Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Inge Auerbacher (* 1934)

• narodila se 31. prosince 1934 v Kippenheimu v židovské rodině

• část dětství strávila u prarodičů z matčiny strany v Jebenhausenu

• 10. listopadu 1938 v Kippenheimu proběhl pogrom v rámci tzv. Křišťálové noci, otec i dědeček byli na několik týdnů odvezeni do Dachau

• odstěhovali se do Jebenhausenu, kde dlouho odolávali transportům, protože otec byl válečný veterán a hrdina z první světové války

• dojížděla do židovské školy ve Stuttgartu, rodiče pracovali v továrnách jako nuceně nasazení

• dědeček zemřel krátce po vypuknutí druhé světové války, babička v roce 1941 odvezena transportem do Rigy, kde v lese Bikernieki zastřelena a pohřbena v masovém hrobě

• v červnu 1942 transport do Terezína, kde celá rodina prožila tři roky až do osvobození, z toho Inge strávila část na marodce kvůli různým nemocem

• 23. června 1944 proběhla návštěva Červeného kříže v Terezíně

• po osvobození Rudou armádou odvezl rodinu a pár dalších přeživších autobus do Stuttgartu, Inge jako jediné dítě

• v původním domě v Kippenheimu měli jen 1 místnost, po devíti měsících odešla rodina do Ameriky

• po několika málo týdnech se projevila u Inge tuberkulóza, následující dva roky strávila na nemocničním lůžku

• po objevení streptomicynu se uzdravila a teprve v 15 letech začala chodit do školy

• nastoupila na univerzitu ke studiu chemie, ale po několika týdnech opět nemoc

• po dokončení studia pracovala ve výzkumné laboratoři 38 let

• napsala šest knih, jezdila po celém světě přednášet o holokaustu, v roce 2022 přednesla emotivní projev v německém parlamentu s výzvou proti antisemitismu

Inge Auerbacher přežila holokaust jako jediné dítě z celého svého transportu z Württemberska, přičemž s rodiči strávila tři roky v terezínském ghettu. Přestože se u ní po odchodu do Ameriky projevila tuberkulóza, po uzdravení se stala chemičkou a spisovatelkou, přednášela po celém světě o holokaustu. Na podzim roku 2024 zavítala opět do České republiky, protože v češtině vyšla její kniha Jsem hvězda.

Rodina významného spisovatele i válečného hrdiny

Inge Auerbacher se narodila 31. prosince 1934 v jihoněmeckém Kippenheimu nedaleko Štrasburku jako jediné dítě Bertholda a Reginy Auerbacherových. Otec byl obchodník s textiliemi, matka v domácnosti a byli ortodoxní židé s moderním pojetím víry. Rodina otce zde žila již po staletí, jeden z příbuzných, Berthold Auerbach (Moses Baruch Auerbacher, žil mezi lety 1812 a 1882), patřil mezi známé lidové německé spisovatele. Otec bojoval během první světové války v německé armádě, po průstřelu ramene měl trvalé následky a dostal Železný kříž za statečnost. Prarodiče z matčiny strany, Max a Belly Lauchheimerovi, žili v obci Jebenhausen u Göppingenu nedaleko Stuttgartu a malá Inge sem často za prarodiči jezdila. Asi 40 % tamních obyvatel bylo židovského původu, zatímco v Kippenheimu bydlelo jen 60 židovských rodin z 2000 obyvatel. Život rodiny Auerbacherových se točil kolem synagogy, kde působil kantor Schwab, rabína neměli. V Kippenheimu se Inge kamarádila spíše se židovskými dětmi, rodina měla velký dům a dvě služebné, o svátcích se židovské rodiny navzájem navštěvovaly. Postupně se zde však na rozdíl od Jebenhausenu začaly projevovat náznaky nenávisti vůči židovskému obyvatelstvu. 

