Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Petr Goldmann (* 1955)

• narozen 9. května 1955 v Praze

• jeho rodiče byli zapálení komunisté

• v roce 1968 zvrat v životě - nalezení skautu a konvertování ke katolictví

• po maturitě nemohl jít studovat kvůli náboženství vysokou školu

• psychologii vystudoval dálkově

• žili s manželkou v šedé zóně, časté uvažování o emigraci

• po revoluci společně s manželi Špinkovými založili organizaci Cesta domů

• vysokoškolský pedagog, zaměření na psychologickou diagnostiku

V rodině zapálených komunistů

Petr Goldmann se narodil 9. května 1955 v Praze. Jeho otec pracoval ve Státní plánovací komisi, což mělo úroveň podobnou nynějšímu ministerstvu, a matka byla zaměstnána na Úřadu vlády. Oba dva byli přesvědčenými komunisty. Starší bratr se narodil v Moskvě, kde rodiče studovali.

Otec byl za druhé světové války zavřený v koncentračních táborech v Osvětimi a Buchenwaldu. V tom druhém se přidal ke komunistické odbojové buňce, kterou vedl Josef Frank. Byl jím ovlivněný a považoval ho za velmi pravdivého člověka, proto otce velmi udivilo, když se Josef Frank v 50. letech stal obětí politických procesů. 

Rodina Goldmannova bydlela na prvním pražském sídlišti v Krči a Petr Goldmann navštěvoval základní školu Křesomyslovu s rozšířenou výukou jazyků v Nuslích. Nepatřil mezi premianty, a tak po škole nastoupil na učiliště dřevorubecké, kde se mu ale vůbec nelíbilo a nakonec se dostal na pedagogickou školu v Karlových Varech. 

 

Skautem a katolíkem

V roce 1968 bylo Petru Goldmannovi 13 let a srpnové události ho zastihly v Senohrabech na chatě. Přál si jet do Prahy, ale rodiče ho nepustili, protože o něj měli strach. Po týdnu, kdy měl informace o dění zprostředkované vysíláním Československého rozhlasu, se vydal do pražských ulic: „Mohl jsem nasávat to vzrušení, tu atmosféru, kdy se lidé přeli, jestli má být odboj aktivní, nebo pasivní a převládl samozřejmě ten pasivní, kdy byla Praha polepená nejrůznějšími a často velmi vtipnými plakáty proti okupantům. Člověk mohl mít pocit, že se Češi v tom státu proti něčemu a za něco sjednotili. Ten pocit byl ale poměrně rychle vystřídán poznáním, že tomu tak není a už na podzim bylo jasné, že ty poměry, které byly na jaře 1968, nebudou nebo budou velmi ořezané.“ A opravdu, Petr dodává, že po pár dnech bylo jasno a začalo postupné upevňování režimu.

Když bylo Petrovi 14 let, přidal se ke skautům a zde si začal tříbit názory na komunismus a křesťanství. Setkal se s jinými příběhy lidí a zjistil, co znamenala 50. léta a vykonstruované procesy. Konvertoval ke katolictví a začal se odcizovat svými názory rodičům. Hůře vše nesla matka, která věřila v komunismus a v jeho reformovatelnost. Otec byl střízlivější, protože měl v paměti právě proces s Josefem Frankem. Petr Goldmann se účastnil pohřbu Jana Palacha. V 70. letech pokračoval ve skautském oddíle, i když skrytém například za turistický oddíl nebo Sokol. Mezi přáteli ale tehdy prý figurovala jedna dívka, která vynášela informace StB. To však zjistili jeho přátelé až po sametové revoluci, když se jeli podívat do archivů.

 

Matka podepsala Chartu, ale pořád věřila, že komunismus je reformovatelný

Rodiče procházeli prověrkami a byli z komunistické strany na přelomu 60. a 70. let vyhozeni a museli se naučit žít s touto novou situací. Ztratili svá povolání, která byla kreativní a dobře placená, a spadli na nižší funkce a pohoršili si i finančně. Syny trápilo především to, že viděli, jak se rodiče souží otázkou, co se sebou. Tápali a nevěděli, jak si zařídit život.

Po maturitě se Petr stal vychovatelem na učňovském středisku na Lhotce v Praze. Chtěl jít studovat vysokou školu, ale nedostal doporučení. Vlastně byl rád, protože nemusel skládat slib, se kterým by nesouhlasil. Vysokou školu nakonec studoval dálkově, vybral si psychologii. Po jeho studiu se s manželkou přestěhovali do Karlových Varů a začali pracovat v Ostrově nad Ohří. Petr jako psycholog a jeho manželka Marie jako lékařka. Petrovým vedoucím byl komunista, a tak se musel Petr vyrovnávat s tím, že na jeho oddělení nebyli přijímáni stážisté, protože byl politicky nespolehlivý. Několikrát čelil nařčení, že nábožensky ovlivňuje pacienty.

S manželkou často uvažovali o emigraci, ale vycestování by bylo velmi nejisté. Na Západ by je nepustili. Mohli se pokusit a zažádat o povolení a vycestovat do Jugoslávie, ale ani potom, co by se pokusili dostat do Itálie, by neměli vyhráno, a tak zůstali v Československu. Jejich kotvou byli i stárnoucí rodiče. Petr svoji rodinu popisuje jako šedou zónu – s komunistickým režimem nesouhlasili, ale ani nebyli aktivní v disentu.

„V roce 1977, když vyšla najevo Charta 77, tak tam začala nějaká školení nebo schůze ROH, kdy nám bylo vysvětlováno, jak ti ztroskotanci a zaprodanci za mrzký peníz kapitalisty nebo papeže hlásají myšlenky, které vedou ke třetí světové válce a k rozbití našeho krásného socialistického světa. Tak to bylo vidět, že je ten režim najednou velmi nervózní. Moje máma tenkrát podepsala Chartu, tak jsme čekali, co z toho bude, protože v různých kruzích jejich přátel, kteří ji podepsali, nebylo neobvyklé, že museli chodit na různé výslechy, že jim bylo škozeno. A já jsem předpokládal, že mě vyhodí ze školy, a to se kupodivu nestalo.“ Petr dodává, že matka stále věřila v reformovatelnost komunismu.

 

Dlouho jsem nevěřil, že režim skutečně padl

V roce 1991 se manželé Goldmannovi přestěhovali zpět do Prahy a získali práci v bohnické léčebně, kde působili donedávna. Petr do poloviny 90. let nevěřil tomu, že režim padl. „Budil jsem se s obavou ještě dva roky potom, až tak v nějakém roce 1994 a 1995 jsme si říkali, že už je to opravdu celé a hlavně i kolem nás tak daleko, že už doufáme, že nebude návrat k totalitě možný.“ Petr Goldmann se mohl díky novému režimu realizovat - začal přednášet psychologii na filozofické fakultě, stal se soudním znalcem v oboru psychologie a společně s manželi Špinkovými založili organizaci Cesta domů, která umírajícím lidem umožňuje zůstat do posledních chvil života doma s rodinou.