Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Zemanová (* 1931)

• narozena 29. prosince 1931 v Zaritsku na Volyni do české rodiny

• zažila kolektivizaci, pronásledování a zavírání polské inteligence Sověty

• měla špatné zkušenosti s Rusy, Němci a Ukrajinci včetně banderovců během války i po ní

• potkala se s hladovějícími lidmi přicházejícími po válce z jihozápadních oblastí Ruska

• v roce 1947 se s rodinou vrátila z Volyně do Československa

• roku 1948 se rodina přestěhovala na statek v Mlékojedech

• po začlenění rodinného statku do JZD pracovala od roku 1952 na různých místech v Lovosicích, Litoměřicích a Ústí nad Labem

• od roku 1965 žila v Ústí nad Labem

• v roce 2021 o ni pečovali v domově důchodců v Ústí nad Labem

Vraždění, zabíjení, lidské utrpení a bída se prohnaly kolem Heleny Hašlerové mezi sedmým a šestnáctým rokem jejího života. Druhou světovou válku a dva bouřlivé roky po jejím konci protrpěla jako dcera volyňských Čechů v obci Zaritsk, jež nyní náleží Ukrajině.

Přes Zaritsk táhla Rudá armáda v roce 1939, když okupovala východní území Polska, zatímco na západ země vtrhlo nacistické Německo. V roce 1941 se přes Volyni převalil na Moskvu wehrmacht, o tři roky později přes Zaritsk ustupovali Němci před Rudou armádou. Po válce Volyni sužovaly jednotky ukrajinských nacionalistů, hrdlořezů Stěpana Bandery. 

„Nejdůležitější bylo všechno přežít. Ať bylo, co bylo, vždycky jsem se z toho dostala,“ říká Helena Hašlerová, provdaná Zemanová. V její vesnici a kolem ní umírali Židi, Poláci, Ukrajinci, Němci, Rusové i Češi.

„Ukrajinci zabíjeli Poláky, ale vyvraždili i jednu českou rodinu,“ tvrdí pamětnice. „Večer jsme zamykali dům, zhasli světla a nikam nechodili.“

V roce 1947 se Helena s rodiči a s dalšími desítkami tisíc Čechů přestěhovala do vlasti předků. „Z Čech do Volyně jsem se už nikdy nevrátila, nic mě tam nelákalo,“ upozorňuje pamětnice.

Otec pracoval od rozednění do tmy

Helena Zemanová, rodným příjmením Hašlerová, se narodila 29. prosince 1931 v současné ukrajinské obci Zaritsk (okres Rovno) na Volyni. Otec Václav Hašler pracoval jako kovář. Maminka Olga Hašlerová, rozená Rysová, se starala o domácnost. Oba rodiče, volyňští Češi, pocházeli ze skromných poměrů. Začínali z ničeho, pronajali si malý domek a blízkou kovárnu. Časem měli dva tovaryše a dva učedníky. Helena Zemanová ve svém životopise vzpomíná: „Otec pracoval od východu slunce do úplné tmy, pořád. Byl šikovný, pracovitý, podnikavý. Brzy získal pověst poctivého, výborného řemeslníka a objednávky se jen hrnuly.“ 

Zaritsk se před druhou světovou válkou nacházel v Polsku a Hašlerovi tam byli jedinou českou rodinou. Někdy kolem roku 1935 se přestěhovali do větší usedlosti, jež skýtala lepší podmínky pro žití. Kovář Václav Hašler pracoval i v sobotu. V neděli se uzavíraly nové objednávky a probíhaly návštěvy mezi příbuznými. Celá širší rodina držela pohromadě a vzájemně si pomáhala. Malá Helena uměla česky a ukrajinsky. „Doma se mluvilo pouze česky,“ říká pamětnice.  

