“Pak se taky stalo... a to vím z doslechu, neviděl jsem to na vlastní oči. Byla jedna dívka, která byla v osmém měsíci těhotenství a oni ji zavřeli. Byla nedávno vdaná a jejího muže zavřeli také. Probíhala zrovna kontrola... a jedna paní, které je dnes už 102 let a která vždycky docházela na schůze, které jsem pořádal každou první neděli v měsící pro bývalé vězněné ženy ve Vlastenecké juntě. Ta paní tam byla s ní. Svolávali na kontrolu vězňů, jenže ona byla v osmém měsíci a byla velmi slabá, zatočila se jí hlava a povalila se. A jeden bachař povídá, ať se zastaví. Jenže když se nezastavila, začal jí kopat a představte si... on jí zabil. Totiž to děvče... to mi vyprávěla ta paní, která ještě stále žije... říkala, že tam byla kaluž krve, která vycházela z toho děvčete... a říkala, že už nebyla při vědomi... nebo už byla mrtvá... ještě se jí třáslo břicho a všechno. Když se to pak dozvěděl její manžel, a ten nevím jak se jmenoval, to už mi neřekla, tak skočil ve vězení Isla de Pinos ze šestého patra... myslím, že to bylo šesté patro... a zabil se.”
„Na tonto místě (Isla de Pinos) bylo mlácení bachaři na denním pořádku. Různá zranění... já byl zraněn třikrát. Jednou mi zabodli bajonet do stehna, ještě tam mám díru. Pak mě bodli bajonetem do hýždě, tam mám také jizvu, a jednou mě seknul mačetou bachař, který se jmenoval José Garcia Rojas. On zabil jednoho mého přítele, jmenoval se Francisco Pico... říkali jsme mu Paco Pico, střelili ho do hrudi a zabili ho. Taky zabili Julio, to byl mladý student medicíny, bylo mu 23 let. Povím vám, jakým otřesným způsobem ho zavraždili. Povalili ho na podlahu, on a další bachař, který se jmenoval Carmenate a pocházel z regionu kolem města Puerto Padre... tenhle bachař už zemřel, bylo to před dvěma lety. Ten druhý, ten vrah… který mě zranil a zabil Paca Pica a tohohle mladíka, ten stále žije v provincii Las Villas ve měste Camajuani... jak nás tam bylo tolik, měli jsme přehled o tom, kdo odkud více méně pochází. Bylo nás tam zavřených 200.000 lidí. A toho ubohého mladíka povalili na zem, roztáhli mu nohy a vrazili do něj bajonet. Muselo to být něco strašného... opravdu strašného... takhle s ním třásli...”
„Můžu vám říct, že když má být člověk popraven.. a já jsem to zažil... tak jak ho vedou na popravu, člověk jako kdyby se odprostil od svého těla a necítí nic. Myslím, že necítí nic, tak jsem to zažil já. Možná to jiní prožívali jinak. Totiž když jsem byl potom zavřený v kobce ve věznici La Cabañ, kde jsem byl zavřený 23 měsíců aniž bych byl souzen, tak na tom místě popravili mnoho lidí, nicméně někteří byli tak stateční, křičeli: “Ať žije Ježíš Kristus! K čertu s komunismem!” Byli to lidé obrovských hodnot... a postříleli je. Bylo to otřesné. Já vám říkám, to co jsme zažili my bylo něco tak strašného, že jen pomyslet na to je bolestivé.”
Nelson Rodríguez Diéguez nació el 13 de abril en Velazco, un pueblo situado a unos 26 kilómetros de la ciudad de Holguín. Recuerda este lugar como muy tranquilo, donde las personas se trataban bien y tenían mucho respecto por la libertad y la democracia. Su padre trabajaba en una central y su madre era costurera. En 1956 se trasladó a La Habana, y después de la victoria de la Revolución de Fidel Castro empezó a formar parte del movimiento llamado 30 de Noviembre, que luchaba por reestablecer la democracia en la isla. Se dedicaba a planificación y finanzas de la organización. Sin embargo, en 1961 fue detenido, lo que fue resultado de la infiltración de una agente en la organización. Después de haber sido detenido dos días en La Habana, le transportaron a un lugar sobre cual se conoce poco, algunos lo llaman de Las Cabañitas, otros Punto X. Estaba en las afueras de La Habana y servía como lugar de detención durante los interrogatorios. Allí fue víctima de mucha tortura, maltrato y humillaciones. Posteriormente fue llevado a la prisión de La Cabaña, donde pasó unos 23 meses esperando su juicio. Durante ese tiempo fue testigo de un sinnúmero de fusilamientos. Después del juicio estuvo encarcelado desde 1964 hasta 1967 en la prisión de la Isla de Pinos. Sufrió varios ataques por parte de los guardias y junto con casi todos en esta prisión sufrió trabajos forzados. Hasta 1970, cuando le excarcelaron, pasó por otras prisiones en Pinar del Río y Camagüey. Permaneció en Cuba hasta 1978, cuando se exilió a Venezuela, donde trabajó y vivió hasta la victoria de Hugo Chávez. Atacado después de una entrevista televisiva sobre política, se trasladó a Miami, donde reside hasta hoy en día. Apoya las bibliotecas independientes cubanas y acumula testimonios de personas perseguidas por el régimen cubano.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
