Liana Zhigunova

* 1962

  • "Potom nás poslali na bramborovu brigádu. Celý den jsem tam stála zmrzlá v poli. Bydlela jsem u moře, ale tady byla zima. Stála jsem tam, pak jsem se otočila a odjela do Gelendžika. Tehdy nás přivezli do lesa, jeden vagon pro děvčata, jeden vagon pro chlapce. Nebyl tam záchod, jen ledová voda, netopilo se a venku bylo začátkem října pět stupňů. Poznala jsem realitu vztahu státu k lidem. Nejenom k dospělým, ale i k dětem a k mládeži. A chtěli, abych pro tento stát něco dělala? Pochopila jsem tu realitu a vrátila se do Gelandžika. Nejvíce mě na brigádě překvapilo, že jsem žádala, aby nám přivezli teplou vodu. Ostatní na mě koukali a říkali, že takový stav je normální. Přišlo jim to v pořádku."

  • "Když jsme jeli, ptala jsem se, co se to stalo s vlaky. Proč jsou tak špinavé a kde jsou koberce? Nedošlo mi, že když měl tatínek postavení a já byla malá, tak jsme ve vagoně měli koberec, průvodčí uklízela, byl tam čaj a na stole ubrus. A toto? V tomto vlaku jste si nemohli zajít ani na záchod, všude jen špína. To jsme tak klesli? Náš stát tak klesl? Teď už chápu, že jsme prostě dříve jezdili první třídou. A obyčejný národ jezdil takto. Když tatínek odešel do důchodu, už jsme si to nemohli dovolit, takže jsme jezdili jako všichni ostatní."

  • "Nevnímala jsem, co je to Sovětský svaz nebo socialismus. Narodila jsem se v tom. U nás doma se o tom nikdy nemluvilo, protože tatínek pracoval ve státních složkách. Nemluvilo se ani o politice, ani o národnostech. O ničem. Žili jsme doma, chodili jsme na hokej, do kina, přicházely k nám návštěvy. Zpívali jsme písničky, hráli jsme hry."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.10.2024

    (audio)
    délka: 02:34:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Rusku jsme nebyli chudí. Neměla jsem ponětí, že něco jako bída existuje

Liana Zhigunova na konci 80. let
Liana Zhigunova na konci 80. let
zdroj: Archiv pamětníka

Liana Zhigunovová se narodila 18. května roku 1962 v ruské Krasnojarské oblasti, která se rozkládá na podstatné části Sibiře. Její tatínek byl armádní stavební technik, rodina se tak často stěhovala. Prvním domovem se pamětnici stalo dodnes částečně uzavřené město Krasnojarsk 45, kde se těžil uran. Druhým místem pobytu bylo utajované město postavené v roce 1950 – Krasnojarsk 26. To sloužilo k produkci plutonia pro jaderné zbraně. Dětství v takovém prostředí doživotně poznamenalo zdravotní stav pamětnice. Když tatínek v roce 1969 odešel do vojenského důchodu, rodina se přestěhovala k Černému moři. Díky postavení otce žila rodina v relativním blahobytu. Liana Zhigunová však v pubertě začala klást kritické otázky směrem ke státnímu zřízení. Ocitla se na tenkém ledě ve škole a způsobilo to také konflikt mezi ní a její maminkou. V šestnácti letech odmítla vstoupit do Komsomolu. V roce 1982 se jí narodila dcera Jekatěrina. Po událostech spojených s první čečenskou válkou se rozhodla k emigraci do České republiky a v roce 1999 se s dcerou přestěhovaly. Liana tehdy zaplatila za vyřízení dokladů potřebných k pobytu, jednalo se však o podvod. Pamětnice s dcerou přišly o všechny životní úspory. Bez finančních prostředků tak začaly žít úplně nový život v cizí zemi. Roku 2016 vážně onemocněla její dcera a rok poté se rapidně zhoršil i zdravotní stav pamětnice a musela přestat pracovat. V roce 2024 žila v Praze.