Po skončení polsko-sovětské války na jaře 1921 se Volyň rozpadla na dva kusy. Západní, včetně Zaritsku, připadla Polsku, východní naopak Sovětskému svazu. České vsi na polské straně na rozdíl od sovětské části Volyně vzkvétaly. „Češi byli šikovní, pracovití a snaživí. Založili továrny, cementárny, chmelnice, mlékárny, pivovary, mlýny, hospody, sdružovali se ve spolcích, jezdili na sokolský slet,“ vzpomíná Helena Zemanová. „V Lutsku byla Matice česká. Zemědělské a další stroje si Češi objednávali z Čech.“ 

Češi rozvíjeli ve východní výspě Polska zemědělství, průmysl, obchod a řemesla. V obcích zakládali školy, knihovny a kostely. Hospodářský, kulturní a spolkový život se díky nim rozšiřoval.

V roce 1938 pamětnice šla do polské školy. „Vyučovacím jazykem byla ukrajinština, ale učitelce jsme my děti musely odpovídat polsky. Když jsme v něčem neposlechly, tak nastoupila rákoska. Já ji nikdy nepocítila, byla jsem poslušná, vycvičená z domova od maminky,“ podotýká pamětnice. 

Helena Zemanová patřila mezi nejlepší žáky. V září roku 1939 měla nastoupit do druhé třídy. Těšila se, ale němečtí nacisté a Sovětský svaz si mezi sebou rozdělili Polsko a po začátku druhé světové války vtrhla do západní Volyně Rudá armáda. Nastolená vláda sovětských komunistů omezovala všechno české, zabavovala majetky a nutila zemědělce, aby vstupovali do kolchozů.

Mnoho Čechů skončilo ve vyhnanství, bolševici je uvěznili v gulagu a popravovali je. Další zahynuli v době hladomoru.

Rudá armáda vypadala jak horda chudáků

„Padal první sníh, když Rusové přišli. Můj otec byl v Rovně a říkal, že mluvil s Rusy. Tvrdili mu, jak se u nich krásně žije, že není bohatých ani chudých, všichni mají zaměstnání, prostě ráj na zemi. Otci ale bylo divné, že všechno skupují a posílají domů, včetně hřebíků,“ upozorňuje Helena Zemanová. „Asi po čtrnácti dnech k nám přijel děda a říkal: ,Děti, je zle. Mluvil jsem s ruským vojákem a povídal mi: Jsem sám, matka mi zemřela, otec mi zemřel, bratr i sestra zemřeli, všichni z hladu.‘ Když jsme posléze viděli slavnou Rudou armádu, tak ve srovnání s polskou to byla hrůza. Měli obleky z hadrů, na koních žádné postroje, ale svázané konopí, prostě bída a utrpení.“

Sověti začali budovat nové pořádky. Zaměřili se na polské důstojníky, policisty, starosty obcí, kněze, učitele a další polskou inteligenci. Zavírali je a jejich rodiny posílali na Sibiř.

„Maminčina sestřenice se vdala za polského důstojníka. Zavřeli ho a ji odvezli na Sibiř. Jednoho syna Ríšu měla u své matky. S druhým synem odjela, slehla se po nich zem. Po návratu do Čech Ríšu stále pronásledovali,“ uvádí Helena Zemanová.

Podobně dopadli velkostatkáři, podnikatelé a odpůrci sovětského režimu. „Kdo měl velkostatek, jel do gulagu na Sibiř okamžitě. Odváželi tam všechny boháče a rodiny uvězněných. K moci se drali nemajetní a lůza,“ prohlašuje pamětnice.