Křišťálová noc, Dachau a jediná židovská škola

V Kippenheimu se Křišťálová noc projevila zapálením synagogy a zatčením všech židovských mužů starších 16 let. V ty dny byli zrovna na návštěvě prarodiče, takže nejprve po ranní modlitbě v synagoze zatkli dědečka, pak i otce a oba skončili na několik týdnů v Dachau. Dům rodiny přišel o všechna okna, jeden z kamenů prolétl malé Inge kolem hlavy, než se ženy s holčičkou stihly ukrýt v dílně na zadním dvorku. Když se dědeček a otec vrátili po několika týdnech z Dachau do poničeného domu, rozhodla se rodina, že se všichni přestěhují do Jebenhausenu a zároveň se pokusí odejít z Německa. Matka měla příbuzné v Americe, ale protože tam právě vládla krize a nezaměstnanost, nechtěli je k sobě přijmout. Netušili, jak vážná situace v Evropě panovala. Dědeček však ze zklamání ze země, kterou miloval, onemocněl a zemřel.

Na čas strávený v Jebenhausenu vzpomínala Inge Auerbacher paradoxně jako na krásné období dětství. Hrála si vesele s ostatními křesťanskými dětmi, v domě babičky pomáhala křesťanská služebná Theresa a všichni se k nim chovali hezky. Když měla malá Inge nastoupit do školy, nechápala, proč nemůže chodit s ostatními dětmi, ale musí dojíždět do jediné židovské školy až do Stuttgartu. Pro jízdu do školy potřebovala navíc zvláštní povolení, protože v té době se již Židé nesměli volně pohybovat. Ještě nebezpečnější byla cesta pro malou holčičku od 1. září 1941, když si Židé museli přišít na oděv žlutou Davidovu hvězdu. 

Masový hrob v lotyšském lese pro babičku, Terezín pro mladou rodinu

Když na konci roku 1941 začaly deportace na Východ, celá rodina obdržela příkaz k transportu, ovšem otec jako válečný hrdina svou rodinu zachránil. Bohužel již nedokázal pomoci babičce, ta nastoupila na stuttgartském nádraží do vlaku směrem do lotyšské Rigy a už ji nikdy nespatřili. Později se dověděli, že se stala jednou z 30 000 obětí masové vraždy v lese Bikernieki poblíž Rigy. Otci se podařilo rodinu uchránit i před dalšími transporty, a to až do 22. srpna 1942, kdy celá malá rodina musela odjet transportem do neznámé vesnice. Netušili, že se bude jednat o ghetto v Terezíně. Sbalit si směli jen málo věcí, malá Inge si s sebou vzala panenku Marlene, naštěstí jí hračku nezabavili při prohledávání ve sběrném deportačním centru, na rozdíl od malého dřevěného odznáčku. Pak jeli dva dny normálním vlakem do Bohušovic, odkud se muselo pěšky dojít do Terezína. V transportu bylo mnoho starých lidí, pro něž ujít těch pár kilometrů nebylo snadné, navíc když je dozorci popoháněli ranami bičem. Malou Inge před ranami chránili rodiče, každý z jedné strany. 

Nemoci, strach a hlad

Po příchodu do Terezína byla Inge s rodinou ubytována na půdě jedné z budov. Brzy se jich ujala paní Rinderová, jejíž manžel pracoval v kuchyni. Když zjistila, že je mezi příchozími sedmileté dítě, nabídla Inge místo v dětském pokoji v Drážďanských kasárnách, kde byl ubytován i její šestiletý syn Tami. Nejprve jí darovala část matrace, aby nemusela spát na holé zemi. „Její manžel pracoval v kuchyni, byla to pro něj lepší práce, mohl občas něco odebrat z polévky nebo oloupat tajně bramboru navíc – brambory, to slovo si dodnes pamatuji v češtině, bylo velmi důležité,“ vzpomínala Inge Auerbacher. V dětském pokoji však propukla epidemie spály, kterou Inge také onemocněla, a musela být převezena do terezínské nemocnice, kde byla odloučena od rodičů.

Inge prodělala i další nemoci jako spalničky, žloutenku, úplavici. V nemocnici se seznámila s holčičkou Adou, která uměla německy a pomáhali jí, protože ošetřovatelky i většina dalších dětí mluvily česky. Kvůli jazykové bariéře se Inge později nemohla ani zapojit do různých aktivit pro děti jako byla známá opera Brundibár. V nemocnici se také děti velmi obávaly, že než se uzdraví, zmizí jim rodiče do nějakého transportu. Transporty na Východ odjížděly pravidelně, ale nevědělo se, co se přesně s lidmi po odjezdu do Osvětimi a na další místa dělo. Po několika týdnech Inge propustili z nemocnice, směla bydlet s rodiči v budově Q 808, později Q 806. 

