Inge Auerbacher

* 1934

  • „Věděli jsme, že z rodiny již nikdo nežije. Pamatuji si, že poslední den byl osmý květen. Esesáci při útěku ještě do tábora stříleli a házeli granáty – na můj blok. Nacházeli jsme se v blízkosti bazénku a jeden granát mi prosvištěl přímo kolem hlavy - měla jsem pocit, že mám hlavu pryč. Pak jsme se ukryli do bezpečí do sklepa, tedy nebyl to úplně sklep, spíš díra v jedné z budov. Otec řekl: ‚Jako bývalý voják vím, že teď se musíme ukrýt někam do bezpečí.‘ Odešli jsme tam dolů, vzala jsem s sebou jednu věc, totiž modlitební knížku jednoho bývalého židovského vojáka, jeho jméno bylo napsáno uvnitř. Odložila jsem svoji panenku stranou, ale bylo pro mě velmi důležité, abychom se pomodlili za přežití, protože to bylo vše velice nebezpečné. V tu dobu ještě několik lidí zemřelo, když esesáci házeli dovnitř při odchodu granáty. Pak někdy kolem osmé večer někdo vyšel ven a volal: ‚Jsme svobodní. Jsou tu Rusové.‘ Znělo to neuvěřitelně. Musím říct, že nikdo vyloženě nejásal, vždyť lidé tam neměli nikoho z rodiny, byli v hrozném stavu, propukla epidemie tyfu a nikdo jsme nesměli ven. Samozřejmě jsme byli rádi, ale nebyla to vyloženě radost. Kdo vůbec žije? Kdo přežil? Přicházeli přeživší z Osvětimi i odjinud a říkali – nikdo z naší rodiny nepřežil. Tak to bylo.“

  • „Později řekli: Přijede komise, všechno se musí dokonale připravit a ukázat. Na hlavní ulici postavili kapelu, která hrála, to jsem viděla. Také pavilón pro děti, kterým rozdali chleba se sardinkami, když komise procházela kolem. V komisi byli většinou Švýcaři a děti pak musely říkat: ‚Strýčku Rahme, už máme zase sardinky!‘ Měla jsem kamarádku, která byla mezi těmi dětmi a přímo to zažila. ‚Už jsme sytí, můžeme si jít hrát?‘ Sotva ale komise poodešla, zase jim sardinky sebrali a už nikdy žádné neviděly.“

  • „Můj otec chodíval pravidelně prohrabávat smetiště, kam vyhazovali kosti od koňského masa – nedostávali jsme tedy žádné maso, jen vlákna, ale vždycky se snažil někde najít něco málo k jídlu navíc, protože jsme hladověli. Občas našel nějakou kost ještě s chrupavkou, to bylo jediné, co jsme mohli jíst pro zpestření. Ale nebylo to příliš často. Většinou jsme jedli brambory.“ „Váš otec nepracoval?“ „Ne, otec nepracoval, ale matka ano, v místnosti poblíž... Matka pracovala, prala prádlo po nemocných tyfem, uklízela a tak podobně a potom v jedné místnosti poblíž Drážďanských kasáren pečovala o staré nemocné vyhladovělé ženy jako zdravotní sestřička, i když to nikdy předtím nedělala. Jednou jsem do té místnosti přišla a viděla, že všichni lidé na lůžkách mají v ruce hole, a divila se: ‚Proč mají všichni v ruce hole?!‘ Jedna žena řekla: ‚No, v noci jsem cítila něco těžkého na rameni. A když jsem se otočila, seděla tam krysa!‘“

  • „Brambora byla jako diamant. Napsala jsem o tom i báseň – Diamanty ve sněhu. Brambory byly uskladněné ve sklepě v Drážďanských kasárnách a moje matka občas do toho sklepa chodila brambory krást, samozřejmě musel ještě někdo další hlídat kvůli strážím ghetta, také se po určité hodině nesmělo vycházet z budov. Brambory jsme pak ukrývali pod slamník a spali na nich. Vždycky s sebou brala nějakou další ženu, která hlídala, aby ji nechytil dozorce konající hlídku v ghettu, to by se pak mohla dostat do Osvětimi nebo do Malé pevnosti, kde to bylo podobně strašné jako v Osvětimi, hotové peklo. Jednou jsem k narozeninám, k osmým, dostala právě jednu bramboru.“