Netrvalo dlouho a komunisté zabrali Václavu Hašlerovi a jeho rodině kovářství. Soukromě se podnikat nesmělo. „Otec vše prožíval špatně, protože nemohl pracovat. Nutili ho, aby šel dělat do kolchozu kováře. Odmítl. Naštěstí jsme měli kousek pole, kravičku, nějaké to prase, takže jsme hospodařili.“  

Lidi ovládal strach a hrozila jim Sibiř

Helena Zemanová popisuje, jaká atmosféra pod sovětskou nadvládou tehdy panovala: „Udavačství bylo zaměstnání. Udávali hlavně Ukrajinci. Když vás někdo udal, tak jste neměl obranu. Stále jste cítil, že vás někdo pozoruje. Každý se bál promluvit. Každý držel raději pusu. Nesmělo se shromažďovat. Panoval věčný strach. Bylo to období temna!“

Odvoz na Sibiř očekávala i rodina malé Heleny. „Měli jsme připravené pytle nasušeného chleba. Stávalo se, že někdy k ránu před rozedněním přijeli lidi ze sovětské tajné policie NKVD a za přítomnosti místních soudruhů se musela rodina během dvou hodin sbalit. Pak je na voze taženém koňmi odvezli na nádraží, kde je naložili do dobytčích vagonů a odjeli kamsi, odkud nebylo návratu,“ tvrdí Helena. „Po válce jsme se dozvěděli, že nás volyňské Čechy chtěli začít vyvážet na Sibiř od 25. června 1941, čili čtyři dny poté, co Německo napadlo Sovětský svaz. To nás zachránilo. Na Sibiř bychom jinak šli určitě.“

Vpád wehrmachtu do Sovětského svazu Hašlerovy zachránil. Místo jejich deportace na Sibiř museli zaskočení sovětští komunisté řešit obranu své země. Když přišli v červnu roku 1941 Němci, skončila pro Helenu škola, během války se tam nechodilo vůbec. Helenu učila doma česky maminka. Docházel k nim soukromě i jeden Ukrajinec, který vyučoval po vesnicích.“            

Ukrajinci vítali Němce jako osvoboditele

Když německá armáda zaútočila 22. června 1941 na Sovětský svaz, mnozí Ukrajinci ji s nadšením vítali jako osvoboditele od sovětské tyranie. „Ukrajinci s příchodem Němců ožili, plní naděje vyvěšovali ukrajinské vlajky, oblékali kroje, prostě Němcům naletěli,“ dodává pamětnice.

Dobře si vybavuje první dny po vpádu Němců. „Docela nízko nad námi letěla letadla s hákovým křížem. Nevěděli jsme, co se děje. Pak do vsi přišla ruská vojska s tanky a děly. Vojáci se zakopávali všude, i okolo našeho domu. Klopýtala jsem o ně. Schovávali se i ve sklepě. Museli se přesunout na kopec, ale některým se nechtělo, a tak je politruk vyháněl s pistolí v ruce,“ poznamenává Helena Zemanová. „Nahoře nastal velký boj, všechno hořelo, střílelo se. Druhý den jsme se dozvěděli, že zemřely desítky Rusů a padlo jen několik Němců. Mezi ruskými jednotkami totiž zavládl zmatek, střílely i po svých. Všude se pak válela munice, zbraně a stály tanky. Místní všechno rozkradli a potom měli problémy.“

Situace po příchodu německé armády vypadala pro mnoho Ukrajinců zdánlivě nadějně. Ale v rozvrácené zemi se se nacházeli komunisté, stahující se Rudá armáda, Židé, Poláci a další národnostní menšiny, dvě nacionalistické frakce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Nacisté pak vnesli do země bezcitné zavádění vlastních pořádků, založených na nadřazenosti německé rasy.

Účty si mezi sebou začali vyřizovat ukrajinští nacionalisté s komunisty, kteří se podíleli na bolševických čistkách během sovětské nadvlády. „Lidé z obce je ztloukli. Ve městech si to s nimi Němci za pomoci ukrajinských nacionalistů vyřídili ještě horším způsobem,“ dodává pamětnice.

