Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Galina Vaněčková (* 1930)

• born 1930 in Yekaterinburg (formerly Sverdlovsk) in Russia

• graduated from the University of Pedagogics in Sverdlovsk

• 1953, met her future husband, Mire Vaněček, a student of geology from Prague

• 1954, moved to Czechoslovakia

• 1955, married Mirek Vaněček

• 1955-1993, taught Russian at the University of Russian Language and at the Faculty of Arts of Charles University in Prague

• began searching for the hero of the so-called Prague poems of woman poet Marina Tsvetaeva - turns out to be the poet Konstantin Rodzevich; became the biggest Czech expert on Tsvetaeva

• translated Russian scientist Andrei Sakharov’s Essays on Progress, Peaceful Cohabitation, and Intellectual Freedom into Czech

• published and edited numerous scientific works about poetry, organised various conferences, exhibitions

• 2001, founded the Society of Marina Tsvetaeva, which she presided over until recently

• lives in Prague

O Československu slýchala Galina Vaněčková už v dětství, když vyrůstala ve stalinistickém Sovětském svazu. Její matka jí totiž vyprávěla o legionáři Stanislavu Schmittovi, do kterého se zamilovala jako šestnáctiletá dívka na konci první světové války. „Chtěli spolu utéct, ale její mladší sestra to pověděla rodičům a ti to zakázali,“ usmívá se Galina Vaněčková. O mnoho let později i ona sama prožila velkou lásku s mužem s Československa, která narozdíl od příběhu její matky skončila šťastně: geolog Mirko Vaněček se stal jejím manželem a společně přesídlili do Prahy. 

„Každý den nám říkali, že soudruh Stalin na nás myslí.“

Galina, rodným příjmením Želobina, se narodila 16. června 1930 ve Sverdlovsku (dnešním Jekatěrinburgu) na Urale. Vyrůstala s bratrem, po sedmi letech přišla na svět ještě mladší sestra Irina. Maminka pracovala jako gynekoložka, otec byl stavitel. 

Několik let v době Galinina nejútlejšího dětství prožili v městečku Zilovo na Dálném Východě nedaleko Čity. Otec tu projektoval stavbu nemocnice, matka se věnovala pacientkám, takže Galina již od předškolního věku musela být hodně samostatná, chodila sama i do školky. 

Za městem byl trestanecký lágr, v němž si odpykávali tresty nucených prací kriminální i političtí vězni, včetně sedláků deportovaných z Ukrajiny a Běloruska. O těch ale Galina tehdy nic netušila, trestanců se bála a když je občas zahlédla při hrách v lese, se strachem před nimi utíkala. 

Vězni pracovali také na stavbě pod vedením jejího otce. K jejich občasným kratochvílím patřila hra v karty a jednou si zahráli o život mladého inženýra. „Když ho prohráli v kartách, znamenalo to, že musí umřít. Táta vešel k nim do cely a seshora na něj spadl veliký kámen. Naštěstí mu sklouzl po rameni.“ vypráví Galina Vaněčková. „Haha, inžiněr, máš štěstí, podruhé to neuděláme,“ smáli se vězni.

V dalekém Zilovu prožila Galina i své první Vánoce roku 1935, kdy úřady poprvé od nástupu sovětské moci povolily slavit tento dříve zakázaný náboženský svátek. Poprvé měli doma ozdobený stromeček a přišel soused, přestrojený za dědu Mráze: „Najednou se otevřely dveře a dovnitř vletěl takový strašný pán, který křičel, skákal a mával rukama. Všechny děti plakaly, jenom já ne, protože jsem věděla, že to je pán, který byl včera u nás na návštěvě. Každého dítěte se zeptal, jestli má čisté uši a jestli si dneska mylo ruce. Pak dostalo nějaký dárek.“ 

Galinini rodiče nevěřili v Boha, k víře se hlásila pouze babička, která však musela pravoslavné ikony ukrývat v truhle. Vírou jejich rodičů – stejně jako všech lidí, s nimiž se Galina v dětství znala – byla sovětská propaganda. „Každý den nám říkali v rozhlase, že Sovětský svaz přináší celému světu štěstí, že soudruh Stalin v noci nespí a pořád myslí na mě i na mou kamarádku, abychom byli všichni šťastní. Když tohle slyšíte každý den, nakonec tomu uvěříte. Byli jsme strašně šťastní, že žijeme v Sovětském svazu a ne někde v Americe, kde lynčují černochy. S takovou vírou se člověk těžko loučí.“ 

