Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Kateřina Adámková (* 1948)

• narozena 10. března 1948 v Praze

• otec Alfréd Pokorný byl z rasových důvodů v roce 1945 deportován do ghetta Terezín

• všichni židovští příbuzní otce zahynuli v koncentračních táborech

• rodiče nemohli ani po roce 1948 pracovat v profesích, které vykonávali před válkou

• mamince Ludmile Pokorné byl v 50. letech znárodněn velkoobchod s papírem

• Kateřina v roce 1970 dokončila studia na Fakultě architektury ČVUT

• pracovala ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů

• od roku 1978 zaměřovala na Žižkově stavby určené k asanaci

• po sametové revoluci provozovala svou vlastní projektantskou živnost

Alfrédovo vzpomínání

Kateřina Adámková se narodila 10. března 1948, tedy necelý měsíc poté, co v důsledku komunistického puče převzala veškerou moc ve státě KSČ a tři roky po skončení války. Ani jednu z popisovaných událostí nezažila, i přesto však vyrůstala v prostředí, které jimi bylo zásadně ovlivněno. O dvanáct let starší bratr Karel jí později vyprávěl o tom, jaké to bylo, když babička a dědeček či další členové tatínkovy strany rodiny postupně mizeli v koncentračních táborech. Na konci války musela do terezínského ghetta odjet také hlava rodiny, kterou před deportací dlouho chránil manželský svazek s ženou katolického vyznání.

Ludmila a Alfréd Pokorní, jak se Kateřinini rodiče jmenovali, se poznali ve dvacátých letech v Praze a i přes to, že tehdy ani jeden z nich neuměl pořádně česky, se v hlavním městě usadili. Ludmila, která se narodila v Drážďanech, tančila za mlada balet v místní opeře. Alfréd byl vyučeným zlatníkem z Jindřichova Hradce, který se však v období první republiky začal živit návrhem reklamní grafiky a výrobou sádrových maket budoucích výrobků. Ode dne, kdy se jim roku 1932 narodil syn, se byt mladé rodiny spojující křesťanské a židovské náboženství stal centrem družného setkávání širokého příbuzenstva.

V polovině 40. let, jejichž události sprovodily ze světa všechny ty tety, strýce, bratrance, sestřenice a prarodiče, se doma k židovským ani jiným náboženským tradicím nikdo nehlásil. Svého tatínka popisuje Kateřina jako milého a veselého pána, který většinu špatných vzpomínek spojených s holocaustem vytěsnil. Teprve v období puberty, kdy se jej poprvé odvážila zeptat na to, co pro něj znamenal život v terezínském ghettu, uslyšela z jeho úst celistvé příhody o velkém hladu, který jednoho dne zmírnil zakázaným pojídáním syrového špenátu přímo ze skleníku, nebo o zbytcích tvrdého chleba naporcovaného na cirkulárce.

Počátek května roku 1945 se ve vzpomínkách Alfréda Pokorného nese ve znamení útěku z ghetta a nočního pochodu směrem k Praze. O několik dní později se tehdy devětatřicetiletý muž dle poskytnutého svědectví přidal k Pražskému povstání. Po ukončení války pak den za dnem vysedával u rádia a čekal na to, až se z reproduktoru ozve aspoň jediné jméno, které by patřilo k jeho rodině. Dle toho, co ve studiu Paměti národa vyprávěla Kateřina, se tato činnost protáhla na měsíce a pak na dlouhé roky. Tatínek prý na své příbuzné čekal ještě v první polovině 50. let. I bez toho, aby se jeho malá dcera na cokoliv cíleně ptala, jí tu a tam uvízly v hlavě střípky některých vět, které si její rodiče vyměňovali. „Myslíte si, že tříleté dítě pochopí, co to znamená, když se řekne, že Karel dostal injekci do srdce?“ táže se zarytě a zavražděným Karlem myslí snoubence otcovy sestry.