Volyňskou oblast však postihlo především nemilosrdné vyvražďování Židů. Zapojili se do něj také mnozí příslušníci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Věřili, že jim Německo pomůže vytvořit samostatný ukrajinský stát. „Tihle ukrajinští kluci, Stribky se jejich oddílům říkalo, chytali Židy. Viděla jsem, jak Židé utíkají, jak je honili. Viděla jsem, jak odváželi jednu rodinu, Židi plakali a mávali na nás. Odváželi je na smrt.“ 

V okolí Rovna, okresního města, pod které patřil Zaritsk, nevzniklo žádné ghetto, kam by nacisté Židy dávali. „Oni je rovnou zabíjeli. V Rovně během týdne až dvou postříleli několik tisíc Židů. Nejprve si museli vykopat velkou jámu. Následně šla jedna várka za druhou.“

Mnozí zoufalí židovští rodiče nechávali své malé děti na prahu cizích domů v naději, že se o ně zcela rodina postará. Často si vybírali jako zachránce svých miminek volyňské Čechy. „Moje sestřenka se provdala za syna velkostatkáře. Když Němci zabíjeli Židy, tak na prahu domu našli malé zabalené dítě. Mělo napsáno: ‚Neodhazuj mě, vem si mě.‘ Nalezené dítě vychovávali, říkali mu Pepíček,“ říká pamětnice. „Když pak přišla zpátky Rudá armáda, tak se o něj přihlásil jeho otec. Jediní, kdo malé židovské děti schovávali a kdo jim pomáhali, byli Češi. Ukrajinci ne.“  

Jednotky OUN a později Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) pronásledovaly a likvidovaly nejen Židy. V únoru 1943 zahájily jednotky UPA čištění Volyně likvidací polského obyvatelstva. „Přepadávali, zabíjeli, drancovali. Zabíjeli Poláky. Viděla jsem, jak Poláci utíkají a jak za nimi běželi, dohnali je a pobili je. Smutný, vidět tyhle věci jako dítě,“ podotýká pamětnice.

Ve dne vládli Němci, v noci banderovci

Volyňští Češi měli strach rovněž z Němců. Když vojáci wehrmachtu přijížděli do vesnice, tak jejich příjezd hlásily hlídky. „Když se vesnice něčím provinila, tak Němci zabili každého, koho chytili,“ upozorňuje pamětnice. „Banderovci podnikali akce v noci. Chodili jsme se před nimi schovávat do pole, spali jsme v obilí. Ještě dnes cítím, jak mě tam hroudy země tlačily do zad. Jednou v noci vidíme, jak nedaleko od nás procházejí čtyři chlapi, banderovci. Co by s námi bylo, kdyby nás objevili, nevím,“ prohlašuje pamětnice. „Kolikrát přišli v noci pro jídlo, zaklepali na okno. Jednou přišli a chtěli nám vzít prase. Maminka byla nemocná, a tak se rozplakala a prosila je, ať si ho neberou. A tak nám ho nechali.“

Protože Hitler nehodlal navzdory slibům vytvořit samostatnou Ukrajinu, jednotky OUN se přeměnily na Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), známou jako banderovci podle vůdce Stepana Bandery. Vyhlásili boj za osvobození Ukrajiny proti všem nepřátelům, mezi něž začalo od počátku roku 1943 patřit i Německo. Docházelo k přepadením a vraždám. „Banderovci nemohli do města, tam si netroufli. Němci po nich šli. Ale právě tohle bylo neštěstí. Když totiž Němci jeli do vesnice pro obilí a dávky od statkářů, tak je banderovci přepadli a pobili. Přišli ale další Němci a vypálili a pobili celou vesnici.“ 

Volyňští muži se hrnuli do Svobodovy armády

Na počátku roku 1944 ustupovala německá armáda a její maďarští spojenci před Rudou armádou napříč celou Volyní. Mezi obyvateli panoval strach. Kdo mohl, raději se jim vyhnul. „Když Němci přišli v roce 1941, vypadali jako taková frajerská armáda. Ale když šli zpátky, měli na sobě omotaný onuce, byli zlí a nebezpeční,“ upozorňuje Helena Zemanová. „Se sousedy jsme si na naší zahradě vykopali úkryt. Díru vyztuženou dřevem, nahoře byla zahrádka. Když ustupovali Maďaři, tak jsme se tam všichni schovali. Ukradli nám, co mohli, ale nenašli nás.“

