František Antl

„Nepříjemný zážitek mám z měnové reformy v roce 1953. Protože dědeček s babičkou samozřejmě šetřili, moc neměli, ale nějaké úspory měli. A ty peníze padly... A tehdy se to měnilo jedna ku padesáti. Nějaká malá částka jedna ku pěti a zbytek jedna ku padesáti. To bylo totální znehodnocení životních úspor. Padly všechny pojistky, všechno šlo úplně do háje. Úplně ožebračili lidi. V potoku, v řece plavaly tisícikoruny, lidé je vyhazovali oknem, protože byly bezcenné. Tak dědeček vzal tyhle vyměněné peníze, všechny, co byly, a koupil babičce vlňák. Protože babička chodila do kostela, tak aby jí nebyla zima. A mně koupil hodinky, takové obdélníkové, hnusné, škaredé, já bych si je v životě nevzal. Byly to ruské hodinky značky Zvezda, nosil jsem je až do vojny. A sobě koupil hodinky značky Spartak. To byla česká výroba, úplně první primky. A bylo po penězích. Jejich celoživotní úspory byly v háji. Vím, že děda z toho byl zničený, i když samozřejmě nepřišli o nic, protože nic neměli.“

„Když byla válka, Prostějov osvobodili Rumuni, ale bomby tam házeli Rusáci. A ty bomby tam skutečně do té fabriky padaly. Nejenom k nám do sladovny, ale i vedle do obce. Protože v Prostějově byly tři letiště. Tak tam napadlo spousta bomb, to si dobře pamatuji. U nás na baráku bydlely dvě rodiny. My dole a v domě ještě bydlela rodina Dvorských. Milena Dvorská, ta herečka, ještě měla sestru Hanku a bratra Evžena. My jsme chodili ve sladovně do sklepa pod sladovnu, pod továrnu. Tam, jak se suší ječmen. Bylo to asi dvě patra pod zem a tam jsme chodili spát. A protože nálety nekončily, chodili jsme do sklepa. U nás pod domem byl veliký sklep, kam vedlo moře schodů. Dědeček tam vyrobil palandy. A když byl vyhlášený poplach, tak jsme spávali tam. Babička tu místnost vybavila peřinami a dekami. I když sklep byl vlhký a studený, spali jsme tam do rána. Abysme nemuseli v noci zpět nahoru, zvlášť když jsme nevěděli, jak to všechno dopadne. Jeden dům v naší továrně rozbombardovali, ten spadl. Ve vesnici Vrahovice, která přímo s továrnou sousedila, byly i oběti. Padaly tam bomby a ten zvuk slyším dodnes, a sirény taky.“