Galina Vaněčková

„Když jsem ho potkala, to byl první kluk, za kterého jsem se chtěla vdát. A nemohla jsem si představit, že moje socialistická vlast mně zakazuje takovou velkou mojí lásku. Napsali jsme s ním dopis Voršilovovi, Stalinovi jsme se neodvážili, že prosíme o výjimku, když jsou zakazané sňatky s cizinci, že my se tak máme se rádi, že chceme být spolu, dovolte nám být spolu. Zavolali nás. Přišli jsme do OVIRu, tam, kde se řešily otázky výjezdu do zahraničí. A řekli nám, že naše prosba je zamítnutá. My jsme vyšli a šli přes celé město k jeho studentské koleji a mlčeli. Bylo to asi kilometr a půl, a my jsme mlčeli, já jsem neplakala, a on řekl: ,Budeš na mě čekat deset let? Deset let musím odpracovat za to, že jsem tady študoval.’ Já jsem řekla, že budu. ,Ale zkusíme, pojedeme ještě do Moskvy, poprosíme sami v Moskvě.’ A jeli jsme. Můj strejda mně dal peníze na vlak. Jeli jsme do Moskvy, přišli jsme do Nejvyššího sovětu. Vstávali jsme ve tři hodiny v noci, přijeli jsme asi v sedm ráno a asi ve tři odpoledne jsem se tam dostali. – Chtěla bych se vdát za Čecha. – Druhý patro, šestnácté dveře. – Přišla jsem, zaťukala. — Dál, prosím. — Dobrý den. Já se chci vdát za Čecha. — Vy jste nám psala? — Ano, psala. — My jsme vám odpověděli? — Ano, odpověděli. – Další, prosím. No, proč stojíte? Já jsem řekl, další, prosím. – Já jsem šla, přišla k Mirkovi, řekla, že nepomohlo ani to, že jsem sama prosila, a on mně řekl ještě jednou to, co říkal dřív. Jenomže za rok samozřejmě já jsem mu napsala, že ze svojí vlasti těžko odjedu, ale pak jsem si to rozmyslela.“

„Máma a táta řekli, že je neděle a musíme jet do velkého parku, který byl udělán z lesa. Bylo veselo, bylo to senzační, já jsem lítala na takovém kole. A najednou jsem slyšela: ,Pozor, pozor!’ A všichni, kolik nás tam bylo, a bylo nás tam strašně moc, protože každý si přišel do toho parku odpočinout, nám řekli: ,Začala válka.’ A začali zpívat: [zpívá],Vstavaj strana ogromnaja, vstavaj na směrtnyj boj. S fašistkoj siloj ťomnoju, s prokljataju ardoj.’ A já jsem říkala: ,Maminko, musíme honem koupit hodně chleba a nasušit hodně sucharů.’ Maminka mě pohladila po hlavě a řekla, že to snad ani nebude stačit. Sebrali jsme se, šli jsme domů a začaly těžké dny 1941-1945.“

„Před válkou jsme žili… nám se zdálo, že normálně. V rozhlase nám říkali, že si žijeme nejlépe ze všech zemí světa, a my jsme tomu věřili. Byli jsme strašně šťastní, že jsme v Sovětském svazu a ne někde v Americe, kde lynčují negry. Že u nás je ta nejšťastnější, nejspravedlivější zem. U nás, v Sovětském svazu. A my jsme tomu věřili. A těžko, těžko se s tím loučíte. Když jsem přijela do Československa, dlouho jsem věřila, že v Sovětském svazu se určitě dělá všechno tak, jak to má být. A když moji kamarádi Češi mi pověděli o lágrech… A ty, co v těch lágrech byli, já jsem je viděla! Já jsem se s nimi v těch lesích setkala! Ale máma mi nikdy neřekla, že to jsou lidi z lágrů. ,To jsou nějací špatní lidi, kteří nemůžou žít s námi v našem domě. Musí být izolovaní.’ A když vám to řeknou třikrát, tak už tomu věříte. A nám to říkali každý den. Že soudruh Stalin je génius, nám říkali každý den. O něm psali verše a já jsem je musela číst, a ráda. O něm psali písně a my jsme je zpívali. A najednou Stalin umřel a my všichni jsme plakali. My jsme všichni plakali. Za deset dní potom umřela moje maminka. Já jsem nejdřív oplakala Stalina a potom svojí mámu. Jenomže o Stalinovi jsem se v Čechách dozvěděla vše, co jsem měla vědět tam u nás, na Urale. Jenže mi to nikdo neřekl. Mezi našimi kamarády nebyli tak informovaní lidi, jaké mám teď v Rusku. Ti jsou informovaní o Putinovi a vědí, jak se k němu mají chovat.“

