Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Liana Zhigunova (* 1962)

• narodila se 18. května 1962 v Sovětském svazu

• s rodiči nejdříve žila v uzavřeném městě Krasnojarsk 45, kde se těžil uran

• později se přestěhovali do utajeného města Krasnojarsk 26, kde se produkovalo plutonium

• život v Krasnojarské oblasti celoživotně poznamenal její zdravotní stav

• v roce 1969 se s rodiči přestěhovali k Černému moři

• jako šestnáctiletá odmítla vstoupit do Komsomolu

• během první rusko-čečenské války se rozhodla emigrovat do České republiky

• v Česku naletěla podvodníkům, kteří jí vyřizovali potřebné doklady, přišla tak o celoživotní úspory

• v roce 2024 žila v Praze

Liana Zhigunová žila až do svých osmatřiceti let v Potěmkinově vesnici. Do sedmi let bydlela v uzavřených sovětských vojenských městech, kde bylo vše, na co si vzpomněla. Skutečná kvalita života byla ovšem žalostná a pro obyvatele těchto míst velmi nebezpečná. Kulisy falešné představy o Sovětském svazu se Lianě začaly bourat už během dospívání a v dospělosti se definitivně zhroutily. Zklamání z vlastního národa na konci 90. let vyústilo v emigraci do České republiky. „Neměla jsem zájem jet za lepším, potřebovala jsem utéct z té hrůzy,“ popisuje motivaci k odchodu z Ruska. „Každý přistěhovalec si musí naplno uvědomit, že ze své země odjíždí a starý život nechává za sebou. Jinak si všechnu tíhu přiveze s sebou a nikdy se jí nezbaví,“ říká.

S rodinou žili ve zlaté kleci

Liana Zhigunová se narodila 18. května 1962 v Sovětském svazu v Krasnojarském kraji na Sibiři. Tatínek Nikolaj Andrejevič Zhigunov pracoval jako stavební armádní technik. Jeho úkolem bylo budovat vojenská města. Byl tak často na cestách a rodina se kvůli jeho povolání nejednou stěhovala. Maminka Tamara Alexandrovna byla ženou v domácnosti. Liana se narodila ve městě, kam se dodnes běžný Rus nepodívá. Jde o jedno ze čtyř desítek měst, která jsou stále zavřená nejen pro cizince, ale také pro ruské nerezidenty. V izolovaném vojenském městě Zelenogorsk (dříve známém pod označením Krasnojarsk 45) se těžil uran. „Život tam si moc nepamatuji. Byla jsem velmi malá,“ zmiňuje pamětnice.

Z Krasnojarsku 45 se rodina přestěhovala na velmi prestižní adresu. Do utajovaného města Krasnojarsk 26 (dnes Železnogorsk). Byly tam dobře zásobené obchody, moderní budovy a celkově dobrá občanská vybavenost. Režim si zde, na rozdíl od jiných míst v SSSR, hýčkal své obyvatele. „Bylo to překrásné malé městečko evropského střihu. Doma jsme to měli moc krásné. Maminka říkala, že se tam moc dobře nakupovalo. Dnes bych řekla, že mi Krasnojarsk 26 připomíná Německo,“ vzpomíná. V místě, kde se dnes město rozkládá, začali vězni gulagu v roce 1950 budovat jaderný komplex s třemi reaktory na výrobu plutonia. Exkluzivní adresa, kterou pomáhal budovat i otec pamětnice, se tak pro své obyvatele brzy stala noční můrou. Radioaktivita se dostala nejen do ovzduší, ale také do břehů řeky Jenisej, v jejíž blízkosti město leží.

V roce 1969 odešel otec do vojenského důchodu. Jednou z výsluh, které získal, byla možnost vybrat si místo k dalšímu životu. Původním plánem bylo stěhování do Litvy, odkud pocházel. „Jelikož jsem se ale narodila v Krasnojarsku, v toxickém prostředí, lékař doporučil, abychom se odstěhovali za sluncem. Takže jsme odjeli k Černému moři,“ vypráví pamětnice. Další a na dlouhou dobu poslední adresou se tak rodině stal Gelendžik, na ruské poměry malé město v Krasnodarské oblasti. „Je to lázeňské město s neuvěřitelně čerstvým vzduchem. Když jsme tam přijeli, viděla jsem poprvé v životě moře a ptala jsem se, co to vlastně je,“ usmívá se.