Galina tomu všemu věřila i přesto, že v průběhu let byla konfrontována s temnými stránkami stalinistického režimu. Její strýc byl zatčen a uvězněn jen za to, že dostal dopis z Anglie, a ve vězení zemřel. „V rodině se o tom vůbec nemluvilo,“ konstatuje. Udávání bylo běžné, sousedku zatkli jen za to, že zabalila sledě do novin, kde bylo na titulní straně Stalinovo jméno, a už ji nikdy neviděli. Všichni věděli, že dupot těžkých bot na dřevěných schodech a bouchání na dveře uprostřed noci znamená další zatčení. „Potřebovali lidi na stavby a sbírali, kde mohli.“ 

Doba kopřivových pirohů a nadlidského odhodlání

Na začátku druhé světové války již Želobinovi žili opět ve Sverdlovsku. Galina Vaněčková si živě vybavuje 22. červen 1941, kdy Německo přepadlo Sovětský svaz. Ten den šla s rodiči na procházku do parku. Z amplionů najednou zaznělo hlášení, že Sovětský svaz vstoupil do války. „A všichni, kolik nás tam bylo, začali zpívat – Vstavaj, strana ogromnaja, vstavaj na směrtnyj boj,“ připomíná píseň Svatá válka (Svjaščennaja vojna), která v následujících letech pozvedala morálku vojsk Rudé armády. 

Oba rodiče chtěli nastoupit na frontu, ale nebylo jim to umožněno, jako odborníci ve svých profesích byli potřebnější doma ve Sverdlovsku. Nastaly časy těžkého strádání, příděly chleba byly nepatrné, takže rodina často jedla jen kopřivové pirohy a polévku z lebedy. V zimě udeřily čtyřicetistupňové mrazy a celé neděle Želobinovi trávili sekáním dřeva na topení. Úřady přidělili každé rodině ve Sverdlovsku kousek půdy, kde si obyvatelé mohli soukromě vypěstovat trochu brambor nebo mrkve. Některé pozemky se však nacházely až daleko v lese, takže rodina je obdělávala v noci – přes den na to kvůli pracovnímu vytížení neměli čas. 

Do města přijíždělli uprchlíci evakuovaní ze západnějších částí SSSR, obsazených Němci, a každá domácnost musela někoho ubytovat. Želobinovi tak ve svém bytě hostili mladou rodinu s pětiletým dítětem a dalším potomkem na cestě. Muž posléze padl ve válce a jeho vdova Darja Petrovna se svými dětmi sdílela s Želobinovými všechny těžkosti rodinného života až do roku 1945. 

Galina Vaněčková vzpomíná, že ve společnosti vládla atmosféra soudržnosti a vlastenectví: „Lidé pomáhali jeden druhému, navzájem se drželi a dokud neumírali, pořád byli spolu.“ V době, kdy se německá vojska blížila k Moskvě, její matka vstoupila do komunistické strany, aby se cítila ve větším sepětí se svým národem. Třebaže trpěli nedostatkem teplého oblečení, posílali ho raději na frontu, a matka odmítala přijímat dárky od manželů svých pacientek se slovy, že jejich rodiny se také potřebují dobře najíst. 

Stejnou oddanost a odhodlání zažívala Galina i ve škole. Učitelé vymohli, že děti dostávaly každý den navíc malý krajíček chleba a lžičku hnědého cukru. Každou velkou přestávku oživovala hra na klavír, zpěv a tanec, učitelky se i v nejtěžších dobách ve škole přezouvaly do lodiček, nosily bělostné límečky a manžety. 

Galina se v té době stala pionýrkou a se svými přáteli založili „komandu“ po vzoru Timura a jeho party. Chodili pomáhat starým lidem v sousedství a kluci v partě rozhodli, že jejich „Timurem“ může být jedině Galka. 

„Nedovedete si představit tu radost, když naši dobyli Minsk. ,Naši vzjali Minsk!’ Byli jsme šťastní a hrdí. Věřili jsme, že zvítězíme,“ říká Galina Vaněčková. 

Po válce se situace zlepšovala jen velmi pozvolna. Galina cestou do školy vídala za plotem německé zajatce. „Natahovali ke mně ruce, ne že by prosili o chleba, ale chtěli mě pohladit. Nikdy jsem jim chleba nepřinesla. Byli to přece fašisti, lidi, kteří zabíjeli moje lidi.“ 

V následujících měsících bývala také svědkem smutných výjevů, kdy se z války vraceli zmrzačení muži bez jakýchkoli pomůcek. Invalidé bez nohou se pohybovali na prkýnkách opatřených kolečky. 