Terezínské diamanty

„Brambora byla jako diamant. Napsala jsem o tom i báseň – Diamanty ve sněhu. Brambory byly uskladněné ve sklepě v Drážďanských kasárnách a moje matka je občas do toho sklepa chodila krást, samozřejmě musel ještě někdo další hlídat kvůli strážím ghetta, také se po určité hodině nesmělo vycházet z budov. Brambory jsme pak urývali pod slamník a spali na nich. Vždycky s sebou brala nějakou další ženu, která hlídala, aby ji nechytil dozorce konající hlídku v ghettu, to by se pak mohla dostat do Osvětimi nebo do Malé pevnosti, kde to bylo podobně strašné jako v Osvětimi, hotové peklo. Jednou jsem k narozeninám, k osmým, dostala právě bramboru,“ vzpomínala na statečnost svojí matky Inge Auerbacher. Jak pomáhal otec, shrnula slovy: „Můj otec chodíval pravidelně prohrabávat smetiště, kam vyhazovali kosti od koňského masa – nedostávali jsme tedy žádné maso, jen vlákna, ale vždycky se snažil někde najít něco málo k jídlu navíc, protože jsme hladověli. Občas našel nějakou kost ještě s chrupavkou, to bylo jediné, co jsme mohli jíst navíc pro zpestření. Ale nebylo to příliš často. Většinou jsme jedli brambory.“ 

Otec jako válečný invalida v ghettu nepracoval, ale matka ano. Nejprve prala prádlo po nemocných tyfem a uklízela, později pečovala jako zdravotní sestra o staré nemocné vyhladovělé ženy v místnosti nedaleko Drážďanských kasáren. Když tam jednou malá Inge za maminkou přišla, měly všechny ženy na lůžku v rukou klacíky, aby mohly odhánět krysy, které je obtěžovaly.

Jídlo se podávalo třikrát denně, většinou vodová polévka s trochou brambor nebo řepy nebo kaše, na jídlo se stály dlouhé fronty. Občas lidé jedli ze zoufalství i pampelišky. Oblíbenou hrou dětí bylo hledání nějakého pokladu na smetišti – slupky z brambor nebo papírek. Chléb byl přidělován jednou či dvakrát týdně pro celou rodinu. Kousek chleba byla v ghettu hotová svátost. V budově Q 806 bydlela pak rodina společně s rodinou Abrahamových z Berlína, kteří měli stejně starou dcerku Ruth. Ta ráda kreslila a všichni společně skládali veršované básničky. Jediný dárek, který děti mohly dát rodičům k narozeninám, byla právě básnička. Obývané prostory byly stísněné a v zimě téměř nevytápěné. Celkově byly hygienické podmínky v Terezíně velmi bídné, ženy měly povolení sprchovat se dvakrát do roka, chodilo se na veřejné latríny bez trochy soukromí, všichni trpěli častými průjmy. 

Divadélko  pro Červený kříž aneb Strýčku Rahme, už zase máme sardinky!

Návštěva komise Mezinárodního červeného kříže se v Terezíně uskutečnila 23. června 1944. Přípravy na ni trvaly několik měsíců a obnášely různé zkrášlovací akce. „Na hlavní ulici postavili kapelu, která hrála, to jsem viděla. Také pavilón pro děti, kterým rozdali chleba se sardinkami, když komise procházela kolem. V komisi byli většinou Švýcaři a děti pak musely říkat: ‚Strýčku Rahme*, už máme zase sardinky!‘ Měla jsem kamarádku, která byla mezi těmi dětmi a přímo to zažila. ‚Už jsme sytí, můžeme si jít hrát?‘ Sotva ale komise poodešla, zase jim sardinky sebrali a už nikdy žádné neviděly.“ (*Karl Rahm – v té době velitel tábora). Komise bohužel uvěřila tomuto nacisty zorganizovanému divadélku v ukázkovém ghettu. Po návštěvě Červeného kříže se začaly dokonce i v Terezíně budovat plynové komory, krematorium zde bylo již předtím. Také se zvýšila frekvence transportů do Osvětimi, které také probíhaly již dříve. V posledním výběru roku 1944 měli být i váleční veteráni s rodinami. Bertholdu Auerbacherovi se opět podařilo rodinu zachránit – zašel za „paní u psacího stroje“. Rodina Abrahamova, s níž sdíleli ubytování, však odjela, a tak se kamarádka Ruth s blonďatými vlásky a vychovávaná jako křesťanka nedožila svých desátých narozenin. 