Začala jsem mít pochybnosti o Sovětském svazu

V novém bydlišti nastoupila Liana povinnou školní docházku. Byla průměrnou žákyní. Nerada se učila a ve škole ji nikdo, vzhledem k jejímu špatnému zdravotnímu stavu a prominentnímu zaměstnání tatínka, do ničeho nenutil. Informace, které od svých kantorů slyšela, jí ale nebyly lhostejné a přemýšlela nad nimi. „Učitelka dějepisu nám často vysvětlovala, jak špatně lidé v Rusku do revoluce žili. Mluvila o tom, jak špatná je Amerika i kapitalismus. Popisovala nás jako nejhumánnější národ na celé planetě,“ parafrázuje kantorčina slova, která dnes pamětnice vnímá jako propagandu.

Během jedné z hodin dějepisu však svou zvědavost a touhu pokládat kritické otázky pamětnice nezkrotila. Na hodinu dějepisu měla přinést referát o Uzbekistánu, jedné z tehdejších sovětských republik. O tamějším obyvatelstvu do té doby neslyšela nic dobrého, ve škole se o Uzbecích mluvilo jako o primitivním národu, kterému se Sovětský svaz snaží pomoci v celkovém rozvoji. V knihovně si tak vypůjčila pár knih. „Zaujala mě jejich architektura. Bylo mi třináct, ale říkala jsem si, jak je možné, že jsou tito lidé tak zaostalí? Tak jsem se ve třídě zeptala, proč vlastně Sovětský svaz dělá v Uzbekistánu pořádek,” vzpomíná. Paní učitelka nechala její otázku bez odpovědi, avšak nikoliv bez reakce. Když Liana večer přišla domů, dostala se do konfliktu s maminkou. Vzájemné neporozumění pamětnice a matky se později jen prohlubovalo. Onen incident dnes popisuje jako své první procitnutí: „Nerozuměla jsem, proč se to děje. Ale cítila jsem, že to zkrátka není správné.“

Asi ve třinácti letech začala mít sama řadu otázek směřujících k tomu, v jaké zemi vlastně žije. „Narodila jsem se do socialismu. U nás doma se o politice vůbec nemluvilo, obzvláště když tatínek pracoval u armády. Prostě jsme chodili do kina, na hokej, navštěvovaly nás jiné rodiny,“ popisuje svou tehdejší každodennost. 

Díky tomu, že otec měl hodnost kapitána, žila rodina v relativním v blahobytu. Nikdy se nesetkala s bídou nebo sociálními problémy. Nebyla tváří v tvář vystavena problémům, se kterými se její země potýkala. „Nejdříve jsem žila v uzavřených městech. Tam jsme se měli dobře. Gelendžik byl také krásné městečko. Nebyli jsme chudí, vůbec jsem netušila, že bída existuje. Když jsem chudé lidi potkala, myslela jsem si, že je to prostě jejich životní styl,“ vysvětluje svou tehdejší nevědomost.

Nikdy se nestala komsomolkou

Ve škole navštěvovala Pionýra. Spolužáci tehdy směřovali k tomu, že vstoupí do Komsomolu (obdoba Socialistického svazu mládeže, pozn. red.). „Abychom tam mohli vstoupit, museli jsme se učit nějaká propagandistická pravidla a zákony a pak z nich složit zkoušku. Když jsem to začala číst, přejel mi mráz po zádech. Nechtělo se mi tam, brzy jsem začala chápat tu strukturu,“ vysvětluje. Třídní učitelka ji několikrát přemlouvala, aby do Komsomolu vstoupila. „V posledním ročníku mě zastavila a prosila, ať ten krok udělám. Šla poprvé s pravdou ven, na rovinu mi řekla, že se jinak nedostanu na vysokou školu,“ dodává. Ani tak se Liana Zhigunová komsomolkou nestala.

Když v šestnácti letech složila maturitu, její maminka se rozhodla, že vzdor své dcery zlomí. „Řekla mi, že odjedu za Ural, odkud sama pocházela. Ať prý poznám skutečný život. A tak mě tam přihlásila na průmyslovou školu,“ uvádí.

Pracovat pro stát, který si neváží vlastních lidí?

