„Nemile se mne dotkla jedna věc. Chodili studenti do továren. A teď nás nahnali do jídelny a takový klučina asi osmnáctiletý nám začal říkat, jak jsme celý život žili špatně. A to jsem jako... tedy já jsem byla zticha. Ale byla tam jedna paní, bylo jí asi padesát. A ona říkala: ,Celý život špatně?! Chodili jsme do práce, vydělali jsme si na chleba a starali jsme se o rodinu.‘ Tak to mě jako… Měla, holka, odvahu to říct, a já jsem si to jenom myslela. Co takový klučina mohl vědět? No nic, mohli poslat dospělého člověka, a ne tyhle napůl děti. Myslím si, že kdyby tam přišel dospělý člověk a všechno by nám vysvětlil, tj. jak to bylo nebo jak by to mělo být nebo co se stalo, tak by to bylo všechno jiný. Ale tohle na mne nepůsobilo dobře.“
„Za války to tady bylo o to horší, že maminka byla víceméně ne zrovna v té německé společnosti vítaná. To znamená, měla na hrbu to, že tatínek byl Čech. A já tím pádem jsem mezi dětmi dostala dost často na frak. Prostě jsem patřila stranou, a když jsem vystrkovala růžky, no tak jsem holt dostala. A po válce se stalo vlastně to samý. Protože najednou se zjistilo, že neumím česky, že jsem vlastně taky napůl méněcenná, a dostala jsem opět nakládačku. Ale alespoň jsem se naučila prát.“
„Kdy jste měla během války největší strach?“ - „Když byl nálet, když byl nálet. Člověk to slyší nebo viděl v biografu nebo v kině. Ale když se vás to potom týká samotného, tak už je to mnohem horší a drastičtější. My jsme tedy měli kliku, že ten sklep, kam jsme utíkali do krytu, byl jenom přes uličku. Takže jsme byli tam. A zrovna tady na tom konci města nepadla ani jedna puma. Všechno to spadlo doprostřed města. Ale přesto to bylo hrozný.“
Kristina Balcarová, rozená Honsová, se narodila 24. června 1936 v Mimoni, v okrese Česká Lípa. Maminka byla Němka, otec Čech. Coby malá dívka si tak během druhé světové války i po ní vytrpěla od dětí obou národností projevy nevraživosti. Smíšené manželství přineslo nelehké, nepříjemné chvíle i oběma rodičům. Její otec Josef Hons byl za války totálně nasazen v Berlíně. Kristina Balcarová vzpomíná na život v Mimoni nejen během válečných let. Jako mladá dívka se chtěla stát ošetřovatelkou, ale soudružská delegace ji a další spolužáky po roce 1950 přesvědčila, aby šli budovat republiku. Vyučila se proto soustružnicí. Tou se však živila jen několik měsíců. Velkou většinu své pracovní kariéry strávila v kanceláři. Zprvu v odbytu textilní továrny Mitop v Mimoni a poté více než třicet let v odbytu a zásobování Okresního podniku místního průmyslu v Mimoni. V letech 1991 až 2014 pracovala v soukromé firmě v zásobování a jako překladatelka. V Mimoni prožila celý svůj život a v květnu 2020 tam také zemřela.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