Chleba se už zase prodával bez lístků, ale na petrolej se stály nekonečné fronty od tří hodin ráno, v masně mívali většinou jen slepičí hlavy a pařáty. 

 

Každou nespravedlnost vnímala jako selhání jednotlivce, ne sovětského systému

Galina se chtěla stát herečkou a po maturitě roku 1948 nastoupila na studia do Divadelního institutu, který se měl zanedlouho přesunout do Leningradu. V té době však těžce onemocněla její matka. Aby mohla Galina zůstat s rodinou, opustila divadelní studia a přihlásila se na pedagogickou školu. 

Stalinovu smrt v březnu 1953 prožívala stejně emotivně jako většina Rusů, zmanipulovaných propagandou. Nemocné matce o tom raději neřekla, aby se jí nepřitížilo. Maminka nicméně zemřela brzy poté. 

V tomto obtížném období se Galina seznámila se svým budoucím manželem, československým studentem geologie Mirko Vaněčkem. „Kamarádi mě pozvali na studentskou kolej. Zastavila jsem se ve dveřích pokoje, z jedné postele se na mě dívaly modré oči. A já jsem si poprvé v životě řekla – ano, to je on. Od té doby jsme se vídali každý den a pořád jsme chtěli být spolu.“ 

Jenže Sovětský svaz svým občanům nedovoloval sňatky s cizinci. Galina s Mirkem napsali žádost o výjimku předsedovi prezídia Nejvyššího sovětu Klimentu Vorošilovovi. Vypravili se dokonce až do Moskvy a po mnohahodinové cestě vlakem se dočkali audience v budově Nejvyššího sovětu, kde jim stroze sdělili, že jejich žádost je zamítnuta. Galina, která bezmezně věřila v sovětský systém, to vnímala jako individuální selhání dotyčného úředníka: „Každá nespravedlnost pro mě byla chybou jednotlivce, ne systému.“ Situace byla o to tíživější, že Mirko se musel na deset let vrátit do Československa, aby si odpracoval svá studia. 

Zákon zakazující sňatky s cizinci byl naštěstí brzy poté zrušen a Galina už nyní čelila jen svým vlastním pochybnostem: najednou váhala, zda má opustit svou zemi a svůj národ. V roce 1954 však přece jen odcestovala do Československa. 

 

Po srpnu 1968 se k ní Češi v obchodech otáčeli zády 

Začátky v nové zemi pro ni nebyly jednoduché. Češi se jí zdáli kulturnější než Rusové, seznamovali ji nejen s dílem Aloise Jiráska nebo Jana Nerudy, ale i jejího krajana Dostojevského, jehož knihy se na ruských školách v té době nevyučovaly. Poprvé objevovala moderní výtvarné umění i rozmanité architektonické slohy. Narážela však i na odlišnou mentalitu: „Způsob chování tu byl jiný než v Rusku, Češi nejsou tak přívětiví, jsou opatrnější než Rusové,“ konstatuje. 

Začala vyučovat na Vysoké škole ruského jazyka a literatury, která v té době sídlila v Lažanském paláci nad kavárnou Slavia naproti Národnímu divadlo. Škola byla později v roce 1960 zrušena a Galina přešla na katedru rusistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 

V Československu ji několikrát navštívil otec a domů si odvážel potraviny i nové, v Rusku nedostupné oblečení. Také Galina se v roce 1968 vypravila do SSSR, kde v tramvaji lidem ukazovala manifest Dva tisíce slov a překládala jim ho do ruštiny. 

Do šťastného života v Československu však zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „V půl čtvrté ráno nám telefonovala sestřenice mého manžela a řekla: ,Galko, to jsi ty, ahoj. Jsme obsazeni Rusákama!’ Nejdřív jsem myslela, že si zas něco vymýšlí.“ Mirkova příbuzná totiž už dřív šířila mylné zvěsti o životě v SSSR – třeba že nikdo nesmí vlastnit dva teplé kabáty a pokud má jeden navíc, musí ho odevzdat sousedovi. 

Její manžel se měl toho dne účastnit mezinárodního geologického kongresu v Dejvicích, kam ho Galina doprovázela, aby překládala pro ruské delegáty. Když dorazili do Dejvic k hotelu Internacional, stály tam tanky s posádkami asijsky vyhlížejících mladých mužů. Galina se rozhodla chodit od tanku k tanku a hovořit s nimi, vysvětlovat jim, že v Československu není kontrarevoluce. Narážela ale na neporozumění a neochotu jakkoli komunikovat. 