Liana tedy na příkaz svých rodičů skutečně odjela ze slunného Gelandžiku k rodinné známé do Čeljabinsku, města na východním úpatí pohoří Ural. Tato krátká životní etapa byla dalším procitnutím, které nakonec vedlo ke zklamání nad vlastní zemí a národem. „Už cesta vlakem byla velmi nepříjemný zážitek. Bylo to poprvé, co jsem nejela první třídou. Ptala jsem se, kde jsou koberce a proč je tam taková špína. Nedostala jsem ani čaj, ani ubrousek. Na to všechno jsem byla zvyklá, když měl tatínek postavení. Obyčejný národ tak jezdil celou dobu, to já ale nevěděla,“ zmiňuje.

Liana nastoupila na průmyslovou školu, kam jezdila přes celé město, které popisuje jako místo plné smogu z továren, šedi a smutku. „V tramvaji byl každé ráno cítit zápach alkoholu. Nedivím se. Od rána do noci jsou ti lidé ve fabrice. Ve zbytku času prostě pijí,“ vysvětluje. V obchodech tehdy chybělo základní zboží. Studenti měli často hlad. „Ve škole nás učili, že Sovětský svaz zásobuje celou planetu. Tak jak je možné, že tam lidé žili v takových podmínkách? Zoufale chyběla radost, to mi otevřelo oči,“ dodává.

V Čeljabinsku se zúčastnila bramborové brigády. „Vyložili nás v lese. Nebyl tam záchod ani pitná voda. Venku bylo pět stupňů, ale nikde se netopilo. Tam jsem pochopila, jaký je skutečný vztah státu k lidem. Nejen k dospělým, vždyť my jsme byli ještě děti. Přemýšlela jsem, proč mám pro takový stát brigádničit. Tak jsem se sebrala a vrátila se do Gelandžiku,“ popisuje, jak si po dvou měsících pobytu za Uralem sbalila kufry, ukončila studium a odjela zpět k rodičům.

Žít s Gruzíncem znamenalo být mu absolutně oddaná

V osmnácti letech se seznámila se svou první velkou láskou. „Boris byl Gruzínec. Maminka šílela z toho, koho jsem si to přivedla domů. Neměla o Gruzíncích dobré smýšlení – jako řada dalších Rusů,“ vysvětluje. Svatba se nikdy nekonala, pamětnice přesto popisuje svůj partnerský vztah jako velmi oddaný. To dokládá i jedna z mnoha historek: „Tehdy jsem se například naučila spát nalíčená. Často se totiž stalo, že ve dvě ráno přivedl své přátele a já je pak musela všechny hostit. Tak to v této kultuře prostě chodí.“

V roce 1982 se jim narodila dcera Jekatěrina. „V té době jsem nepracovala. Realizovala jsem se jako partnerka, žena v domácnosti a matka. Chtěla jsem pro Káťu to nejlepší,“ uvádí.

Lidský život nemá v Rusku ani cenu halíře

Od poloviny 80. let nastalo v Sovětském svazu období známé pod pojmem perestrojka, tedy série ekonomických i politických reforem a společenských změn, které měly zemi vyvést z krize. „Byla to doba, kdy jsme všichni cítili určitou naději. Neslo to s sebou ale určitá negativa, začaly se objevovat mafiánské gangy, jež policie z různých důvodů tolerovala, a bujela obrovská korupce,“ vysvětluje. Některé sovětské republiky se v té době snažily od SSSR odtrhnout, na ulicích se konaly demonstrace, jež tvrdě potlačovaly represivní složky. Jejich průběh jen zpřesnil obrysy její představy o sovětském státním zřízení. „Policie se k demonstrantům, kteří přišli v poklidu vyjádřit svůj názor, chovala otřesně. Nebrali si servítky s těhotnými ženami ani seniory. Tehdy mi to došlo definitivně. Lidský život v Rusku nemá žádnou cenu. Ani halíř,“ poznamenává.

V roce 1990 její partner Boris zemřel. Stále žila se svou maminkou a starala se o dceru. Pracovala v Gelandžiku pro cestovní agenturu a později se živila jako švadlena.

První čečenská válka byla poslední kapka

Když na konci roku 1994 vypukla první čečenská válka, ztratila poslední iluze o svém národu i o řadě blízkých přátel. Přicházející uprchlíci, spálená města a počty civilních obětí dali vzniknout myšlence na odchod ze země. Tu nakonec podpořila skutečnost, že blízké kamarádky válku schvalovaly. „Většina Rusů v sobě má zakořeněno, že nemají rádi Čečence. Prostě to tak máme. Ale to, co se tam dělo, bylo moc špatné. Přestala jsem si kvůli tomu rozumět s kamarádkami. Hádaly se se mnou. Ony válku schvalovaly,“ popisuje odcizení s nejbližšími.