  • „Potom přišla paní Rinderová, její manžel pracoval v kuchyni, pocházela z Prahy a měla šestiletého synka, který se jmenoval Tomi. Zeptala se: ‚Jsou v transportu nějaké děti?‘ ‚Ano, sedmiletá Inge.‘ Na to řekla, že má trojdílnou matraci v jednom z dětských pokojů, kde byly ubytované malé děti, v Drážďanských kasárnách, kde nocuje i její synek. Byla to trojdílná matrace, jejíž části se daly bez rozřezání oddělit. Přinesla mi nahoru do podkroví jednu část té matrace, abych nespala na holé zemi. Pak řekla, že v dětských pokojích je to lepší, že mě ubytuje tam, kde je i její synek. Její manžel pracoval v kuchyni, byla to pro něj a pro kohokoliv lepší práce, mohl občas něco odebrat z polévky nebo oloupat tajně bramboru navíc – brambory, to slovo si dodnes pamatuji v češtině, bylo velmi důležité. Odvedla mě pak tedy do dětského pokoje, abych nemusela spát na kousku matrace na zemi. Bylo tam hodně dětí, palandy, a velká část dětí měla spálu, propukla tam úplná epidemie, takže jsem po pár týdnech také onemocněla spálou a byla jsem hodně nemocná. Dokonce mě odvezli do vrchlabské nemocnice, takže jsem nemohla vidět rodiče.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.09.2024

    (audio)
    délka: 01:56:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z Terezína si pamatuju jedno české slovo - brambora. Dostala jsem ji jako dárek k osmým narozeninám

Inge Auerbacher, Praha, 2024
Inge Auerbacher, Praha, 2024
zdroj: Natáčení

Inge Auerbacher se narodila 31. prosince 1934 v jihoněmeckém Kippenheimu jako jediné dítě Bertholda a Reginy Auerbacherových. Často jezdila k rodičům matky do Jebenhausenu, kde si hrála s křesťanskými dětmi a získala hezké vzpomínky. Od Křišťálové noci se situace pro Židy v Německu výrazně zhoršovala, po návratu otce a dědečka z Dachau se rozhodli přestěhovat do umírněnějšího Jebenhausenu. Po vypuknutí druhé světové války však dědeček zemřel na infarkt, malá Inge musela dojíždět do židovské školy až do Stuttgartu a v roce 1941 zmizela babička v transportu do lotyšské Rigy. Babičku už rodina nikdy neviděla, stala se jednou z 30 000 obětí masových vražd v lese Bikernieki. Rodině Auerbacherových se dlouho vyhýbaly transporty, protože otec byl válečný hrdina z první světové války. Nakonec dostali v roce 1942 výzvu k nástupu do transportu do Terezína, kde pak strávili v nuzných podmínkách o hladu a v nemocech tři roky. Inge si s sebou vzala jen panenku Marlene, ostatní věci jim zabavili. Zatímco děvčátka Ada i Ruth, s nimiž se v Terezíně skamarádila, se konce války nedožila, Inge s rodiči se dočkala osvobození. Byla jediným dítětem ze svého württemberského transportu, které přežilo. Po návratu do Stuttgartu devět měsíců bydleli v jedné místnosti ve svém bývalém domě v Kippenheimu, pak v Göppingenu. Nakonec se však rozhodli odejít do Ameriky, kde měla matka příbuzné. Zde se však projevila u Inge tuberkulóza, dva roky musela strávit na nemocničním lůžku. Uzdravila se nakonec díky objevu antibiotik streptomycin, v patnácti letech začala chodit do školy a nakonec se z ní stala chemička. Ve výzkumné laboratoři pracovala 38 let, zároveň psala knihy a přednášela o holokaustu po celém světě. Její neznámější kniha Jsem hvězda vyšla také v češtině.