Po ústupu wehrmachtu a příchodu sovětských vojsk na Volyň se téměř všichni bojeschopní Češi dobrovolně hlásili do 1. československého armádního sboru, který bojoval po boku Rudé armády: „Když generál Ludvík Svoboda přišel do Rovna, tak všichni mladí kluci k němu utíkali, stály tam fronty zájemců. Některým bylo i patnáct let, a tak předstírali, že je jim osmnáct, jen aby mohli jít osvobozovat Prahu.“ 

Mezi nové Svobodovy vojáky patřili i dva bratři Olgy Hašlerové, maminky pamětnice, manžel její sestry a jeho dva bratři. Z pěti příbuzných rodiny Hašlerovy zemřel jeden v bojích na Dukle, tři utrpěli zranění, z čehož dva zemřeli nedlouho po válce. Pouze strýc Láďa, který spravoval Svobodovi auta, prošel boji nezraněn.  

Válka skončila, ale zabíjelo se dál

Po osvobození SSSR od německých okupantů ovládaly jednotky UPA hornaté a zalesněné oblasti Ukrajiny. Z nich podnikaly krvavé výpady proti sovětským vojákům a pokračovaly v terorizování civilního obyvatelstva.

„Asi šest ruských vojáků šlo do vsi pro dodávky jídla. Napadli je banderovci a já viděla, jak Rusové utíkali, co jim nohy stačily. Banderovci byli na koních, dohnali je a pobili. Druhý den přišlo vojsko a hledalo banderovce i v šatníku. Maminka se s jedním Rusem prala o tátův kožich. Přetahovali se, on ji praštil ocelovým prutem a rozsekl jí tvář. Ona ho vzala, vyhodila ho a zamkla se. Když jsme vyšli ven, tak všichni vojáci měli v rukou bochník chleba, špek. Všechno, co jsme tam měli, tak vydrancovali. A on křičel, že nám zapálí barák. Já brečela, prosila a on řekl: ,Jen kvůli tomu dítěti, jen kvůli tomu dítěti ne!‘“

Mezi ukrajinskými nacionalisty existovaly různé skupiny, umírněnější a radikální. „Banderovci se sami mezi sebou likvidovali. Jedna rota, to byla banda, bandité, kteří zabíjeli. A jiní banderovci takové likvidovali a zabíjeli i jejich rodiny, protože jim dělali špatné jméno a ostudu,“ vysvětluje pamětnice.

Rodiny, které měly dospělé syny, stály před těžkou volbou. Banderovci jim dali na výběr – buď se jejich syn stane jedním z nich, nebo vyvraždí celou rodinu.

Jakmile se sovětské velení dozvědělo o základnách banderovců, ihned zakročilo. „Někde v lese blízko Zaritsku měli banderovci snad i velitelství. A jednoho dne jsem s maminkou kopala brambory a nad námi najednou hvízdaly kulky. Domů jsme dolezly po čtyřech. U nás na dvoře bylo ruské vojsko. Stálo tam několik kulometů,“ popisuje. „My jsme bydleli na kopečku. Tam dole byla řeka a bažiny. Rusové celý prostor obklíčili, zahnali banderovce do bažin a tam to do nich prali ze všech stran. Všechny je pobili. Někteří se raději sami zastřelili. To byl okamžik, kdy maminka řekla: ‚A dost!‘ A stěhovali jsme se pryč, do Velkého Špakova.“

K blízkému příteli Václava Hašlera Josefu Moravcovi, známému válečnému veteránovi, který coby dělostřelec bojoval na Dukle a dalších místech, se rodina Hašlerových nastěhovala na přelomu let 1945–1946. Mladá Helena tehdy navštěvovala dívčí školu v Rovně. Žila zde s příbuznými v malém, jednopokojovém bytě. V září 1946 už do dalšího ročníku nenastoupila. Celá rodina, stejně jako další tisíce volyňských Čechů, očekávala odjezd do Československa.  