Nechci mít na rukou krev

V roce 1998 se Liana Zhigunová definitivně rozhodla pro emigraci. Se zklamáním z vlastního národa se odmítala smířit. „Když jsem viděla, co vše se děje, nemohla jsem jinak. Zůstat by znamenalo to schvalovat. A já jsem nechtěla mít na rukou krev,“ popisuje motivaci k odchodu do České republiky. Na malém ruském městě navíc svými názory vyčnívala. V jejím okolí čím dál častěji padaly nepříjemné poznámky na skutečnost, že otcem jejího dítěte je Gruzínec.

Jako finální destinaci zvažovala pamětnice Řecko nebo Česko – jednalo se totiž o země, kam v té době emigrovalo hodně ruských občanů, a to z jednoho prostého důvodu. K odjezdu nebyla nutná víza. Nakonec se rozhodla pro odchod do České republiky. „Musím ale přiznat, že se mi sem příliš nechtělo. Československo jsem vnímala tak, jak nám o něm vyprávěli ve škole – jako šestnáctou republiku Sovětského svazu,“ říká dnes s úsměvem.

Chtěla jsem pryč z té hrůzy

Pamětnice si život v emigraci nijak neidealizovala. Toužila jen žít v demokratické zemi. „Pro mě nebylo důležité odjet do Čech, toužila jsem odjet z Ruska,“ vysvětluje. Liana Zhigunová v Rusku prodala byt, v němž po smrti rodičů s dcerou žily, aby mohly začít nový život. Odjela napřed do České republiky vyřídit potřebné dokumenty. První setkání s Prahou si pamatuje dodnes. „Cítila jsem se tu jako doma. Kdyby na mě v Rusku nečekala dcera, už bych se tam nevrátila,“ vzpomíná.

V Česku zaplatila za vyřízení potřebných dokladů tři tisíce dolarů a vrátila se zpět do Gelandžiku, kde ještě několik měsíců čekala, než dcera dokončí studium.

V Česku se ocitly bez prostředků

Dne 5. července roku 1999 pamětnice s dcerou po třech dnech strávených v dodávce dorazily do nového domova. Zde však přišlo brzké vystřízlivění. Služba, za kterou Liana zaplatila a jejímž prostřednictvím měla získat vše potřebné k pobytu, se ukázala jako podvod. Celý proces tak musela absolvovat znovu, včetně drahé odměny za vyřízení nutných dokumentů. Pamětnice tak přišla o veškeré úspory. „Tehdy začal skutečný boj o přežití,“ vzpomíná na dobu, kdy se ocitly bez prostředků. Káťa nastoupila na gymnázium, kde však musela platit školné. Pamětnice stěží vydělala peníze na nájem ve studeném sklepním bytě. Tři roky živořily. „Lidé nám ale opravdu moc pomáhali. Spolužáci nejdříve Kátě darovali bundu, pak se rodiče studentů dokonce složili a zaplatili jí školné,“ rekapituluje vděčně.

Pamětnice se smířila s těžkým životem, který jí emigrace přinesla. „Bála jsem se jediného. Že nás pošlou zpět do Ruska,“ přiznává.

Okolo roku 2002 začal život matky s dcerou nabírat nový směr. Ředitelka gymnázia, které Jekatěrina navštěvovala, pomohla pamětnici najít práci a ta tak začala pracovat jako švadlena. Jekatěrina prokázala, že je nadanou studentkou, a dokonce ji přijali na HAMU.

V Rusku bychom nepřežily

Život se opět zastavil v roce 2016, kdy Jekatěrina velmi vážně onemocněla. „Lékaři jí v hlavě objevili velký nádor. Tehdy jsem myslela, že to nepřežiji. Pak jsem se zastavila a řekla jsem si, že právě teď musím žít,“ popisuje. O rok později ale musela kvůli vážné zdravotní diagnóze skončit v práci. Zdravotní problémy, které se jí držely už od raného dětství, se rychle horšily.

Svého rozhodnutí odjet z rodné země dodnes nelituje. Naopak. „Jsem vděčná za to, že můžu žít v Česku. Určitě mě tu štve spousta věcí, například šílená byrokracie. Ale tak je to všude. Život v České republice mně i mé dceři umožňuje důstojně žít. V Rusku bychom nepřežily,“ uzavírá.