Helena Zemanová

„To víte, to bylo hrozné, Hitler. Prostě byly ročníky, jako moje jedna sestřenice Helenka, prostě byla v tom ročníku a oni je vyváželi do Německa na práci. Určitý ročník vyváželi do Německa na práci. A hlavně likvidoval Židy, to bylo hrozné. Tam nebyla ghetta, tak oni je rovnou stříleli. Hodně Češi pomáhali, jakože zachránit nějaké Židy. Oni hodně dělali taky to, že kladli malé židovské děti na práh v noci. A bylo tam napsáno – Vem je. Hlavně Čechům. Češi brali to dítě brali a vychovávali. Po válce se k některým přihlásili rodiče. Vím, že k jednomu se přihlásil otec a taky ho Češi zachránili.“

„Jo, ale zapomněla jsem vám říct ten ruský hladomor.“ – „To povězte, jak to bylo.“ – „Ještě předtím než jsme jeli, čtyřicet lidí denně nás prosilo o chleba.“ – „To bylo po válce v roce 1946 nebo 1947?“ – „Ještě než jsme odjeli, byl tam nával ruských lidí, kteří přišli žebrat chleba. Nemohli jsme všechny nakrmit, přišli žebrat o chleba, pracovali jen za jídlo, to byli takoví chudáci. A jeden případ vám řeknu, třináctiletý kluk přišel k nám, k mamince, že má hlad, ony přijížděly žebrat děti. Šel za maminkou, nemohli jsme mu už dát chleba. Měla vařené brambory, tak mu dala vařené brambory. A jak tam šel, byla tam kolej, jezdily tam vlaky. Spadly mu ty brambory do koleje, jak byl roztřesený. Sbíral brambory a jela a pískala lokomotiva. Koukali jsme, jakože ho přejede. A on ne, pomaličku sebral ty brambory a odešel těsně před lokomotivou. Byly mu milejší než život, tak byli ti lidé umučení. Takový hladomor tam byl.“

„Je pravda, že byly tady ty ukrajinské bandy a zabíjeli Poláky ti banderovci. Říkali, že prý je utiskovali ti Poláci, když byli Poláci ve vládě. Stávalo se i to, že když potom tady byli Rusáci u nás, tak když přišli Rusáci do vesnice pro kontingent, banderovci je přepadli a pobili. Rusáci pak vyvezli celou vesnici na Sibiř, to bylo takové furt.“

„Po válce v ruských oblastech Brjanská a Kalužská byl hladomor. A my jsme měli denně (pozn.: u dveří) čtyřicet lidí, kteří prosili o kousek chleba: ‚Najesť na Ukrajinu.‘ Za kousek chleba vám udělali, co chcete. To přišel raněný, bez nohy, s berlemi, proklínal Stalina, sovětskou vlast, komunistickou stranu, všechno. Žena mu umřela hlady, děti mu umřely hlady. A on z fronty přišel takhle a teď tam nebylo co jíst. Tak oni přišli k nám na Ukrajinu, žebrali kousek chleba. Přišly dvě děti, devět a deset roků. Máma nad nimi brečela. V zimě, v hadrech zabalený nohy, v takové plachtě. Rodiče jim zemřeli hlady. Máma je nakrmila, byly plné vší. To byla ubohost, brečeli jsme nad nimi. Nakrmili jsme je, vyspaly se na slámě v posteli. Ráno vstaly, máma jim do rance dala jídlo a musely jít dál. Nevím, co se s nimi stalo, přeci jsme si je nemohli nechat.“

„Právě to bylo to neštěstí, že oni vždycky... Němci, když jeli pro obilí, pro dávky, tak je banderovci přepadli a pobili. A potom přišli Němci a vypálili a pobili celou vesnici. Takhle se to tam dělalo. Když přišli Rusové, tak to dělali i s nimi. Pamatuji se, jak přišlo asi šest vojáků, přišli pro dávky, kdy se vybíralo obilí apod., a napadli je banderovci. A já najednou viděla, jak ti Rusáci utíkali, co jim nohy stačily. A banderovci, byli na koních a s dalekohledem, dohnali je u řeky a tam je pobili. A druhý den přišlo (ruské) vojsko a hledali banderovce. A hledali třeba i v šatníku nebo nevím kde. Vím, že maminka se s jedním Rusem prala o tátův kožich, on tahal, maminka k sobě. On vzal takový ten šompul, jak se říkalo, jak se čistí puška (pozn.: vytěráková tyč), rozsekl jí tvář a záda jí bil. Ona ho vzala a vyhodila ho. Měla takovou sílu, že s ním vyrazila dveře a zamkla se. Ale když jsme vyšli ven, tak z komory... já koukala a všichni vojáci... každý bochník chleba, špek, a co jsme tam měli, tak všechno vydrancovali. A on křičel, že nám zapálí dům. Já brečela a prosila a on říkal: ,Jen kvůli tomu dítěti, jen kvůli tomu dítěti ne!‘ A odešel. Takové zážitky jsme tam měli. To bylo v tom Zaritsku, v té ukrajinské vesnici.“

„Za Německa, když přišel Hitler, tak jim slíbil samostatnou Ukrajinu a udělal z nich takovou jako armádu, Stribky jim říkali (pozn.: jednotky mladých ukrajinských nacionalistů). A oni mu pomohli vychytávat Židy. Tam nebyla ghetta, kam by je dávali. Oni ty Židy hned všechny zabíjeli. V Rovně, alespoň jak se říkalo, nevím to přesně, ale v Rovně bylo asi 16 000 Židů a ty vystříleli během týdne až dvou. Museli si vykopat jámu a jedna řada šla za druhou a postříleli je. A tito ukrajinští kluci chytali tyhle Židy. Viděla jsem, jak je honili, jak oni utíkali, jak je chytali. Mohu říct, že jsem viděla, jak (pozn.: Sověti) odváželi rodinu na Sibiř, jak plakali a mávali na nás, a jak odváželi jedny Židy na smrt a jak také plakali a mávali. A když vybili Židy, tak se Hitler pustil do Ukrajinců a oni utekli se zbraněmi do lesů a stali se z nich banderovci. Chodili jsme se před nimi i schovávat. V noci jsme chodili spát do obilí. Báli jsme se, protože přepadávali, zabíjeli, drancovali atd. Asi tři sta Čechů také zabili. Ale zabíjeli Poláky. Viděla jsem, jak Poláci utíkali a jak za nimi banderovci běželi, dohnali je a pobili je. Takové věci jsem viděla, to mohu říct, jako dítě, smutný.“