Ludmilino vzpomínání

„Táta nemohl za války z rasových důvodů vydělávat a moje máma byla tedy nucená hledat práci. Nakonec rodiče napadlo, že by mohla mít papírnictví, kde by prodávala pohledy, obálky a tak dále,“ vzpomíná Kateřina, a hned v další větě upřesňuje, že jim úřady nakonec povolily otevřít pouze velkoobchod s papírovým zbožím. Právě v něm byl potají zaměstnán nejen tatínek, ale také řada známých, i zcela cizích lidí. Obchodní živnost byla totiž v té době zapojena do organizace, která zprostředkovávala rodinám s příbuznými v židovských ghettech vzájemný kontakt.

Ten byl provozován korespondenční cestou a Kateřinina maminka v něm zastávala pozici závěrečného aktéra. Dopisy a balíky opatřovala speciálními známkami, které daný kontraband opravňovaly k tomu, aby mohl být do jednotlivých zařízení s internovanými Židy vůbec dopraven. Obsah kartonových krabic byl na místech samých podrobován kontrolám dozorců, a tak se Ludmila často setkávala s tím, že k poštovní přepravě balila chleby plné potřebných léků či jinak důležitý materiál, který byl mezi vězněnou komunitou nedostatkovým zbožím. „Musela sehnat jídlo, musela sehnat známku, díky které to šlo odeslat, musela to zabalit a odvézt na poštu. Bylo to vyčerpávající, a proto byla po válce dost nemocná,“ popisuje Kateřina situaci ženy, která v první polovině 40. let živila sama celou rodinu a zároveň pomáhala ostatním lidem v těžké situaci.

Vývoj, který v Československu nastal s koncem válečného konfliktu, však velkoobchodu ani rodinnému zázemí nepomohl. Počátek 50. let se u Pokorných, stejně jako jinde nesl ve znamení konce podnikání. Kvůli německým a židovským kořenům, které se automaticky vepsaly do jejich kádrových posudků, se ani jednomu z nich nedařilo v následujících letech najít takovou práci, která by jim umožnila důstojné živobytí. Tatínek nějakou dobu pracoval jako taxikář či instalatér a k reklamní grafice se mohl vrátit až v 60. letech. Kvůli absenci členství v KSČ se nikdy nestal členem Svazu umělců, a tak neměl nárok na vlastní ateliér. Svou práci vykonával doma. Jeho dcera si dodnes živě vzpomíná na to, jak se jeho postava naklání dlouhé hodiny nad dřezem a brousí sádrové modely výrobků, které měl následujícího dne předložit schvalovacím komisím.

Krásné a zdravé byty

Kateřina prožila většinu svého dětství na Letné. V uvolněné atmosféře blížícího se pražského jara se jí podařilo úspěšně absolvovat přijímací zkoušky na Fakultu architektury ČVUT v nedalekých Dejvicích. Právě zde prožila mimo jiné stávku po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy. Studia pak zakončila v počínající normalizaci a v roce 1971 nastoupila do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Urbanistické plánování bylo jedním z oborů, který totalitní moc od základů změnila a přizpůsobila svým politickým potřebám. Nejvýraznější dopady této skutečnosti začala Kateřina pociťovat kolem roku 1978, kdy bylo její pracoviště pověřeno zaměřováním budov, které měly být v rámci počínající asanace Žižkova odstřeleny.

„Mluvilo se o tom, jak je to úžasné a jaké tam budou krásné a zdravé byty. Když jsem viděla, jak rozbíjí takovou krásu, kterou dneska už nikdo nepostaví, tak mě to naštvalo. Věděla jsem, že není pravda to, že by se bouraly nekvalitní byty. Bouraly se kvalitní byty a stavěla se za ně zrůdnost,“ říká projektantka, která ve vysídlených domech strávila několik let svého života. Práce neodvratně spějící k demolici starých činžáků ji paradoxně stále více utvrzovala ve zvrácenosti takového jednání. V roce 1986 pak novému řediteli ústavu přednesla osobně vypracovanou studii, ve které upozorňovala na nekoncepčnost dokončované urbánní proměny čtvrti. V následku toho byla donucena své dosavadní místo opustit a nastoupit do Okresního podniku bytového hospodářství. Zde však vydržela jen dva roky. Krátce před sametovou revolucí se jí na základě nových legislativních změn podařilo otevřít soukromou architektskou praxi. Ve stejné činnosti pak pokračovala i po roce 1989.