Při hladomoru táhly Ukrajinou žebrající děti

Mezi lety 1921 až 1947 zažila Ukrajina tři hladomory, jež stály život mnoho milionů lidí. Poslední propukl v letech 1946 až 1947. Sovětský diktátor Josef Stalin tehdy nechal vyvézt z Ukrajiny nedostatkové obilí do zemí, jež ve válce dobyl – včetně Československa. Chtěl je odradit od přijetí amerického Marshallova plánu a podpořit tamní komunisty. „Až po příjezdu do Čech jsme zjistili, že Sověti posílali obilí sem a vlastní lidi nechali zemřít hladem. Tak krutý byl Stalin,“ říká pamětnice.

Hladomor se netýkal pouze východní části Ukrajiny, ale i jihozápadních částí Ruska. „Lidé utíkali před hladem především z Brjanské a Kalužské oblasti na Ukrajinu, hlavně na Volyň. Denně u našeho prahu stálo až čtyřicet lidí, žebrali o kousek chleba. Byli ochotni udělat cokoliv, jakoukoliv práci, jen aby dostali jídlo,“ prohlašuje pamětnice. „Nemohli jsme všechny nakrmit. Třináctiletý kluk přišel k nám, k mamince. Nemohli jsme mu už dát chleba. Měla vařené brambory, tak mu je dala. A jak šel pryč, byla tam kolej a jezdily po ní vlaky. Brambory mu spadly mezi koleje, jak byl roztřesený. Sbíral je a jela a pískala lokomotiva. Koukali jsme, že ho přejede. A on pomaličku sebral brambory a uskočil těsně před lokomotivou. Byly mu milejší než život, tak byli lidé z hladomoru umučení.“

Do Československa jeli v nákladních vagónech

Nedlouho po hladomoru nastalo stěhování volyňských Čechů do bývalé vlasti. Dohodli se na něm československý prezident Edvard Beneš a sovětský vůdce Josef Stalin. Žadatelů o československé státní občanství a přesídlení bylo více než 34 000, šlo o více než 10 500 rodin. Mohli si s sebou vzít majetek a co ve Volyni nechali, dostali od sovětských úřadů zaplaceno. Alespoň tedy rodina Hašlerova.

První transport vyrazil 30. ledna 1947 z Dubna. Vlak s Helenou Zemanovou, rodiči, babičkou a všemi Čechy z Malého a Velkého Špakova odjel v únoru 1947. „Na přesun jsme čekali asi rok. Dali nám vědět přibližně čtrnáct dní dopředu. Den předem jsme se museli dostavit na odbavovací rampu. My čekali na odjezd dva dny v mrazech, byl únor,“ uvádí pamětnice. „Měli jsme napečeno, kamínka s sebou. Mohli jsme si vzít, co jsme chtěli, včetně nábytku, dobytka. Dali jsme ho do zadních vagonů. Jeli jsme v dobytčácích.“

Cesta na hranici s Československem jim trvala čtrnáct dní. „Během cesty jsme živili celou ruskou posádku vlaku. Jeli jsme hrozně dlouho. Nechali nás stát v poli a odpojili lokomotivu. Šikovný pan Beran šel, vybral od ostatních peníze, vzal nějakou vodku, zaplatil a jeli jsme dál. Takhle se to odehrálo několikrát,“ prozrazuje Helena Zemanová. „Cestou na nádražích jsme všude potkávali hladovějící. Dali jsme jim, co jsme mohli.“

V Čopu na československé hranici se Volyňané přemístili do českých vozů a odevzdali poslední ruble. Probíhala kontrola dokladů. Konečně dorazili na Slovensko. „Jak jsme přejeli hranice, tak nám Slováci dali jídlo, šišky salámu, smetanu, veky, na každé stanici jsme měli oběd, mile nás to překvapilo. Přes Československo jsme jeli týden, hodně se zastavovalo, hlavně na Moravě,“ říká pamětnice.

