Galina Vaněčková

„Když jsem ho potkala, to byl první kluk, za kterého jsem se chtěla vdát. A nemohla jsem si představit, že moje socialistická vlast mně zakazuje takovou velkou mojí lásku. Napsali jsme s ním dopis Voršilovovi, Stalinovi jsme se neodvážili, že prosíme o výjimku, když jsou zakazané sňatky s cizinci, že my se tak máme se rádi, že chceme být spolu, dovolte nám být spolu. Zavolali nás. Přišli jsme do OVIRu, tam, kde se řešily otázky výjezdu do zahraničí. A řekli nám, že naše prosba je zamítnutá. My jsme vyšli a šli přes celé město k jeho studentské koleji a mlčeli. Bylo to asi kilometr a půl, a my jsme mlčeli, já jsem neplakala, a on řekl: ,Budeš na mě čekat deset let? Deset let musím odpracovat za to, že jsem tady študoval.’ Já jsem řekla, že budu. ,Ale zkusíme, pojedeme ještě do Moskvy, poprosíme sami v Moskvě.’ A jeli jsme. Můj strejda mně dal peníze na vlak. Jeli jsme do Moskvy, přišli jsme do Nejvyššího sovětu. Vstávali jsme ve tři hodiny v noci, přijeli jsme asi v sedm ráno a asi ve tři odpoledne jsem se tam dostali. – Chtěla bych se vdát za Čecha. – Druhý patro, šestnácté dveře. – Přišla jsem, zaťukala. — Dál, prosím. — Dobrý den. Já se chci vdát za Čecha. — Vy jste nám psala? — Ano, psala. — My jsme vám odpověděli? — Ano, odpověděli. – Další, prosím. No, proč stojíte? Já jsem řekl, další, prosím. – Já jsem šla, přišla k Mirkovi, řekla, že nepomohlo ani to, že jsem sama prosila, a on mně řekl ještě jednou to, co říkal dřív. Jenomže za rok samozřejmě já jsem mu napsala, že ze svojí vlasti těžko odjedu, ale pak jsem si to rozmyslela.“

„Máma a táta řekli, že je neděle a musíme jet do velkého parku, který byl udělán z lesa. Bylo veselo, bylo to senzační, já jsem lítala na takovém kole. A najednou jsem slyšela: ,Pozor, pozor!’ A všichni, kolik nás tam bylo, a bylo nás tam strašně moc, protože každý si přišel do toho parku odpočinout, nám řekli: ,Začala válka.’ A začali zpívat: [zpívá],Vstavaj strana ogromnaja, vstavaj na směrtnyj boj. S fašistkoj siloj ťomnoju, s prokljataju ardoj.’ A já jsem říkala: ,Maminko, musíme honem koupit hodně chleba a nasušit hodně sucharů.’ Maminka mě pohladila po hlavě a řekla, že to snad ani nebude stačit. Sebrali jsme se, šli jsme domů a začaly těžké dny 1941-1945.“

„Před válkou jsme žili… nám se zdálo, že normálně. V rozhlase nám říkali, že si žijeme nejlépe ze všech zemí světa, a my jsme tomu věřili. Byli jsme strašně šťastní, že jsme v Sovětském svazu a ne někde v Americe, kde lynčují negry. Že u nás je ta nejšťastnější, nejspravedlivější zem. U nás, v Sovětském svazu. A my jsme tomu věřili. A těžko, těžko se s tím loučíte. Když jsem přijela do Československa, dlouho jsem věřila, že v Sovětském svazu se určitě dělá všechno tak, jak to má být. A když moji kamarádi Češi mi pověděli o lágrech… A ty, co v těch lágrech byli, já jsem je viděla! Já jsem se s nimi v těch lesích setkala! Ale máma mi nikdy neřekla, že to jsou lidi z lágrů. ,To jsou nějací špatní lidi, kteří nemůžou žít s námi v našem domě. Musí být izolovaní.’ A když vám to řeknou třikrát, tak už tomu věříte. A nám to říkali každý den. Že soudruh Stalin je génius, nám říkali každý den. O něm psali verše a já jsem je musela číst, a ráda. O něm psali písně a my jsme je zpívali. A najednou Stalin umřel a my všichni jsme plakali. My jsme všichni plakali. Za deset dní potom umřela moje maminka. Já jsem nejdřív oplakala Stalina a potom svojí mámu. Jenomže o Stalinovi jsem se v Čechách dozvěděla vše, co jsem měla vědět tam u nás, na Urale. Jenže mi to nikdo neřekl. Mezi našimi kamarády nebyli tak informovaní lidi, jaké mám teď v Rusku. Ti jsou informovaní o Putinovi a vědí, jak se k němu mají chovat.“