Vzápětí po invazi pocítila nevraživost Čechů vůči své osobě. Kdekoli promluvila a uslyšeli její ruský přízvuk, obraceli se k ní zády. Její kolegyni z katedry rusistiky na ulici dokonce poplivali. Ale mezi svými českými přáteli a studenty nacházela psychickou podporu. 

V té době stále ještě věřila v socialismus a dokonce i invazi sovětských vojsk brala jako jakýsi omyl. „Zase jsem si říkala – někdo udělal chybu. Tehdy jsem ještě nedokázala pochopit, že to je systém. Věřila jsem, že naše ruská socialistická vlast nese celému světu štěstí. To se těžko měnilo.“ 

Na protest proti okupaci se rozhodla vstoupit do Komunistické strany Československa, aby – stejně jako její matka za války – se cítila blíž ohroženému národu. Podala si přihlášku do fakultní organizace FFUK, její kolega, sám člen KSČ, jí to ale rozmluvil: „Galko, tvoje papíry se ztratily. Nehledej je. Moc tě prosím, nehledej je.“ Naznačil, že jako sovětské občance by jí při vstupu do KSČ za těchto okolností hrozily nepříjemnosti. Galina Vaněčková se domnívá, že by ji dokonce mohli pozvat na sovětské velvyslanectví a násilně deportovat do Sovětského svazu. 

 

„Lidé chodili se sklopenými hlavami.“

Krátce poté s manželem a dětmi odcestovala na geologický průzkum do Iráku. Dva roky bydleli v Bagdádu, ve volném čase si dělali výlety do pouště a hledali sumerské artefakty. Krátce uvažovali také o emigraci, ale Galina tuto myšlenku zavrhla. 

Po návratu do Československa naplno pocítili atmosféru normalizace: „Český národ sklonil hlavy. Nedovedete si představit, jak to bylo vidět. Lidé na ulicích doslova chodili se sklopenými hlavami.“ Změna byla patrná i na filozofické fakultě: „Lidi se rozdělili, našli se takoví, kteří chtěli využít příležitosti a protáhnout se někam výš. Naplno se ukázaly charaktery.“ Někteří kolegové přišli o práci, například její kolega Miroslav Drozda. Další kolega, rusista Vladimír Barnet, byl ve světě natolik známý, že jej nevyhodili, ale nesměl obhájit doktorskou práci. Později v 80. letech si vzal život. 

Galina Vaněčková se snažila pokračovat ve své práci. Na služební cestě v rakouském Unterweissenbachu získala manifest sovětského vědce Andreje Sacharova, vystupující proti vojenským zásahům vůči suverénním státům, cenzuře a politickému pronásledování. Propašovala jej do Československa, se svými studenty přeložila do češtiny a šířila mezi svými známými. 

Začala se zajímat také o osobnost ruské básnířky Mariny Cvětajevové, která v letech 1922-1925 žila v emigraci v Československu. Napsala o ní rozsáhlý článek, který vzbudil pozornost i v zahraničí. 

 

„Necítím se doma tady ani tam.“

V době, kdy zemřel generální tajemník KSSS Leonid Brežněv (1982) již o podstatě sovětského režimu neměla žádné iluze: „Z dnešního pohledu těžko chápu, jak dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že komunistickou stranu v Rusku vedou lidé, kteří nejsou žádní Pavkové Korčaginové z generace prvních revolucionářů. Byli to měšťáci, kteří mysleli jen na sebe.“ Naději na změnu viděla až s nástupem Michaila Gorbačova. 

Pád komunistického režimu v Československu v listopadu 1989 prožívala s nadšením, s manželem se účastnila demonstrací. 

Založila Společnost Mariny Cvětajevové a iniciovala překlad dalších jejích veršů do češtiny. Usilovala také o zřízení Centra Mariny Cvětajevové, pro které dlouho nemohla najít prostory – domnívá se, že za tím stála nevědomost a obecná nevraživost Čechů vůči Rusům. 

V době natočení rozhovoru v roce 2020 žila Galina Vaněčková stále v Praze, zatímco její mladší sestra Irina žila v Moskvě. „Je učitelka hudby a miluje Putina. Říká, že jí zvýšil penzi, nedá na něj dopustit. My, kdysi nejbližší sestry na světě, jsme se kvůli tomu skoro rozešly.“ 

„Necítím se doma v Čechách, ale v Rusku taky ne,“ říká na závěr Galina Vaněčková. „V Rusku nemám svůj pracovní koutek s počítačem. A tady zas kolem sebe neslyším ruštinu. Čechy miluji, ale moje vlast je v Rusku. Moji žáci mi říkají: ,Galko, ty jseš přece naše.’ Ale já nejsem vaše. Jsem Ruska.“