mokrý, doslova, takže nám nábytek a všechno zplesnivělo. I když se větralo, topilo, to nebylo nic platné, na drátěnkách byly kapky. Tam jsme byli tři roky. Já chodila v Jilemnici ještě poslední rok do školy, sestra také. Tatínek neustále žádal [o návrat na Dvoračky], protože jsme nebyli spokojení. Na Dvoračky do našeho domu přistěhovali dva Bulhary a ti tak špatně hospodařili, že jim chcípnul dobytek a po roce to opustili. Potom přišel další zájemce, který hospodařil trochu líp, ale zabil se na motorce, tak to bylo zase opuštěné. Tehdy to už měly Interhotely, převzaly to a personál se musel starat jak o dobytek, tak o budovu. Bylo třeba dojit, máslo vyrábět, zpracovat vše dalo dost práce, tak to zajišťovali personálem z Dvoračky. Tatínek věděl, že tam jsou zaměstnaní cizí lidé, tedy bychom mohli být i my a neustále žádal. V padesátémprvním roce jsme šli zpátky. Tatínek byl zaměstnaný jako kočí, protože už byli koně a maminka jako pokojská. V létě sušili louky dole, nadřeli se hodně."

„Na Štumpovce se střídal personál, bydlel tam, jeden vedoucí za druhým se také střídali, tam nikdo nevydržel, protože to nebylo lehké živobytí a v devadesátém roce to měl převzít zase nový nájemce. Dělali inventuru a ložní prádlo hodili na rozpálené akumulačky. Šli vedle na Dvoračku, tam popíjeli, o půlnoci se vrátili, že půjdou spát, otevřeli dveře, vyšlehly plameny a během hodiny lehl třicetimetrový dům popelem. Plechová střecha na tom seděla a z komína se kouřilo. Pak nám to volali, jeli jsme tam, autem až nahoru, bylo to hrozné. Hlídala to policie. Personál, který tam bydlel, nárokoval mnoho věcí, že tam měli šperky a všechno možné shořelo, tak nám za věci z inventáře pojišťovna nic moc nedala, jen malou částku.“