„Začal obrodný proces. Dva tisíce slov. Když jsme přečetli ty Dva tisíce slov, Mirek mi řekl: ‚Galko, začíná krásná doba, kdy budeme moct vychovávat naše děti a nelhat.‘ A proto, když v noci nám zavolala sestřenice a řekla, že jsme obsazeni, jsme okupováni, tak jsem řekla, že je nenormální, nemá ráda Sovětský svaz a vymýšlí si nějaké nesmysly. Slovo ‚okupace‘ jsem jako Ruska několik let nemohla říct. Říkala jsem ‚vvod vojsk‘. Já jsem celou tu dobu prožila s takovým nepříjemným pocitem, že tanky jsou tady, ale že to je nějaká chyba a že zítra všichni všecko pochopí a ty tanky odejdou. Mně samozřejmě scházela určitá vzdělanost, vzdělání, které by mi pomohlo pochopit, že socialismus, komunismus má jiné předpoklady, než o kterých mi vykládali ve škole. Že je to nějak úplně jinak. A protože jsem žila tam, tak samozřejmě jsem všemu věřila.“

„Stalin. Pro nás pro všechny samozřejmě světlo světa. Za Stalina jdou bojovat, Stalin řekne a všechno se plní, Stalin nám pomáhá žít. A neřekla bych, že v rodině jsem někdy slyšela o Stalinovi, to ne, ale slyšela jsem pořád ve škole. Doma samozřejmě nikdo na nikoho nikdy nenadával. Jednou jsme jely s mámou pro vodu. Jedna ulice, druhá, třetí, čtvrtá. A řekli nám, že pumpy zamrzly. Ale támhle daleko je malinký pramínek. A tam se dá nabrat voda. Já si pamatuju doteď, a to je těch šedesát pět let, jak jsem ležela na hladkém okraji, kde přede mnou leželi další lidé. A sbírala jsem vodičku, daleko, daleko jsem se nakláněla a podávala mamince a maminka ji dávala do velké kádě. Maminka říkala: ‚Galinko, už stačí, už máme tři čtvrtě kádě, přijedeme zase zítra.‘ Maminka tahala sáňky, já jsem šla zezadu, jely jsme krásně, dokonce tam byl kopeček. A přijely jsme k železniční trati. A když jsme přejížděly železniční trať, už u našeho domu, ta káď se převrátila a ta voda se lila. Já jsem chytla tu káď, držela jsem ji, na mě se lila voda, na maminku se lila voda, něco trochu jsme zachránily... Pamatuju si doteď ten zvuk, když ta káď dosedla na sáňky. Maminka si sedla na kolej a řekla: ‚Spasibo tovarišču Stalinu za sčastilivoje dětsvo!‘ (Děkujeme ti, soudruhu Staline, za šťastné dětství!) A to byl v mém životě, v mém ‚sovětském‘ životě, jediný protest, který jsem slyšela v naší rodině.“

„Během války. Nejdřív bylo málo chleba, málo masa. Pak nebylo žádné maso, občas byl chleba, sbírali jsme kopřivy, sbírali jsme lebedu. Z kopřiv jsme dělali... z kopřiv se dá udělat hodně dobrých jídel. Ale z lebedy, tu tady v Československu neznají! Z lebedy se taky dá udělat buď nějaká kaše, která se jí bez másla a je strašně odporná. Ale když je člověk hladový, tak ji jí. A pamatuju si, že jsem na posteli, postel byla zrovna naproti dveřím, do kterých někdo zaťukal, maminka otevřela a tam stál pán a držel v rukou velikánskou štiku a řekl: ‚Paní doktorko, to je pro vás, vy jste mi zachránila včera ženu.‘ A maminka řekla, že ne, a tu štiku si nevzala. Ona mi řekla, když on odešel a já po tý kopřivě a po těch slupkách od brambor, které babička ještě myla a dělala z nich nějakou kaši, jsem se podívala na maminku a řekla: ‚Mamočka!‘ A ona řekla: ‚Galinko, on má doma tři děti a pozítří jde jeho paní domů s čtvrtým.‘“