Osvobození!?

Poslední dny války v Terezíně byly chaotické. Velitelé pálili dokumenty a do tábora přicházeli vyčerpaní přeživší z různých koncentračních táborů. Těsně před příchodem Rudé armády ustupující jednotky wehrmachtu a SS málem Inge připravili o život. “Esesáci při útěku ještě do tábora stříleli a házeli granáty – na můj blok. Nacházeli jsme se v blízkosti bazénku a jeden granát mi prosvištěl přímo kolem hlavy - měla jsem pocit, že mám hlavu pryč.“ Rodina se tak na radu otce ukryla v podzemním úkrytu. 

„Jsou tu Rusové, jsme svobodní,“ zaznělo večer kolem osmé hodiny. Inge vzpomínala, že radost z osvobození byla tlumená - mnoho lidí ztratilo své blízké, v táboře propukla epidemie tyfu a nikdo nesměl ven. Po několika týdnech, když epidemie ustoupila, přijel autobus pro přeživší z okolí Stuttgartu. Z původního transportu 1200 osob přežilo pouhých třináct lidí, včetně tří členů rodiny Auerbacherových. Inge byla jediným přeživším dítětem z celého württemberského transportu. 

Nemocí zkalený americký sen a široké srdce

V jejich bývalém domě v Kippenheimu jim poskytli jednu místnost, později našli trvalejší ubytování v Göppingenu a otec znovu začal obchodovat s textiliemi. Dokonce se jim i začínalo dobře dařit, nicméně se stále cítili osamělí a po devíti měsících se rozhodli odejít do Ameriky, kde žili příbuzní matky. Po dobrodružné cestě lodí je v New Yorku vítali novináři – vždyť tříčlenná rodina přeživších a holčička s panenkou v náručí byla úplný zázrak. Rodiče si našli práci ve službách jedné zámožné rodiny, u Inge se však záhy projevila zákeřná nemoc – tuberkulóza, jíž se musela nakazit ještě v terezínském ghettu. Po dvou letech strávených na lůžku a po uzdravení díky objevu antibiotik streptomycinu se až jako patnáctiletá teprve dostala do školy. Zajímala ji zejména věda, takže pokračovala na univerzitu. Původní myšlenku na dráhu lékařky zhatila opět nemoc a další léčba bolestivými injekcemi. Inge Auerbacher přesto zvládla vystudovat chemii a ve výzkumné laboratoři pak pracovala celých 38 let. Kvůli nemoci nezaložila rodinu, napsala však šest knih, mnoho básní, jejichž texty byly i zhudebněny, a přednášela o holokaustu po celém světě. 

Když se v Americe později někteří ptali, proč se v Terezíně internovaní Židé nebránili, odpovídala: „Jak se mohli bránit, když neměli zbraně, byli vyhladovělí a zbědovaní nemocemi? Zažívali obrovskou bezmoc. Snad proto se dnes v Izraeli potomci přeživších tak urputně brání proti čemukoli a komukoli, kdo na ně útočí...“

Do Terezína se opakovaně vracela s různými skupinami, panenku Marlene předala v roce 1993 do muzea holokaustu ve Washingtonu. Za svou práci obdržela také několik vyznamenání, mimo jiné čestnou medaili Ellis Island v roce 1999 nebo ocenění pro významné ženy od státu New York v roce 2009. Velmi emotivní projev přednesla také v německém parlamentu začátkem roku 2022 a na podzim 2024 zavítala do České republiky, kde v češtině vyšla její nejznámější kniha Jsem hvězda. Žlutou Davidovu hvězdu, která kdysi měla být znamením potupy, přetavila v představu, že každý člověk je krásná hvězda, která má žít v míru a ve svobodě. Přestože jí nebylo nikdy dopřáno mít vlastní děti, s širokým srdcem a úsměvem vždy říkala, že všechny děti na světě jsou její. V Queensu, kde bydlela, sousedily rodiny vyznávající čtyři světová náboženství a žily pospolu v pohodě a porozumění. A to bylo také jejím přáním pro celý svět: „Aby všechny děti na světě žily v míru a svobodě bez předsudků ohledně původu.“