“The renewal process began. Two Thousand Words [a famous Czechoslovak text advocating reform before 1968 - transl.]. When we read the Two Thousand Words, Mirek told me: ‘Galka, we’re coming into beautiful times, when we we’ll be able to raise our children without lying.’ And so, when our cousin phoned us in the night and said we were occupied, I told her she’s crazy, that she doesn’t like the Soviet Union and she’s making up some nonsense. As a Russian, I wasn’t able to even say the word ‘occupation’ for several years. I would say ‘vvod voysk’ [deployment of troops]. I lived through that whole time with this unpleasant feeling that the tanks were here, but that it was some mistake and that tomorrow everyone would understand, and the tanks would leave. Of course, I was missing a certain education, which would have helped me understand that Socialism, Communism is built on different prerogatives than those they told me about at school. That somehow, it’s completely different. And because I had lived there, then of course I believed everything.”

“Stalin. For all of us he was the light of the world, of course. They go to fight for Stalin, Stalin speaks and everything is done, Stalin helps us live. And I don’t reckon I ever heard about Stalin at home, no, but they kept on about him at school. Of course, no one ever griped about anyone at home. One time we drove for water with my mum. One street, the second, the third, the fourth. And then they told us the pump had frozen up. But over there far off in the distance there’s a little spring. You can get water there. I remember to this day, and it’s sixty-five years since, how I lay on the smooth edge, with other people lying in front of me. And I was scooping up the water, reaching far, far out and passing it to Mum, and Mum would empty it into the big bucket. Mum said: ‘Galinka, that’s enough, we have three quarters of a bucket, we’ll come again tomorrow.’ Mum pulled the sledge, I went from behind, we were sliding along nicely, there was even a bit of a downward slope there. And we came to the railway. And when we were crossing the railway line, right by our house, the bucket tipped over and the water started pouring out. I grabbed at the bucket and held it, the water pouring out on me, pouring out on Mum, we saved a little bit... I still remember the sound it made when the bucket fell back on to the sledge. Mum sat down on the rails and said: ‘Spasibo tovarishchu Stalinu za schastilivoye dyetsvo!’ [Thank you, Comrade Stalin, for a happy childhood!] And that was the only protest in my life, in my ‘Soviet’ life, which I heard from my family.”

“During the war. At first there was a lack of bread, a lack of meat. Then there wasn’t any meat, bread on occasions, we gathered nettles, we gathered orache. We used the nettles to make... you can make a lot of good meals from nettles. But orache, no one knows that here in Czechoslovakia! Orache can also be used to make a kind of mash, which is eaten without butter and is utterly revolting. But if you’re hungry, you eat it. And I remember lying on the bed, the bed happened to be opposite the door, which someone knocked on, Mum opened it, and there was a man standing there holding an enormous pike in his hands, and he said: ‘Doctor, this is for you, you saved my wife yesterday.’ And Mum said no, and she didn’t take the pike. She told me, when he left and I - after all those nettles and potato peels, which Grandma would wash and make some kind of mash from - I looked at Mum and said: ‘Mamochka!’ And she said: ‘Galinka, he has three children at home, and the day after tomorrow his wife will come home with a fourth.”