Zemědělský majetek po odsunutých Němcích, se kterým se počítalo pro volyňské Čechy, byl ovšem na začátku roku 1947 často rozebrán. A tak volyňští Češi začínali znovu od nuly. „Vyložili nás v Horním Jiřetíně u Mostu. Tam jsme dostali ubytování v bývalém pracovním lágru po Němcích. Nechali nás tam jen tak a museli jsme se o sebe nějak postarat,“ prohlašuje Helena Zemanová.

Ve Vlastislavi byli rádi za střechu nad hlavou

Volná hospodářství pro volyňské Čechy z Velkého a Malého Špakova zpočátku chyběla. Osidlovací úřad našel pro čekající rodiny pouze zámek Skalka ve Vlastislavi u Třebenic. „Tak jsme to vzali, byli jsme rádi za střechu nad hlavou. Šestnáct rodin nás tam šlo. Někteří se usídlili v zámku a naše rodina spolu s jednou další obsadila šafářův domek,“ poznamenává Helena Zemanová.

V hospodářství se nacházely zemědělské stroje a vybavení, osivo, dobytek, koně atd. Rodiny si všechno mezi sebou rozdělily a obhospodařovaly společně. Vzájemná spolupráce klapala. „Nepamatuji si na žádné rozbroje. Spory mezi námi nebyly. Otec si pak našel hospodářství v Mlékojedech u Litoměřic. Bydlení za moc nestálo, ale statek byl dobře zemědělsky a strojně vybaven. Přestěhovali jsme se tam na podzim 1948.“

Z dřiny v hospodářství se zhroutila

O rok později našla rodina pro pamětnici jako zázrakem místo v obchodě s potravinami v Litoměřicích. Ale do situace zasáhla předsedkyně KSČ v Mlékojedech.

„Lidé ze zemědělství utíkali. Komunisti vydali příkaz, že se to nesmí. Můj odchod do koloniálu zjistila soudružka Maláková a vložila se do toho. Nic mi nepomohlo, musela jsem zpět na statek. Někdy v lednu nebo únoru 1951 jsem se celkově zhroutila, psychicky i fyzicky. Rodičům navíc komunisté statek zabavili a udělali z něho JZD.“

V beznadějné situaci pomohl revizní lékař, který vydal Heleně Zemanové potvrzení, že již v zemědělství pracovat nemůže.

Jejího muže vyloučili z KSČ

V srpnu roku 1952 nastoupila Helena Zemanová do Stavební správy Lovosice a o rok později přešla ve stejném podniku do Litoměřic, kde pracovala jako sekretářka. V roce 1954 se podnik přejmenoval na Pozemní stavby.

Pamětnice začala pracovat na jeho podnikovém ředitelství v Ústí nad Labem jako materiálová účetní. V roce 1957 se provdala za stavebního inženýra Josefa Zemana. Od roku 1959 do roku 1965 žili v Mostě, kde se jim narodili synové Ivo a Petr.

V roce 1965 se rodina Zemanových přestěhovala do Ústí nad Labem. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vyloučili Josefa Zemana z komunistické strany. S vpádem armád pěti socialistických zemí do své vlasti totiž nesouhlasil. Oba synové se proto nedostali na gymnázium, ale vzali je na stavební průmyslovku a pak i na Stavební fakultu Českého vysokého učení technického.

Po mateřských povinnostech nastoupila pamětnice zprvu do Vodohospodářských staveb jako účetní a následně do Uhlozbytu Severočeských uhelných dolů. V roce 1988 odešla do důchodu. Působila v litoměřickém Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. V roce 2021 žila v domově důchodců v Ústí nad Labem a těšila se ze čtyř vnoučat.