Petr Goldmann

„Vnímali to, já bych řekl, v souladu s jejich osobnostmi. Jednak jako nebezpečí pro má případná studia a práci, protože to vlastně bylo velmi záhy kolem těch komunistických prověrek, kdy maminka byla vyloučena, což byl nejhorší stranický trest - vyloučeného straníka už strana nikdy nepřijme zpátky. Tatínek dostal mírnější trest - byl vyškrtnut. A to byl trest, který umožňoval, kdyby se člověk dostatečně kál, tak někdy v budoucnosti se vrátit do lůna rodné strany. Ale bylo jasné, byla to taková doba, asi bych teď řekl temna, kdy člověk věděl, že státní moc může cokoli, co si zamane. Tak to bylo v tomto smyslu nebezpečné, a proto to naši vnímali, a nebyli rádi, že jsem v této partě. Tatínek to krásně charakterizoval, když při nějakém našem hovoru na toto téma mi řekl: ,Kostel tě neuživí‘. Takže on byl v tomto takový pragmatický. Kdežto maminka to vnímala mnohem více ideově a ideologicky. Byla přesvědčena, že to naše je něco jako katolická činnost, že je to tedy proti jejímu přesvědčení, a že bych neměl po této šikmé ploše uklouznout. Zdůrazňovala mi například, že přece můžu věřit v Pána Boha, ale kvůli tomu se nemusím pohybovat v nějaké církvi.“

„Můj táta, začal studovat, respektive přihlásil se na vysokoškolské studium do Prahy v roce 39, po maturitě, a zažil tady celé to drama kolem Opletala a 17. listopadu, kdy potom byly zavřeny vysoké školy, takže se v té době vrátil nazpátek do Moravských Budějovic. V Moravských Budějovicích existovalo knihkupectví pana Taly. Pan Tala tam vytvořil takový prostor pro setkávání nad knížkami, a hlavně to byl prostor, kde se setkávali lidé, kteří se angažovali v odboji. Můj tatínek v té době, pokud vím, tak kolportoval nějaké protinacistické letáky. Za to byl za půl roku, to znamená, myslím si, že to byl rok 40, někdy v létě uvězněn. Byl odvezen do Kounicových kolejí v Brně, byl odsouzen, vězněn na Mírově a v roce 42, myslím že někdy na konci léta nebo začátek podzimu, byl transportován do Osvětimi. V Osvětimi byl rok. O té Osvětimi vlastně téměř nikdy nevyprávěl, to byla pro něj myslím ta nejtemnější doba, kterou prožíval. A byl šťastný, když po roce byl přeložen do Buchenwaldu, protože se mezi vězni vědělo, že v Osvětimi jsou určeni k tomu, aby se upracovali k smrti, kdežto v Buchenwaldu je naděje, že se člověk nějakým způsobem přizpůsobí tomu lágrovému životu a má šanci přežít.“

"In 1977, when Charter 77 came to light, a ROH training or meeting began there, explaining to us how the losers and soldiers for the ugly money of the capitalist or the pope preached the ideas that lead to World War III and the breakup of our beautiful socialist world; so you could see that the regime itself was getting rather nervous. My mother signed the Charter at the time, so we waited to see what it would be like, because it was not uncommon in the various circles of their friends who signed it to have to go to various interrogations. that they were hurt. And I assumed they would kick me out of school, and surprisingly, it didn't happen."

"I was 13 years old in 1968, where my serious memories begin. The world began to move and my parents, just as the Communists were enthusiastic, wished for change, and got involved in it to some extent. And I remember how it was the year when I first started reading the newspaper intensively, until then it was uninteresting for the child and suddenly a lot of things were happening and it was such a nice atmosphere.When then came August, we were at the cottage at that time and my parents they didn't let me go to Prague for the first week; it was such a wild one, when they fired at the Czech Radio, tanks were burning on Václavák, etc. In that week we returned to Prague and I could go to the streets and I could soak up the excitement, here an atmosphere where people argued over whether resistance should be active or passive, and of course the passive one prevailed, when Prague was affixed with various and often very funny posters against the occupiers. But that feeling was replaced relatively quickly by knowledge that this is not the case, and it was already clear in the autumn that the conditions that existed in the spring of 1968 will not be or will be very severed."

"I kept waking up worried two years later. It wasn't until the years 1994 and 1995 that we thought it was really all over and especially around us so far that we hope that a return to totalitarianism would not be possible."