"I managed to form the Cuban Youth Movement for Democracy on the national level. This was our challenge - prepare the youth and fight for a university reform. Enthusiastic, I travelled all the time and met new people. In Guantanamo, we first got in conflict with the political police. I practically had to go underground. This means that I hadn't had a permanent address. I started dating a girl who then became my wife and the mother of my children - but I had nowhere to live. I had to stay with a colleague one night, in the park the other, in the courtyard yet another. I got used to a fairly rough lifestyle which required a strict discipline but I think I made it hard for the regime. In 2004, I presented the university management a draft reform project. I coordinated the action with several young people. My then-girlfriend and other passed the project on to the school board at Universidad de Oriente in Santiago de Cuba, initiating a debate. It was a coordinated action targeting three main Cuban universities."
"Strčili mě do výslechového střediska San José v Havana Campo. Dosud jsem nikdy nebyl zatčený, neměl jsem s tím zkušenosti. Najednou jsem se ocitl v uzavřené cele a ztratil jsem pojem o čase. V kteroukoliv denní či noční hodinu mě odvedli k výslechu a pak mě zase šoupli zpátky. Postupně jsem ztratil pojem času, navíc to bylo v prosinci a byla velká zima. Už jsem ani nevěděl kolik je hodin. Vždycky mě odvedli, strčili mě do místnosti, kde jsem se musel svléct a stoupnout si na židli, aby na mě fičel vzduch z klimatizace. Stoupnul jsem si tam do pozoru. Nebránil jsem se. Upřímně řečeno jsem se velmi bál, zkrátka je to tak. Byl jsem jak vystrašený králík. Byl jsem silný na duchu a věřil jsem své věci, ale bál jsem se. Důstojník v bagančatech si dal nohy na stůl a pokaždé, když jsem pokrčil nohu, abych si odpočinul, praštil obuškem do stolu: 'Bác!' Třásl jsem se jak ratlík. Musel jsem se zas postavit do pozoru. A tomuhle způsobu mučení jsem byl vystaven ani nevím jak dlouho."
"Bojovat znamená, že někde koupíš pytel s čímsi a jinde to prodáš. Tímhle způsobem se lidem dařilo celé ty roky přežít, protože oni nedokázali zásobit trh ani poskytnout Kubáncům důstojný plat. Proto lidé musí 'bojovat' a dělají to tímto způsobem. Ve vězení poznáš mnoho dobrých lidí, kteří jsou obětí svévolného a tyranského systému. Režim tuto situaci vytvořil svým ekonomickým plánováním a pak tyto mladíky za svůj neúspěšný pokus o socialistické plánování trestal. Výsledkem byli tito zkrachovalí mladí lidé. Jakmile se jednou ocitli ve vězení, už měli cejch. Každý, kdo nastoupí do vězení je vystaven nebezpečí. Buď že to nepřežije, nebo tam uvízne na dlouhá léta. V mnoha případech se lidé dostali do vězení kvůli nějaké hlouposti jako je krádež holuba nebo plechovky oleje a pak si zkomplikovali život a strávili tam mnoho let.”
Rolando Rodríguez Lobaina se narodil 3. května 1969 ve městě Baracoa v provincii Guantanamo v nejvýchodnějším cípu Kuby do rodiny se sedmi dětmi. V roce 1987 začal na univerzitě v Havaně studovat informatiku a na vysoké škole poprvé pochopil skutečnou podstatu komunistického režimu. Po absolvování vysoké školy nastoupil jako inženýr do továrny na výrobu hliníku, kde si vydělal necelý dolar za dva týdny. Roku 1994 se spolu s dalšími pěti lidmi pokusil o útěk z Kuby. Na jednoduchém plavidle vypluli směr USA, ale byli dopadeni. Stíhání byli zbaveni brzkou amnestií. Za výkřik „Pryč s Fidelem!“ byl Rolando Rodriguéz Lobaina v roce 1996 uvězněn a v krutých podmínkách kubánských věznic prožil šest let. Po propuštění z vězení se aktivně zapojil do disidentského hnutí. Připravil kritickou analýzu vysokého školství, která oslovila tisíce studentů. V roce 2006 byl uvězněn znovu, ovšem zvedla se vlna protestů na Kubě i v zahraničí, díky níž byl po měsíci propuštěn. Dál pokračoval v protestech proti režimu, organizoval občanský odpor, cestoval po celé Kubě, byl neustále zatýkán a musel se skrývat. V roce 2010 byl vystaven veřejnému lynčování organizovanému státní bezpečností, které je na Kubě známo jako tzv. akt zavržení. Roku 2011 byla velká část rodiny i s bratrem přinucena opustit Kubu a vystěhovat se do Španělska. Rolando zůstal a je dál aktivní.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
