„Táta nemohl za války z rasových důvodů vydělávat a moje máma byla tedy nucená hledat práci. Nakonec rodiče napadlo, že by mohla mít papírnictví, kde by prodávala pohledy, obálky a tak dále. Nejprve kvůli tomu musela získat výuční list, který jí někdo napsal. Později se k nim přišel podívat úředník z magistrátu. Naši tehdy bydleli velice špatně a on na základě toho usoudil, že tam prodejna být nemůže. Nakonec mámě poradil, aby si založila velkoobchod, a to také udělala. Táta i spousta dalších lidí jí začali pomáhat. Jedním z důvodů byl fakt, že máma posílala lidem do koncentráků balíky. Musela sehnat jídlo, musela sehnat známku, díky které to šlo odeslat, musela to zabalit a odvézt na poštu. Bylo to vyčerpávající, a proto byla po válce dost nemocná. V době, kdy se začaly nosit na klopách židovské hvězdy, nemohl táta vycházet ven, a tak pracoval jenom doma. Chodilo k nám tehdy také pracovat spoustu známých a máma ten podnik táhla až do padesátého roku, kdy byl znárodněn.“
„Mluvilo se o tom, jak je to úžasné a jaké tam budou krásné a zdravé byty. Když jsem viděla, jak rozbíjí takovou krásu, kterou dneska už nikdo nepostaví, tak mě to naštvalo. Věděla jsem, že není pravda to, že by se bouraly nekvalitní byty. Bouraly se kvalitní byty a stavěla se za ně zrůdnost. Nejprve jsem si myslela, že to moji šéfové nevědí. Dodnes mi není jasné, jestli to věděli. Podstata jim však byla zcela lhostejná. Šlo o to, aby vyhověli stranickému výboru a dělali to, co se po nich chce.“
Kateřina Adámková, rodným příjmením Pokorná, se narodila 10. března 1948 rodičům Alfrédovi a Ludmile v Praze. Všichni příbuzní otce, který byl stejně jako oni židovského původu, zahynuli za války v koncentračních táborech. Jemu samotnému se však podařilo válku přežít, nějaký čas ho před deportacemi chránil svazek s „árijskou“ manželkou. Nakonec ale i on skončil v roce 1945 v terezínském ghettu, odkud těsně před osvobozením utekl. Kateřina vyrůstala se svým o dvanáct let starším bratrem Karlem v domácnosti postižené nastupující komunistickou totalitou, která sebrala mamince provozovanou živnost a tatínkovi po několik let znemožňovala nastoupit profesi, kterou vykonával před válkou. Dětství, které prožila na Letné, bylo v uvolněné atmosféře počátku 60. let vystřídáno nástupem na Fakultu architektury ČVUT. Tu dokončila s počátkem normalizace a ihned začala pracovat ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Zde se společně s dalšími kolegy podílela na asanaci Žižkova započaté roku 1978. Po sametové revoluci provozovala svou vlastní živnost v oblasti architektury a projektových návrhů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
