“Pak se taky stalo... a to vím z doslechu, neviděl jsem to na vlastní oči. Byla jedna dívka, která byla v osmém měsíci těhotenství a oni ji zavřeli. Byla nedávno vdaná a jejího muže zavřeli také. Probíhala zrovna kontrola... a jedna paní, které je dnes už 102 let a která vždycky docházela na schůze, které jsem pořádal každou první neděli v měsící pro bývalé vězněné ženy ve Vlastenecké juntě. Ta paní tam byla s ní. Svolávali na kontrolu vězňů, jenže ona byla v osmém měsíci a byla velmi slabá, zatočila se jí hlava a povalila se. A jeden bachař povídá, ať se zastaví. Jenže když se nezastavila, začal jí kopat a představte si... on jí zabil. Totiž to děvče... to mi vyprávěla ta paní, která ještě stále žije... říkala, že tam byla kaluž krve, která vycházela z toho děvčete... a říkala, že už nebyla při vědomi... nebo už byla mrtvá... ještě se jí třáslo břicho a všechno. Když se to pak dozvěděl její manžel, a ten nevím jak se jmenoval, to už mi neřekla, tak skočil ve vězení Isla de Pinos ze šestého patra... myslím, že to bylo šesté patro... a zabil se.”
„Na tomto místě (Isla de Pinos) bylo mlácení bachaři na denním pořádku. Různá zranění... já byl zraněn třikrát. Jednou mi zabodli bajonet do stehna, ještě tam mám díru. Pak mě bodli bajonetem do hýždě, tam mám také jizvu, a jednou mě seknul mačetou bachař, který se jmenoval José Garcia Rojas. On zabil jednoho mého přítele, jmenoval se Francisco Pico... říkali jsme mu Paco Pico, střelili ho do hrudi a zabili ho. Taky zabili Julio, to byl mladý student medicíny, bylo mu 23 let. Povím vám, jakým otřesným způsobem ho zavraždili. Povalili ho na podlahu, on a další bachař, který se jmenoval Carmenate a pocházel z regionu kolem města Puerto Padre... tenhle bachař už zemřel, bylo to před dvěma lety. Ten druhý, ten vrah… který mě zranil a zabil Paca Pica a tohohle mladíka, ten stále žije v provincii Las Villas ve měste Camajuani... jak nás tam bylo tolik, měli jsme přehled o tom, kdo odkud více méně pochází. Bylo nás tam zavřených 200.000 lidí. A toho ubohého mladíka povalili na zem, roztáhli mu nohy a vrazili do něj bajonet. Muselo to být něco strašného... opravdu strašného... takhle s ním třásli...”
„Můžu vám říct, že když má být člověk popraven.. a já jsem to zažil... tak jak ho vedou na popravu, člověk jako kdyby se odprostil od svého těla a necítí nic. Myslím, že necítí nic, tak jsem to zažil já. Možná to jiní prožívali jinak. Totiž když jsem byl potom zavřený v kobce ve věznici La Cabañ, kde jsem byl zavřený 23 měsíců aniž bych byl souzen, tak na tom místě popravili mnoho lidí, nicméně někteří byli tak stateční, křičeli: “Ať žije Ježíš Kristus! K čertu s komunismem!” Byli to lidé obrovských hodnot... a postříleli je. Bylo to otřesné. Já vám říkám, to co jsme zažili my bylo něco tak strašného, že jen pomyslet na to je bolestivé.”
Nelson Rodríguez Diéguez se narodil 13. dubna 1937 ve Velazcu, městečku nacházejícím se asi 26 kilometrů od města Holguín. Vzpomíná na toto místo jako na velmi klidné, kde se lidé k sobě chovali hezky a měli velkou úctu ke svobodě a demokracii. Jeho otec pracoval v cukrovaru a matka byla švadlena.
V roce 1956 se přestěhoval do Havany a po vítězství revoluce Fidela Castra se stal členem hnutí „30. listopadu“, které bojovalo za obnovení demokracie na ostrově. V organizaci se věnoval plánování a financím. V roce 1961 byl však zatčen v důsledku infiltrace agenta do hnutí. Po dvou dnech zadržování v Havaně byl převezen na místo, o kterém se ví jen málo – někteří ho nazývají „Las Cabañitas“, jiní „Punto X“. Nacházelo se na předměstí Havany a sloužilo jako detenční centrum během výslechů. Tam byl vystaven extrémnímu mučení, špatnému zacházení a ponižování. Později byl převezen do věznice La Cabaña, kde strávil přibližně 23 měsíců čekáním na soud. Během této doby byl svědkem nesčetných poprav. Po svém procesu byl od roku 1964 do 1967 uvězněn na ostrově Isla de Pinos, kde čelil opakovaným útokům ze strany stráží a spolu s téměř všemi vězni musel vykonávat nucené práce.mAž do roku 1970, kdy byl propuštěn, prošel dalšími věznicemi v Pinar del Río a Camagüey. Na Kubě zůstal až do roku 1978, kdy odešel do exilu do Venezuely, kde pracoval a žil až do nástupu Huga Cháveze k moci. Po útoku, který následoval po jeho televizním politickém rozhovoru, se přestěhoval do Miami, kde žije dodnes. Podporuje nezávislé kubánské knihovny a shromažďuje svědectví osob pronásledovaných kubánským režimem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
